ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.816.2002.1
sp. zn. 32 Odo 816/2002-106
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Hampla v právní věci žalobce O. K., podnikatele, zastoupeného Mgr. M. H., advokátem, proti žalované E. V., podnikatelce, zastoupené JUDr. K. K., advokátem, o zaplacení 134.343,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 7 C 100/99, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2002, č.j. 36 Co 54/2002-82, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze shora označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 19. dubna 2002, č.j. 7 C 100/99, kterým Obvodní soud pro Prahu 3 odmítl pro opožděnost odvolání žalované proti svému rozsudku ze dne 25. ledna 2000, č.j. 7 C 100/99-38 ve znění opravného usnesení ze dne 22. května 2000, č.j. 7 C 100/99-47, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 134.343,- Kč v pravidelných měsíčních splátkách 20.000,- Kč měsíčně s příslušenstvím a náklady řízení, a rovněž rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl po přezkoumání odvoláním napadeného usnesení včetně řízení, které mu předcházelo, k závěru, že odvolání není důvodné. Odvolací soud nepřisvědčil tvrzení žalované, že byla v řízení zastoupena advokátem, neboť z obsahu spisu je zřejmé, že žalovaná si ke svému zastupování zmocnila advokáta až při podání svého odvolání. Za této situace tak soud prvního stupně postupoval správně, když doručoval rozsudek do vlastních rukou žalované a když po opakovaných marných pokusech o jeho doručení postupně na obě adresy, kam jí bylo v předchozím řízení doručováno a ze kterých se podle relací pošty odstěhovala, jí po vyčerpání všech dostupných možností ke zjištění jejího pobytu ustanovil opatrovníka. Obranu odvolatelky, že měl soud její pobyt zjišťovat prostřednictvím řady dalších osob, které její pobyt znaly či mohly znát, neshledal opodstatněnou. Za tohoto stavu tak byl rozsudek soudu prvního stupně řádně doručen opatrovníku žalované dne 13. dubna 2000 a opravné usnesení dne 30. května 2000. Jestliže tedy podala žalovaná odvolání až 4. dubna 2002, podala ho evidentně opožděně. Odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání jako věcně správné potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání opírajíc jeho přípustnost o poučení odvolacího soudu v dovoláním napadeném usnesení, v němž je uvedeno, že dovolání je proti usnesení přípustné. Dovolatelka namítá, že na jednání dne 25. ledna 2000, na kterém byl rozsudek soudu prvního stupně vyhlášen, jí nebylo předvolání doručeno, čímž jí byla znemožněna možnost pokusit se prokázat svá tvrzení, vyjádřit se k důkazům a přednést závěrečný návrh. Odvolacímu soudu vytkla, že se nevypořádal s její námitkou, že se jí soud prvního stupně nepokusil doručit rozsudek též na adrese jejího místa podnikání ve smyslu §46 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Podle ní postupoval soud prvního stupně při zjišťování její adresy formálně a nevyužil další možnosti, které v dovolání popisuje. Při ustanovení opatrovníka, kterého jí měl podle jejího názoru soud ustanovit již v průběhu řízení, když jí na jednání na 25. ledna 2000 nebylo předvolání doručeno, postupoval formálně, poukazujíc na to, že vhodnější osobou k chránění jejich zájmů byl advokát, který ji v jednáních se žalobcem zastupoval a kterého pověřila svým zastupováním, takže byl, na rozdíl od justiční čekatelky ustanovené opatrovníkem, do věci zasvěcen. Namítá, že jí nebyl rozsudek soudu prvního stupně doručen, namísto ní jej obdržel opatrovník, který nechal marně uplynout lhůtu pro odvolání. Dovolatelka zastává stanovisko, že své odvolání opožděně nepodala. Proto navrhla, aby dovolací soud jak dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu, tak i usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání, zrušil.
Se zřetelem k době vydání usnesení soudů obou stupňů se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání není v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu lze obecně opřít o ustanovení §237, §238, §238a a §239 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení §238 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto
a) o žalobě na obnovu řízení,
b) o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí ( §235h odst. 1 věta druhá).
Podle ustanovení §238a odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto
a) ve věci konkursu a vyrovnání,
b) o žalobě pro zmatečnost,
c) o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí,
d) ve věci zastavení výkonu rozhodnutí,
e) ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí,
f) o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí,
g) o povinnostech vydražitele uvedeného v §336m odst. 2 (§336n) a v §338za odst. 2.
Podle ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
b) v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle §107 odst. 5, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a), o přistoupení dalšího účastníka (§92 odst. 1) a o záměně účastníka (§92 odst. 2).
Podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. je dovolání rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo
a) potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1,
b) potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle §107 odst. 5, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a), o přistoupení dalšího účastníka (§92 odst. 1) a o záměně účastníka (§92 odst. 2).
Podle ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř. je dovolání též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby); to neplatí, jestliže byl odmítnut návrh na předběžné opatření (§75a).
V posuzovaném případě žalovaná dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není dána, a to již proto, že usnesením odvolacího soudu nebylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé. Podle ustanovení §238 a §238a o. s. ř. není dovolání rovněž přípustné, protože usnesením soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto ve věcech, v uvedených ustanoveních taxativně vyjmenovaných. Přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení §239 odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejde o případy v těchto ustanoveních uvedené. Přípustnost dovolání pak nelze důvodně dovozovat ani z ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř., neboť podle tohoto ustanovení lze podat dovolání jen tehdy, bylo-li potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla postupem podle ustanovení §43 o. s. ř. odmítnuta žaloba, popřípadě jiný návrh na zahájení řízení, tedy nikoliv - jako je tomu v daném případě - kdy bylo odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost podle ustanovení §208 odst. 1 o. s. ř. (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.1.2001, sp. zn. 21 Cdo 1124/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit 1/2002 pod číslem 8).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Na tom nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o přípustnosti dovolání. Důsledkem chybějícího, neúplného nebo nesprávného poučení soudu o opravných prostředcích může být pouze zachování lhůty k podání opravného prostředku, nikoli přípustnost jinak nepřípustného opravného prostředku (srov. §204 odst. 2 a §204 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto podané dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl, aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. , když žalovaná, která z procesního hlediska (tím, že podala nepřípustné dovolání) zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalobci v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 5. března 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu