ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.68.2003.1
sp. zn. 32 Odo 68/2003-183
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Hampla a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně F. C., s. r.o., zastoupené Mgr. E. H., advokátkou , proti žalovanému P. t., d. u. č. , zastoupenému JUDr. B. K., advokátem, o zaplacení 63.486,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 21/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. září 2002, č.j. 8 Cmo 162/2002-166, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. září 2002, č.j. 8 Cmo 162/2002-166, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora uvedeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 29.ledna 2002, č.j. 48 Cm 21/97-148, kterým tento soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 63.486,- Kč s 18 % úrokem z prodlení od 8. srpna 1992 do zaplacení, tak, že žalobu zamítl.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že hodnocení v řízení provedených důkazů, a to absenční kartou Ing. K., svědeckou výpovědí svědkyně D., písemným prohlášením H. R., místopředsedkyně představenstva žalovaného, soudem prvního stupně nebylo správné. Žalobkyně věrohodným způsobem neprokázala řádné upozornění žalovaného na možnost převzetí plnění. Odvolací soud dospěl k závěru, že telefonické sdělení o tom, že předmětné zboží je připraveno k vyzvednutí ve skladu, učiněné dne 28.7.1992, o němž vypovídala svědkyně D., je nevěrohodné, a to s ohledem na tzv. absenční kartu Ing. K., podle níž jmenovaný čerpal v období od 20.7.1992 do 14.8.2002 dovolenou, a proto nemohl být dne 28.7.1992 na pracovišti. Tzv. absenční karta je sice pouze interní doklad žalovaného, avšak takové interní doklady vede žalovaný o přítomnosti či nepřítomnosti svých zaměstnanců na pracovišti. Tento závěr podporuje i další listina, a to písemné prohlášení H. R. o tom, že Ing. K v době jeho nepřítomnosti v zaměstnání zastupovala. Poněvadž se žalobkyni nezdařil ani důkaz o tom, kdo od něj převzal předmětné výrobky, a pouze tvrzení, že přebírající osoba byla vybavena originálem potvrzené objednávky žalovaného, nedovoluje přijmout závěr, že předmětné výrobky převzal žalovaný, uzavřel odvolací soud, že v řízení nebylo prokázáno, že žalobci vzniklo právo na zaplacení předmětných výrobků, a ve svém důsledku pak ani to, že mu vzniklo právo na úroky z prodlení za prodlení s placením kupní ceny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkazuje na §237 odst. 1 písmeno a) občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.“). Dovolací důvody spatřuje s odkazem na §241a odst. 2 písmeno a) o.s.ř. a §241a odst. 3 o.s.ř. v tom, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, neboť odvolací soud se odchýlil od skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně na základě důkazu provedeného svědeckou výpovědí svědkyně M. D., aniž by tento důkaz sám při ústním jednání zopakoval. Na podporu svého tvrzení odkazuje na zavedenou judikaturu (R 64/1966, R 92/1968, 20 Cdo 2482/2000). Dále namítá, že skutková zjištění, k nimž dospěl odvolací soud, nemají oporu v provedeném dokazování, neboť v hodnocení důkazů odvolacím soudem (jejich důležitosti a věrohodnosti) je logický rozpor. Výpovědí svědkyně D. bylo prokázáno, že Ing. K., předsedovi žalovaného, bylo dne 28.7.1992 telefonicky oznámeno, že si může zboží vyzvednout, když jmenovaná svědkyně si provedení tohoto telefonického avíza písemně poznamenala na kopii dodacího listu. Naproti tomu důkaz tzv. absenční kartou je nedostatečný, neboť jde o interní doklad žalovaného, který mohl být žalovaným kdykoliv dodatečně upraven, pozměněn, či zpracován zcela znovu. Rovněž písemné prohlášení H. R., nemá žádnou vypovídací hodnotu a bylo zpracováno účelově. Odvolací soud pak zcela pominul, že se dne 7.8.1992 do skladu žalobkyně dostavila další osoba, která se svědku Komárkovi prokázala druhým originálem objednávky žalovaného, potvrzené žalobkyní a předmětné zboží (klimatizační zařízení) jí bylo právě na základě předložení této objednávky vydáno. Mezi účastníky ostatně nebylo sporu o tom, že klimatizační zařízení bylo v restauraci M., pro kterou bylo žalovaným u žalobkyně objednáno, řádně instalováno a funguje dodnes. Odvolací soud tak přisoudil větší důkazní sílu interní listině žalovaného, než svědecké výpovědi svědkyně D. a navíc žádným způsobem nevysvětlil, jaké důvody jej k závěru o nevěrohodnosti této svědecké výpovědi vedly.
Dovolání je podle §237 odst. 1 písmeno a) o.s.ř. přípustné, neboť napadeným rozsudkem byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a je i důvodné.
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písmeno a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Dovolatel považuje za vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci to, že se odvolací soud odchýlil od skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, aniž by sám stěžejní důkaz svědeckou výpovědí svědkyně M. D. při ústním jednání provedl a získal tak podklad pro jeho případné odlišné hodnocení. Podle §213 odst. 2 o.s.ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, a může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Pro řízení před odvolacím soudem platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného (§211 o.s.ř.). Z toho plyne, že dokazování před odvolacím soudem musí být provedeno při jednání (§122 odst. 1 o.s.ř.) a účastníci mají právo vyjádřit se ke všem důkazům, které byly provedeny (§123 o.s.ř.). Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, však ve světle dosud uvedeného neznamená, že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně. Může tak učinit za předpokladu, že opakuje dokazování, popřípadě dokazování doplní, tedy postupuje-li v souladu s §122 odst. 1 a §123 o.s.ř., a dokazování provede způsobem, který pro jednotlivé důkazní prostředky stanoví §125 a násl. o.s.ř. Jestliže odvolací soud uvedeným způsobem nepostupoval a přesto se od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně odchýlil, trpí odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a je dán dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.
V souzené věci šlo o zaplacení kupní ceny za dodané zboží (klimatizační zařízení) podle uzavřené kupní smlouvy postupem upraveným v §450 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Ohledně vzniku práva žalobkyně na zaplacení kupní ceny soud prvního stupně vyšel z dodacího listu zahraničního partnera a svědecké výpovědi svědkyně M. D. a uzavřel, že žalovaný byl informován o tom, že zboží lze vyzvednout ve skladu žalobkyně, a té tak vzniklo právo na zaplacení kupní ceny. Písemné prohlášení H. R. ze dne 17.12.2001 o zastupování Ing. K. vyhodnotil jako důkaz nižší důkazní síly než výpověď uvedené svědkyně a konstatoval, stejně tak jako ve vztahu k tzv. absenční kartě Ing. K., že tyto důkazy nemohou vyvrátit tvrzení svědkyně o tom, že dne 28.7.1992 hovořila s předsedou družstva. Jako významnou vyhodnotil soud prvního stupně také svědeckou výpověď svědka O. K., který uvedl, že předmětné zboží předal dne 7.8.1992 osobě, která se prokázala potvrzenou objednávkou žalovaného ze dne 16.6.1992. Soud prvního stupně ohledně této výpovědi uzavřel, že lze důvodně předpokládat, že zmíněná osoba byla žalovaným pověřena zboží převzít. Naproti tomu odvolací soud, aniž by, vyjma dovolenky Ing. K., uvedené svědecké důkazy, jakož i důkazy listinami, opakoval, případně též dokazování doplnil, z uvedených skutkových zjištění soudu prvního stupně majících reflexi ve vzniku práva žalobkyně na zaplacení kupní ceny nevyšel, a naopak uzavřel, že hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně nebylo správné a přiklonil se k závěru, že i přes tvrzení svědkyně M. D. o telefonickém hovoru 28.7.1992 nebylo věrohodný způsobem prokázáno, že žalovaný byl prostřednictvím Ing. K., svého předsedy, informován o možnosti převzít zboží. Odvolací soud se tak při posuzování vzniku práva žalobkyně na zaplacení ceny zboží podle §450 odst. 1 obch. zák. odchýlil od skutkového zjištění soudu prvního stupně, aniž by příslušné důkazy provedl (opakoval či doplnil) a na jejich základě pak mohl, postupem podle §§132, 211, 213 odst. 2 o.s.ř., správnost těchto skutkových zjištění zvrátit (blíže srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem R 92/68). Řízení tak bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písmeno a) o.s.ř.).
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud jej zrušil (§243b odst.2, věta za středníkem, o.s.ř.) a podle §243b odst. 3, věta první, o.s.ř., vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí soud rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek
V Brně 26. dubna 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu