ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.737.2002.1
sp. zn. 32 Odo 737/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Ing. arch. J. J., proti žalovanému Ing. A. S., o zaplacení 35.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 9 C 1313/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. května 2002, č.j. 21 Co 457/99, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně shora označeným rozsudkem rozhodl tak, že připustil zpětvzetí žaloby do částky 15.000,- Kč s 18% úrokem z prodlení od 30.5.1998 do zaplacení a ohledně 18% úroku z prodlení z částky 35.000,- Kč od 8.4.1995 do 29.5.1998, rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 26. května 1999, č.j. 9 C 1313/96, v této části zrušil a řízení zastavil (bod I. výroku.), dále ho v zamítavém výroku změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci 20.000,- Kč (bod II. výroku) a v zamítavém výroku ohledně 18% úroku z prodlení z částky 20.000,- Kč od 30.5.1998 do zaplacení a ve výroku o nákladech řízení ho zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (bod III. výroku).
Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadl žalovaný dovoláním, opíraje jeho přípustnost výslovně o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, a to z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) téhož právního předpisu (dovolatel zřejmě vycházel v citaci obou uvedených ustanovení ze znění občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001), jehož prostřednictvím odvolacímu soudu vytkl, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a snesl argumenty na podporu tohoto svého názoru. Proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, přičemž současně požádal o odklad jeho vykonatelnosti.
Ve vyjádření k dovolání žalobce snesl důvody, pro které odmítl argumentaci žalovaného k nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem. Rozhodnutí odvolacího soudu, které podle jeho názoru dovolatelem vytčenou vadou netrpí, označil za správné, proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu jako správný potvrdil.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 – dále též jen „o. s. ř.“). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I. části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech rozsudku
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení §237, §238 a §239 o. s. ř.
Vady řízení ve smyslu §237 odst. 1 o. s. ř., k nimž je povinen dovolací soud přihlížet z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v §237 odst. 2 o. s. ř.) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu rovněž nevyplývají.
Výrok pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu má povahu usnesení, u něhož by obecně přicházela v úvahu přípustnost dovolání podle §238a odst. 1 písm. b), věta před středníkem, o. s. ř. S ohledem na výši částky je však proti tomuto výroku přípustnost dovolání vyloučena podle věty za středníkem téhož ustanovení, podle něhož není dovolání přípustné v případě rozhodnutí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč, když k příslušenství uplatněného nároku se nepřihlíží, ledaže by samostatně tvořilo předmět řízení (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 62/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).V předmětném sporu jde nepochybně o obchodní věc (spor mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti o nárok ze smlouvy o dílo), v níž bylo výrokem pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto co do částky 15.000,- Kč a ohledně příslušenství z částky 35.000,- Kč, tedy ve výši, která částku 50 000 Kč nepřevyšuje.
Proti výroku ve věci samé pod bodem II. rozsudku odvolacího soudu není dovolání přípustné ani podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., ani podle §239 o. s. ř., jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo rozhodnutím měnícím, a nikoli potvrzujícím. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení je však proti uvedenému výroku vyloučena ustanovením §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť jím bylo rozhodnuto co do částky 20.000,- Kč, tedy ve výši, která částku 50 000 Kč nepřevyšuje.
Dovolání proti té části výroku pod bodem III. rozsudku odvolacího soudu o zrušení zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně ohledně příslušenství a vrácení věci v tomto rozsahu k dalšímu řízení rovněž přípustné není, neboť ho nelze podřadit pod žádné z ustanovení v §238 a §239 o. s. ř., s nimiž je obecně spojována přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, přičemž existenci tzv. zmatečnostních vad řízení podle §237 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud již dříve vyloučil.
Dovolání proti zbývající části výroku pod bodem III. rozsudku odvolacího soudu o zrušení výroku rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, majícího povahu usnesení rovněž přípustné není, neboť ho nelze podřadit žádnému z usnesení, proti nimž zákon v §238a o. s. ř. dovolání připouští, a nejedná se ani o případ uvedený v ustanovení §239 o. s. ř., které spojuje přípustnost dovolání s potvrzujícím rozsudkem nebo s usnesením odvolacího soudu ve věci samé, o což v případě posuzovaného výroku nejde. Existenci tzv. zmatečnostních vad řízení podle §237 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud již dříve vyloučil.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto podané dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243b odst. 4 a §218 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. ledna 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu