ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.672.2003.1
sp. zn. 32 Odo 672/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně A. P., a.s. v likvidaci, proti žalované E. K., zastoupené, advokátem, o zaplacení 4,500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 10 C 163/2002, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. února 2003, č.j. 11 Co 524/2002-164, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem pro uznání ze dne 6. listopadu 2002, č.j. 10 C 163/2002-147, žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 4,500.000,- Kč s příslušenstvím, a to v těchto lhůtách - částku 4,500.000,- Kč do 3 měsíců od právní moci rozsudku a příslušenství v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1,000.000,- Kč vždy do každého 30. dubna počínaje rokem 2003, pod ztrátou výhody splátek (výrok I.). Soud prvního stupně dále žalované uložil uhradit žalobkyni náklady řízení ve výši 180.500,- Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).
K odvolání žalobkyně směřujícího výlučně do lhůty k plnění přisouzené částky a příslušenství a do lhůty k plnění přiznaných nákladů řízení změnil Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 11. února 2003, č.j. 11 Co 524/2002-164, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o lhůtách k plnění přisouzené částky včetně příslušenství a přiznaných nákladů řízení tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4,500.000,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení ve výši 180.500,- Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí [body a) a b) první věty výroku]; jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Odvolací soud dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhá věta výroku).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) ve spojení s ustanovením §237 odst. 3 o. s. ř. a jeho důvodnost o ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jehož prostřednictvím namítla, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. S ohledem na přesvědčení dovolatelky o přípustnosti podaného dovolání by podle jejího názoru měl dovolací soud přihlédnout též k tzv. zmatečnostní vadě uvedené v §229 odst. 3 o. s. ř., kdy jí v důsledku nesprávného procesního postupu byla odňata možnost jednat před soudy obou stupňů. V dovolání pak snesla argumenty na podporu jí uplatněných dovolacích důvodů a navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a aby rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí soudů obou stupňů se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V posuzované věci směřuje dovolání do usnesení odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně pouze ve lhůtách k plnění přisouzeného nároku, jeho příslušenství a náhrady nákladů řízení. Odvolací soud napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé nepřezkoumával; rozhodoval pouze o lhůtách k plnění, do kterých odvolání žalobkyně výlučně směřovalo. Proto také odvolací soud rozhodl o podaném odvolání v souladu s ustanovením §223 o. s. ř. usnesením a nikoli rozsudkem, neboť formou usnesení rozhoduje odvolací soud i v případě, že odvolání je podáno sice proti rozsudku, ovšem jen proti výroku, který má povahu usnesení (výrok o nákladech řízení, o lhůtě k plnění apod.) [shodně srov. Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec: Občanský soudní řád, komentář – II. díl, 6. vydání, C.H.BECK, 2003, str. 991].
Dovolací soud již ve svých dřívějších rozhodnutích uvedl, že rozhodnutí o lhůtě k plnění není rozhodnutím ve věci samé (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2000, sp. zn. 22 Cdo 520/2000, jakož i odůvodnění rozhodnutí uveřejněného pod číslem 28/93 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), z čehož vycházel i v dané věci při posuzování přípustnosti dovolání.
V případě dovolání směřujícího do usnesení odvolacího soudu, které nebylo vydáno ve věci samé a kterým bylo změněno usnesení soudu prvního stupně, lze obecně přípustnost dovolání opřít o ustanovení §238, §238a a §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Protože však dovoláním napadené usnesení nelze podřadit žádnému z usnesení v těchto ustanoveních taxativně uvedených, není dovolání podle žádného z uvedených ustanovení přípustné.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesením odmítl [§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalobkyni v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 9. prosince 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v. r.
předseda senátu