ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.790.2002.1
sp. zn. 32 Odo 790/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Ing. J. B., správce konkursní podstaty úpadce Z. d. H. n. M. v likvidaci, proti žalovanému I. P., o zaplacení 96.954,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 9 C 262/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. června 2002, č.j. 51 Co 320/2001-108, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 18. května 2000, č.j. 9 C 262/94-51, ve znění usnesení ze dne 31. října 2000, č.j. 9 C 262/94-68, rozhodl tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 56.238,- Kč s 3 % úroky z prodlení, a to z částky 30.439,- Kč od 3.1.1992 do zaplacení, z částky 22.601,- Kč od 5.1.1992 do zaplacení a z částky 3.198,- Kč od 26.1.1992 do zaplacení (výrok I.) a náklady řízení ve výši2.284,80 (výrok III.) a žalobu co do částky 40.716,- Kč s 3 % úroky od 5.1.1992 do zaplacení zamítl (výrok II.).
Krajský soud v Ostravě shora označeným rozsudkem k odvolání žalovaného proti výrokům I. a III. rozsudku soudu prvního stupně rozhodl tak, že ho v části jeho výroku I. ukládajícího žalovanému povinnost zaplatit žalobci úroky z prodlení a v jeho výroku III. změnil tak, že žalobu, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobci úroky z prodlení, zamítl a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 1.298,- Kč (bod I.). Odvolací soud dále rozsudek soudu prvního stupně v části jeho výroku I. ukládajícího žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 53.040,- Kč potvrdil (bod II.) a rozhodl o tom, že žádný z účastníků, ani stát nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (bod III. a IV.).
Proti rozsudku odvolacího soudu do potvrzujícího výroku pod bodem II. podal žalovaný dovolání, jehož důvodnost spatřuje v nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.) a dále uplatňuje dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., jelikož podle jeho názoru odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování. Proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I. části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V případě dovolání směřujícího proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu lze obecně přípustnost dovolání opřít o ustanovení §237, §238 odst. 1 písm. b) a §239 o. s. ř.
Vady řízení ve smyslu §237 odst. 1 o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami uvedenými v odstavci druhém) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu se nepodávají; proto podle tohoto ustanovení není dovolání přípustné.
Podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání není rovněž přípustné, neboť rozsudek ze dne 18. května 2000, č.j. 9 C 262/94-51, je v pořadí prvním rozsudkem soudu prvního stupně ve věci.
Podmínky stanovené v §239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (odstavec 1) a žalovaný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodal (odstavec 2).
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §146 odst. 2 věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř., když žalovaný, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalobci v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. ledna 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu