ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.920.2002.1
sp. zn. 32 Odo 920/2002-179
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Č. t., proti žalované M. D. akciová společnost, zastoupené Mgr. H. K., advokátkou, o zaplacení částky 4,350.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 342/98, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2001, čj. 12 Co 125/2001-73, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. května 2000, čj. 9 C 342/98-34, ve znění opravného usnesení ze dne 23. srpna 2000, čj. 9 C 342/98-37, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 4,350.000,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení (bod I. výroku). Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh žalované na připuštění dovolání. Zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně zůstal nedotčen, neboť nebyl odvoláním žalované napaden.
Jak uvedl odvolací soud v odůvodnění rozsudku, domáhala se v předmětné věci žalobkyně zaplacení žalované částky jako nezaplacené přirážky k televizním poplatkům za 435 televizních přijímačů umístěných žalovanou v jejím hotelu M., které včas nepřihlásila do evidence.
Podle odvolacího soudu zjistil soud prvního stupně správně a dostatečně skutkový stav a z takto zjištěného stavu dospěl i ke správnému právnímu posouzení věci. Jeho závěru, že televizory umístěné v hotelu žalované M., jsou televizními přijímači ve smyslu §1 odst. 2 zákona č. 252/1994 Sb. o rozhlasových a televizních poplatcích (dále též jen „cit. zák.“), který soud prvního stupně považoval za rozhodující pro přiznání žalovaného nároku, nevytkl žádné pochybení. Je-li žalobkyní, ale i samotnou žalovanou tvrzeno a tedy nesporné, že tyto televizory umožňují individuálně volitelnou reprodukci televizního vysílání zahraničních programů ze satelitu, je již podle odvolacího soudu touto skutečností dáno, že se o televizní přijímač ve smyslu §1 odst. 2, věty prvé cit. zákona jedná. Protože podle §1 odst. 2, věta druhé cit. zákona by bylo nutné televizor považovat za televizní přijímač, i když by byl upraven tak, že by příjem vysílání Č. t. neumožňoval, považoval odvolací soud návrh žalované na doplnění dokazování znaleckým posudkem za účelem zjištění, zda je z televizorů uvedeného hotelu možný příjem Č. t., za nadbytečný. Odvolací soud nepřisvědčil ani dalším námitkám odvolatelky, že předmětné televizory jsou telekomunikačními zařízeními určenými výhradně k jinému účelu než k příjmu vysílání Č. t., ani neshledal důvodným její názor o protiústavnosti žalovaného nároku. Jak dále uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, obecně platí, že nabytím televizního přijímače má jeho držitel možnost přijímat vysílání Č. t., tedy využívat službu, která je vysíláním Č. t. veřejnosti poskytována. Protože podle názoru odvolacího soudu nebyla v jeho rozhodnutí řešena taková otázka, pro kterou by jej bylo možno považovat za rozhodnutí zásadního právního významu, návrh žalované na připuštění dovolání zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále též jen „o. s. ř.“). Ačkoli v jeho důvodu odkázala výslovně na §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., žádnou tzv. jinou vadu ve smyslu tohoto ustanovení, kterou by bylo řízení postiženo a která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nekonkretizovala. Ve svém podání výhrady soustředila do skutkových zjištění soudů obou stupňů a namítajíc, že soudy nevyhověly jejímu návrhu na doplnění dokazování ohledáním předmětných hotelových televizorů a znaleckým posudkem za účelem posouzení, zda je z nich možný příjem vysílání Č. t., že jejich rozhodnutí vychází z nesprávně zjištěného skutkového stavu věci a tím i z nesprávného právního závěru. K dovolání přiložila znalecký posudek, jímž navrhovala provést důkaz a prezentovala závěry znalce, se kterými se ztotožnila. Dovolatelka setrvala na svém názoru, že hotelový TV systém v hotelu M. a hotelové televizory nejsou schopné přijímat vysílání Č. t., a proto televiznímu poplatku podle zákona č. 252/1994 Sb. nepodléhají. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech rozsudku.
Dovolání v dané věci není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V případě dovolání směřujícího proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu lze obecně přípustnost dovolání opřít o ustanovení §237, §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebo o ustanovení §239 o. s. ř.
Vady řízení ve smyslu §237 odst. 1 o. s. ř., k nimž je povinen dovolací soud přihlížet z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v §237 odst. 2 o. s. ř.) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovolatelka nenamítala a z obsahu spisu rovněž nevyplývají.
O případ podřaditelný ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. rovněž nejde, neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto soudu ve věci.
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. není dovolání přípustné, protože odvolací soud k návrhu žalobkyně přípustnost dovolání nevyslovil.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Mimo předpokladu včasného návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání (jenž byl v dané věci – jak se podává z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 19. prosince 2001 založeného ve spisu na č.l. 71 – naplněn) může být dovolání ve smyslu cit. ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy ze skutkového zjištění (skutkové podstaty) dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Z tohoto pohledu má zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy ji při svém rozhodování řeší rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné („nové“) řešení této právní otázky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/1996, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101).
Přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. je podmíněna nejen tím, že rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu.
Pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. V posuzované věci dovolatelka žádnou právní otázku, pro kterou by mělo mít napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam (stejně tak jako ve svém návrhu na připuštění dovolání), nevymezila, ale své výhrady soustředila do skutkových zjištění, které, jak bylo již výše naznačeno, nemohou přípustnost dovolání dle tohoto ustanovení založit.
Ve shodě s odvolacím soudem dospěl dovolací soud k závěru, že v dovoláním napadeném rozhodnutí nebyla řešena taková otázka, pro kterou by ho bylo možno považovat za rozhodnutí zásadního právního významu.
Dovolání tak není přípustné ani podle §239 odst. 2 o. s. ř.
Tento závěr s sebou nese posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání [§243a odst. 1, věta první o. s. ř.], dovolání podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam), když žalovaná, která z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalobkyni v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 3. června 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu