ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.881.2002.1
sp. zn. 32 Odo 881/2002-109
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Č. s., a.s., proti žalovaným 1) JUDr. M. H., a 2) Z. H., zastoupené JUDr. F. Č., advokátem, o zaplacení 12,579.872,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 9 Cm 696/95, o dovolání první žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2001, č.j. 6 Cmo 224/2001-69, takto:
I. Dovolání směřující do výroku I. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2001, č.j. 6 Cmo 224/2001-69, se odmítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 20. října 2000, č.j. 9 Cm 696/95-57, zamítl Krajský obchodní soud v Praze návrh první žalované na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti svému rozsudku ze dne 28. června 1999, č.j. 9 Cm 696/95-43, kterým uložil oběma žalovaným zaplatit žalobkyni 12,579.872,50 Kč se 16% úrokem z prodlení z uvedené částky od 20. května 1995 do zaplacení a náklady řízení s tím, že plněním jedné ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost druhé ze žalovaných. Jak žalovaná uvedla v návrhu na prominutí zmeškání lhůty, byl důvodem její nečinnosti a tím i zmeškání lhůty její nedobrý zdravotní stav. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v předmětné věci nejsou podmínky pro prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání dány, neboť si žalovaná mohla přes svou nemoc zvolit pro řízení zástupce, který by hájil její zájmy. Jak dále uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, skutečnost, že tak učinila až po deseti měsících po doručení rozsudku, spolu s jejím přístupem k věci, průběhu celého řízení, jehož se s výjimkou prvního jednání ve věci, byť vždy s omluvou, nezúčastňovala, nelze podle soudu hodnotit jako odpovědné jednání a vylučuje tak prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. listopadu 2001, č.j. 6 Cmo 224/2001-69, usnesení Krajského obchodního soudu ze dne 20. října 2000, č.j. 9 Cm 696/95-57, potvrdil (výrok I.) a odvolání první žalované do rozsudku tohoto soudu ze dne 28. června 1999, č.j. 9 Cm 696/95-43, odmítl (výrok II.). Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Vycházeje z ustanovení §58 odst. 1 občanského soudního řádu se odvolací soud zabýval posouzením, zda první žalovaná podala návrh na prominutí zmeškání lhůty do patnácti dnů po odpadnutí překážky.
Z lékařského posudku připojeného k odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, č.j. 9 Cm 696/95-47, odvolací soud zjistil, že první žalovaná měla v průběhu roku 1999 snížené schopnosti k soustředění, k cílenému jednání a rozhodování i schopnosti paměťové.
Podle zjištění odvolacího soudu i samotného vyjádření první žalované jí byl z uvedených zdravotních důvodů pozastaven výkon advokacie dnem 31. prosince 1998. Rozhodnutím ze dne 24. března 2000 Česká advokátní komora vyhověla žádosti jmenované ze dne 23. března 2000 a s účinností ke dni 1. května 2000 jí pozastavení výkonu advokacie zrušila, z čehož podle odvolacího soudu vyplývá, že překážka bránící první žalované požádat o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání odpadla dnem 1. května 2000. Jestliže od tohoto dala byla první žalovaná schopna dle vlastní žádosti výkonu advokacie, byla nepochybně podle názoru soudu způsobilá požádat do patnácti dnů po odpadnutí překážky, tj.do 15. května 2000 i o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání a odvolání podat, nebo alespoň zmocnit právního zástupce k provedení uvedených úkonů. Pokud pak první žalovaná, zastoupená jí zmocněnou advokátkou, podala návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání spolu s odvoláním proti rozsudku soudu prvního stupně až dne 12. června 2000, respektive 13. června 2000, učinila tak až po uplynutí patnácti dnů od odpadnutí překážky bránící provedení uvedených procesních úkonů. Proto odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil a vzhledem k nevyhovění žádosti o prominutí zmeškání lhůty pro podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, samotné odvolání první žalované proti tomuto rozsudku jako opožděně podané odmítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podala první žalovaná dovolání, v němž namítla, že jí ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000 byla nesprávným postupem soudů odňata možnost jednat před soudem. Tohoto pochybení se podle jejího mínění dopustil jednak soud prvního stupně tím, že vydal rozhodnutí ve věci samé, aniž mohla vypovídat jako účastnice řízení, a dále ho spatřuje v tom, že soudy chybně posoudily podmínky k zmeškání lhůty, konkrétně skutečnost, kdy jí odpadla překážka bránící podat odvolání.
Ačkoli podle dovolatelky byly její účast a výpověď u jednání podstatné, soud prvního stupně ve věci rozhodl, aniž se vypořádal s její omluvenou neúčastí a její zaprotokolovanou námitkou ohledně existence dvou úvěrových smluv a aniž správně zjistil skutkový stav věci. Jak uvedla, má k dispozici důkazy o tom, že žalobkyně plnila vůči ní svůj úvěrový závazek na základě jiné smlouvy než té, která je předmětem žaloby. Argument soudu, že si mohla v řízení zmocnit za sebe zástupce, označila za neadekvátní, poukazujíc na svůj dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav a skutečnost, že žádný právník nemůže za účastníka provést jeho účastnickou výpověď a objasnit za něj všechny kroky protistrany.
V další části svého podání, oproti názoru odvolacího soudu, dovolatelka namítla, že ani po zrušení pozastavení jejího výkonu advokacie nebyla s ohledem na své trvající zdravotní problémy schopna požádat o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání, protože problém vůbec neregistrovala. V této souvislosti poukázala na svou trvající invaliditu a uvedla, že k rozhodnutí vrátit se k výkonu advokacie, které však neodpovídalo jejímu zdravotnímu stavu, ji vedly subjektivní důvody s cílem pokusit se odstranit depresivní stavy, že však v té době nepřijímala zplnomocnění k zastupování a jako advokátka nebyla schopna odborně posoudit obsah spisu a podstatu problému. Dále se k záležitosti vyjádřila i z věcného hlediska. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, přičemž dodatečně požádala o odklad jeho vykonatelnosti.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 – dále též jen „o. s. ř.“). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I. části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech usnesení.
Dovolání v rozsahu směřujícím proti té části usnesení odvolacího soudu (výrok I.), jímž bylo potvrzeno usnesení ze dne 20. října 2000, č.j. 9 Cm 696/95-57, kterým soud prvního stupně zamítl návrh první žalované na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání do rozsudku tohoto soudu ze dne 28. června 1999, č.j. 9 Cm 696/95-43, není přípustné.
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž nebylo rozhodnuto ve věci samé, je obecně přípustné pouze za podmínek uvedených v §237 a §238a o. s. ř. Jelikož napadené usnesení odvolacího soudu nelze podřadit žádnému z usnesení uvedených v §238a odst. 1 písm. b) až f) o. s. ř. a protože nešlo ani o usnesení měnící, nýbrž potvrzující [§238a odst. 1 písm. a) o. s. ř.], nemůže být přípustnost dovolání založena ustanovením §238a o. s. ř. Zbývalo proto posoudit, zda je dovolání ve výše uvedeném rozsahu přípustné podle §237 o. s. ř.
Dovolatelka opírala přípustnost dovolání o ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., neboť ji podle jejího tvrzení soud prvního stupně odňal možnost před ním jednat tím, že ji nevyslechl jako účastníka řízení.
Podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu v případě, kdy byla účastníku řízení v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již opakovaně vyjádřil, že okolnost, že soud v souladu s ustanovením §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. provedl jen některé z navržených důkazů a tyto posoudil v rámci volné úvahy podle §132 o. s. ř. odlišně od představ účastníka řízení, který důkazy navrhoval, nelze pokládat za nesprávný postup soudu, jímž byla účastníku odňata možnost jednat před soudem podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 28 Cdo 1891/2000, uveřejněné pod č. C 115 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2).
I kdyby však bylo touto zmatečnostní vadou postiženo řízení o věci samé před soudem prvního stupně, nemůže ji v tomto případě (za této procesní situace) dovolatelka úspěšně uplatnit. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je totiž rozhodnutím procesní povahy, přičemž zkoumání podmínek nezbytných pro jeho vydání (v této věci podmínek prominutí zmeškání lhůty a včasnosti odvolání) vylučuje možnost odvolacího soudu zabývat se věcí samou a tím i správností postupu soudu prvního stupně při dokazování ve věci (§212 odst. 2 o. s. ř.). Z toho plyne, že případná existence dovolatelkou tvrzené vady podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. nemohla mít žádný vliv na správnost nebo nesprávnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Zmatečnostní vadu uvedenou v §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., kterou trpí řízení před soudem prvního stupně, lze úspěšně uplatnit jako důvod přípustnosti dovolání [a současně jako dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. a) o. s. ř.] pouze v případě, kdy v důsledku existence takové vady je nesprávné i napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Tak tomu bude zejména tehdy, kdy v rámci odvolacího přezkumu bude odvolací soud povinen ve smyslu §212 odst. 2 o. s. ř. přihlížet k vadám řízení před soudem prvního stupně, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nikoliv však v případě, kdy přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (včetně postupu soudu řízení, které mu předcházelo) neumožňuje rozhodnutí odvolacího soudu vydané podle §218 odst. 1 o. s. ř. (odmítnutí odvolání) nebo procesní charakter jiného odvolacího rozhodnutí (v daném případě usnesení o návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání).
Tento závěr sebou nese posouzení dovolání směřujícího do výroku I. usnesení odvolacího soudu jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Ve zbývajícím rozsahu je dovolání přípustné podle §238a odst. 1 písm. e) o. s. ř., není však důvodné.
Vedle tvrzené vady řízení, kterou Nejvyšší soud již výše vyloučil, brojila dovolatelka též proti tomu, jak odvolací soud posoudil podmínky pro prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, což vedlo odvolací soud k závěru o opožděnosti podaného odvolání. Nejvyšší soud již shora odůvodnil, že dovolání proti výroku I. usnesení odvolacího soudu je nepřípustné, což současně znamená, že správnost tohoto výroku a tím i správnost posouzení podmínek pro prominutí zmeškání lhůty nemůže podrobit dovolacímu přezkumu. Za této situace pak závěru odvolacího soudu o opožděnosti podaného odvolání nelze vytknout žádné pochybení.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 1, části věty před středníkem o. s. ř. dovolání ve zbývajícím rozsahu zamítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 4 , §224 odst. 1 a §142 odst. 1 a §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., neboť dovolatelka z části neměla v dovolacím řízení úspěch a z části procesně zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, přičemž ostatním účastníkům náklady dovolacího řízení prokazatelně nevznikly.
Proti rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 17. dubna 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu