ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.79.2003.1
sp. zn. 32 Odo 79/2003-97
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. S., podnikatele, proti žalovanému Ing. J. B., o zaplacení 96.109,93 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 426/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2002, č.j. 11 Co 168,169/2002-84, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 21. listopadu 2000, č.j. 11 C 426/97-52, ve spojení s usnesením ze dne 19. prosince 2001, č.j. 11 C 426/97-76, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu na zaplacení částky 96.109,93 Kč s příslušenstvím, řízení co do částky 11.371,70 Kč s příslušenstvím zastavil a rozhodl o nákladech řízení (první věta výroku). Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhá věta výroku).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu a důvodnost o ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) téhož právního předpisu, jejichž prostřednictvím odvolacímu soudu vytkl, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování [písmeno c/] a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci [písmeno d/]. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Jelikož odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně byl vydán před 1. lednem 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném před 1. lednem 2001 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání není v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V případě dovolání směřujícího do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé lze obecně přípustnost dovolání opřít o ustanovení §237, §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebo o ustanovení §239 o. s. ř.
O případ podřaditelný ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, neboť soud prvního stupně svým v pořadí druhým rozsudkem ve věci ze dne 21. listopadu 2000 rozhodl ve výroku I. co do částky 96.109,93 Kč s příslušenstvím shodně jako ve svém prvním rozsudku ve věci ze dne 1. října 1999.
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. V tomto případě však odvolací soud přípustnost dovolání ve výroku rozhodnutí nevyslovil. Přípustnost dovolání tak opřít o ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. nelze.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Žalobce však návrh, který je podmínkou pro uplatnění přípustnosti podle §239 odst. 2 o. s. ř., nepodal.
Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení §237 o. s. ř., tedy zda v řízení nedošlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným. Vady řízení ve smyslu §237 o. s. ř., k nimž je povinen dovolací soud přihlížet z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v §237 odst. 2 o. s. ř.) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu rovněž nevyplývají.
Rovněž dovolání směřující do výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení (majícího s ohledem na §167 odst. 1 o. s. ř. povahu usnesení) přípustné není. Nelze je totiž podřadit žádnému z usnesení, proti nimž zákon připouští dovolání podle §238a odst. 1 písm. b) až f) o. s. ř.; existenci zmatečnostních vad řízení dle §237 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud již dříve vyloučil.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné (srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 73/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první o. s. ř.), podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl, aniž se mohl zabývat důvodností podaného dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 4, §224 odst.1 a §146 odst. 2, věty první (per analogiam) o. s. ř. Jelikož žalobce z procesního hlediska zavinil (tím, že podal nepřípustné dovolání), že dovolání bylo odmítnuto, nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalovanému v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. července 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu