ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.791.2002.1
sp. zn. 32 Odo 791/2002-210
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně N. H + H V., s.r.o., proti žalovaným 1) I. V., 2) Č. o. b., a.s. a 3) C., a.s. v likvidaci, zastoupené JUDr. V. Z., advokátem, o určení neplatnosti smluv o postoupení pohledávek, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 363/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. března 2002, č.j. 5 Cmo 57/2002-182, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud prvního stupně rozhodl v předmětné věci rozsudkem ze dne 11. října 2001, č.j. 13 Cm 363/2000-156, že zamítá návrh na určení neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 16.6.1998 mezi I. a P. b., a.s. a obchodní společností C., a.s., jejímž předmětem je – postoupení pohledávek za panem J. H., které se mají zakládat na : a) smlouvě o úvěru č. 202193354 ze dne 11.11.1993 ve výši původně 21,000.000,- Kč ke dni podpisu smlouvy ve výši jistiny 16,500.000,- Kč s přísl. vyčísleným v příloze č. 1, s právy a povinnostmi ze smlouvy vyplývajícími; b) na smlouvě o úvěru č. 202194297 ze dne 23.6.1994 ve výši 25,000.000,- Kč ke dni podpisu smlouvy ve výši jistiny 25,000.000,- Kč s přísl. vyčísleným v příloze č. 1, s právy a povinnostmi ze smlouvy vyplývajícími; – postoupení pohledávky za manželi J. a Ing. V. H., která se má zakládat na smlouvě o úvěru č. 200993007 ze dne 5.10.1993 původně ve výši 12,000.000,- Kč ke dni podpisu smlouvy ve výši jistiny 5,432.953,37 Kč s přísl. vyčísleným v příloze č. 1, s právy a povinnostmi ze smlouvy vyplývajícími; – postoupení pohledávky za Ing. V. H., která se má zakládat na smlouvě o zřízení běžného účtu č. 2276270/5100, zůstatek ke dni podpisu smlouvy vykazuje debet ve výši 6.780,40 Kč s přísl. (výrok I.).
Ve výrocích II. a III. rozhodl soud prvního stupně o nákladech řízení.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně se omezil pouze na zkoumání, zda je dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětné smlouvy ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a uzavřel, že tomu tak není. Proto se odvolací soud omezil také jen na přezkoumání tohoto závěru. Neprovedl tudíž navrhované doplnění dokazování, a to nejen proto, že by bylo ve značném rozsahu v rozporu s ust. §205a o. s. ř., když účastníci byli soudem prvního stupně řádně poučeni podle §119a o. s. ř., ale také proto, že toto dokazování by bylo namístě jen tehdy, pokud by byl naléhavý právní zájem na požadovaném určení shledán.
Odvolací soud poukázal na to, že význam určení podle §80 písm. c) o. s. ř. spočívá v tom, aby v případě, kdy účastníci nemají možnost jiným způsobem si zjednat jasno o vzájemných právech a povinnostech, tak mohli učinit, aniž by vyčkávali, kdy jiná osoba proti nim případně právo, které považují za problematické nebo pochybné, uplatní. Jestliže však účastník má možnost zjednat si jasno v řízení, které již probíhá nebo které může sám zahájit, není pak již namístě rozhodovat v řízení určovacím. Takové řízení by bylo již pouze zbytečnou duplicitou a nemohlo by plnit preventivní funkci.
V dané věci je podstatné, že žalobkyně, jako důvod naléhavého právního zájmu shledává skutečnost, že žalovaná 3) usiluje o uspokojení svých pohledávek ze zastavěných nemovitostí. K tomu je nutno podle názoru odvolacího soudu uvést, že sama smlouva o prodeji podniku, i kdyby platně vznikla, sama nevyvolává přechod vlastnictví k nemovitostem, a to ani za předpokladu, že by byly součástí podniku, dokud není vlastnické právo vloženo do katastru nemovitostí, jak plyne z ust. §483 odst. 3 obch. zák. Již proto, že vklad v tomto případě proveden nebyl, nelze považovat žalobkyni za aktivně legitimovanou, když vlastníkem není. Rozhodování nelze založit na predikci, že katastrální úřad vklad skutečně povolí. Je ostatně více než zvláštní, že návrh na vklad byl podán až za dva roky po údajném podpisu smluv o prodeji podniku a o návrhu nebylo – jak tvrdí žalobkyně – po téměř dva roky rozhodnuto.
Odvolací soud dále uvedl, že pokud se zástavce nechce smířit s prodejem zástavního práva, dává mu zákon možnost podat vlastní návrh, kterým by tomuto postupu věřitele čelil a takové řízení ostatně již u Obvodního soudu pro Prahu 1 z podnětu zástavce je vedeno.
Pokud se týká platnosti smlouvy o postoupení pohledávky, touto otázkou se bude muset zabývat Městský soud v Praze v řízení o zaplacení pohledávek z úvěrů, zahájeném v roce 1999, tj. před podáním žaloby v této věci, v souvislosti se zkoumáním otázky, kdo je věřitelem a kdo žalobcem v oné věci. V tomto řízení může žalovaný, resp. žalovaní uplatnit námitky ohledně platnosti převodu.
Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně v souladu s §80 písm. c) o. s. ř. dovodil, že na straně žalobkyně není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek. Jestliže žalovaná 3) je účastníkem sporné smlouvy a žalovaná 2) je alespoň právní nástupkyní účastníka této smlouvy, potom u žalovaného 1) nelze o pasivní věcné legitimaci vůbec uvažovat, protože se sám za sebe tohoto vztahu neúčastnil a byl jen „reprezentantem“ jednajícím za postupitele.
Odvolací soud z uvedených důvodů napadený rozsudek jako věcně správný podle §219 o. s. ř. potvrdil.
Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí dovolání s tím, že nesouhlasí s názorem odvolacího soudu i soudu prvoinstančního.
Žalobkyně namítá, že ze zákona není stanovena lhůta, ve které má být podán návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. V tomto případě se tak stalo 2 roky po podpisu smluv o prodeji podniku, což bylo odvolacím soudem z neznámých důvodů považováno za více než zvláštní a rovněž podpis smluv byl zpochybňován adjektivem „údajný“. Předmětem žalobního návrhu však nebylo zkoumání smluv o prodeji podniku a žalobkyně proto nechápe „tento subjektivistický hodnotitelský postoj“ soudu.
Žalobkyně se domnívá, že měla právní zájem na projednání žalobního návrhu proto, že otázka přechodu zástavních práv k nemovitostem, které byly součástí prodávaných podniků, nebyla v soudních sporech řešena. Určení neplatnosti se žalobkyně domáhala z toho důvodu, že společnost C., a.s. – žalovaná 3) - se snaží vykonávat práva v rozsahu, v jakém na ni nemohla platně přejít a v jakém se dotýkají jejich budoucích a smlouvami o prodeji podniku ze dne 10.6.1998 sjednaných a zajištěných majetkových aktiv.
Dovolatelka navrhuje k důkazu smlouvy o prodeji podniků ze dne 10.6.1998 a přílohu č. 1 ke smlouvě o postoupení pohledávky ze dne 16.6.1998, kde v seznamu postupovaných práv absentují zástavní práva k předmětným nemovitostem, a konečně též spis Městského soudu v Praze sp. zn. 51 Cm 42/97, z něhož plyne, že předmětem řízení je pouze zaplacení dluhu a jen z tohoto pohledu je zkoumána platnost smlouvy o postoupení pohledávky.
Dovolatelka navrhuje, aby „dovolací soud posoudil toto dovolání jako důvodné“ a rozhodl, že na straně žalobkyně je právní zájem k podání žalobního návrhu, a věc vrátil k projednání soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací se musel na prvním místě zabývat přípustností dovolání, neboť podle §236 odst. 1 o. s. ř. (ve znění účinném od 1.1.2001) dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, přičemž dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné za podmínek stanovených v ust. §237 odst. 1 o. s. ř.
Dovolatelka se žádného z důvodů přípustnosti dovolání nedovolává, z dikce dovolání a z jeho kontextu lze dovodit, že dovolatelce se jedná o přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle uvedeného ustanovení dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V posuzovaném případě procesní situace podle písm. b) cit. ustanovení nenastala a přípustnost dovolání tedy závisí na kladném závěru dovolacího soudu o tom, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho vyplývá, že musí jít o posouzení a řešení právní otázky, která má nadto zobecňující význam pro jiné totožné či obdobné případy, představující skupinu případů téhož druhu.
Žádnou takovou právní otázku však dovolatelka nepředestírá.
Otázka lhůty pro předložení návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, jak ji namítá dovolatelka, je z hlediska merita věci otázkou irelevantní, kterou jako okrajovou zmínil v odůvodnění i odvolací soud. Především však nejde o právní otázku, natož o otázku zásadního právního významu, na níž by byl napadený rozsudek založen.
Další právní otázku, kterou by bylo možno v tomto případě považovat za otázku zásadního právního významu ve smyslu shora uvedeném, dovolatelka neformuluje. Pokud poukazuje na svůj naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. na požadovaném určení, jedná se o otázku skutkového a právního hodnocení ve vztahu ke konkrétním okolnostem daného případu a nepřesahuje proto rámec tohoto konkrétního případu. Takové posouzení proto nemůže mít obecný, zásadní právní význam.
Z těchto důvodů není naplněna přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl (ust. §218 písm. c) ve vazbě na §243b odst. 5 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ust. §146 odst. 3 a §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věta první o. s. ř., když dovolatelka by měla povinnost nahradit žalovaným tyto náklady řízení, těm však podle obsahu spisu žádné náklady v řízení o dovolání nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. července 2003
JUDr. František Faldyna, CSc., v.r.
předseda senátu