ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.921.2002.1
sp. zn. 32 Odo 921/2002-163
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně N. s.r.o., proti žalovanému J. S., podnikateli, o 45.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 22 Cm 558/94, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. května 2002, č.j. 7 Cmo 71/2000-139, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci shora označeným rozsudkem ve znění opravného usnesení ze dne 16. května 2002, č.j. 7 Cmo 71/2000-140, změnil rozsudek bývalého Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 17. března 1999, č.j. 22 Cm 558/94-97, tak, že žalobu na zaplacení částky 45.000,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.). Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.).
Rozsudek odvolacího soudu do všech jeho výroků napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela výslovně o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dovolatelka vyšla ze znění občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001), neboť odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Odvolacímu soudu vytkla nesprávné právní posouzení věci a snesla argumenty na podporu tohoto názoru. Proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 – dále též jen „o. s. ř.“). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I. části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech rozsudku
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné pouze za podmínek taxativně uvedených v ustanoveních §237 a §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Vady řízení vyjmenované v §237 odst. 1 o. s. ř., k nimž je povinen dovolací soud přihlížet z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v §237 odst. 2 o. s. ř.) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu rovněž nevyplývají.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je vyloučena ve věcech, v nichž bylo dovoláním napadeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč [srov. §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], když k příslušenství uplatněného nároku se nepřihlíží, ledaže by samostatně tvořilo předmět řízení (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 62/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V posuzovaném případě jde nepochybně o obchodní věc, v níž bylo výrokem I. rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto co do částky 45.000,- Kč s příslušenstvím. Protože dovoláním dotčeným výrokem I. bylo rozhodováno o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50.000,- Kč v obchodní věci, není dovolání přípustné ani podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Rovněž dovolání směřující do výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a do výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, které – ač součástí rozsudku – mají s ohledem na §167 odst. 1 o. s. ř. povahu usnesení, rovněž přípustné není. Rozhodnutí odvolacího soudu ve věci nákladů řízení před soudy obou stupňů nelze totiž podřadit žádnému z usnesení, proti nimž zákon připouští dovolání v §238a o. s. ř. a podmínky stanovené v §239 o. s. ř. daná věc nesplňuje již z toho důvodu, že usnesení o nákladech řízení není usnesením o věci samé a v posuzovaném případě nemají rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení ani charakter potvrzujících usnesení; existenci zmatečnostních vad řízení dle §237 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud již dříve vyloučil.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243b odst. 4 a §218 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl jako nepřípustné, aniž se jím mohl zabývat z pohledu uplatněného dovolacího důvodu.
Dovolatelka z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, u žalovaného však žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 2, věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř., výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 17. dubna 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu