ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.981.2002.1
sp. zn. 32 Odo 981/2002-71
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně M. l. H. K. a.s., zastoupené JUDr. M. J., advokátem, proti žalované A., a.s., zastoupené JUDr. P. F., advokátem, o zaplacení 63.173,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 5 Cm 458/99, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. června 2002, č.j. 6 Cmo 34/2002-35, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. června 2002, č.j. 6 Cmo 34/2002-35, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2001, č.j. 5 Cm 458/99-20, kterým byla žalovaná zavázána k zaplacení 63.173,- Kč s 18 % úrokem z prodlení od 12.4.1999 do zaplacení včetně náhrady nákladů řízení, a to z titulu náhrady škody způsobené provozem žalované na lesních produkcích žalobkyně.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zejména shledal správným závěr soudu prvního stupně ohledně prokázání vzniku škody žalobkyni znaleckým posudkem znalce Ing. J. N. a odborným posudkem ČHMÚ, kterými byla prokázána také její výše i příčinná souvislost mezi provozní činností žalované a vznikem škody. Spornou zůstala pouze otázka žalovanou vznesené námitky promlčení, ohledně níž odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně správně aplikoval ustanovení §106 občanského zákoníku ( dále též jen „obč. zák.“), i když jde o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, ovšem nejedná se o obchodní závazkový vztah. Je nesporné, že při uplatnění práva nestačí, aby byla zachována i subjektivní promlčecí doba (dvouletá) , ale musí být zachována i promlčecí doba objektivní (tříletá). V souzené věci vznikla škoda na lesních porostech v průběhu roku 1996, a to celoročním působením exhalátů. Právo bylo z hlediska objektivní promlčecí doby žalobkyní uplatněno dne 31.12.1999, tedy včas, protože k tomuto datu končila tříletá promlčecí doba. Pojem události, z níž škoda vznikla zahrnuje totiž nejen kvalifikovanou událost, která vedla ke vzniku škody, ale i vznik škody samotné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Co do jeho přípustnosti poukazuje na ustanovení §237 odst. 1 písmeno c) občanského soudní řádu (dále též jen „ o. s. ř.“). Bez bližší konkretizace má za to, že důvody uváděné v tomto ustanovení pro přípustnost dovolání jsou dány. Co do důvodnosti dovolání tvrdí, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Na rozdíl od odvolacího soudu zastává názor, že nárok žalobkyně byl v podstatné části promlčen, jestliže se domáhala náhrady škody za rok 1996, přičemž nárok uplatnila až 31.12.1999. Nepromlčena tak zůstává část nároků za období od 30.12.1996 do 31.12.1996. Rozhodnutí odvolacího soudu vytýká, že zcela nepochopitelně fixuje okamžik vzniku škody k 1.1.1997, což neodpovídá skutečnosti, neboť žalobkyní tvrzená škoda vznikla v roce 1996 a je souhrnem přesně identifikovatelných škod samostatně vymahatelných, které vznikaly průběžně po celý rok 1996 a postupně se tak promlčovaly. Dále namítá irelevantnost tvrzení žalobkyně, že se o škodě dozvěděla ze znaleckého posudku, který byl navíc zpracován až v roce 1999. Nic jí nebránilo v tom, aby si nechala zpracovat znalecký posudek sama bezprostředně po vzniku škody. Znaleckému posudku pak vytýká, že je pouze matematickým modelem, navíc zpracovaným pouze na základě podkladů žalobkyně a nikoliv objektivně zjištěných faktů. Odvolací soud vůbec neměl podle žalované takový důkaz připustit. Zjištění objektivní skutečnosti v roce 1996 bylo v silách žalobkyně, která mohla doložit řádné doklady o škodě či škodách včetně včas zpracovaného posouzení, jež by vycházelo z objektivního zjištění znalce na místě škody. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nic takového neučinila, její nárok se promlčel, neboť nebyl uplatněn řádně a včas. Celoroční vznik škod je přitom zřejmý i z jejich samotného charakteru.
Nejvyšší soud se především zabýval přípustností dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů. Dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písmeno c) o. s. ř. a je i důvodné.
Žalobkyně vymezila v dovolání otázku zásadního právního významu řešenou odvolacím soudem tak, že tato spočívá v právním posouzení otázky vzniku škody způsobené působením exhalací na lesní porosty po určitou dobu, tedy posouzení toho, zda je taková škoda kvantifikovatelná jako samostatný každodenní nárok, nebo vzniká jako důsledek delšího časového působení exhalátů na lesní porosty, což má zásadní vliv na běh promlčení práva na její náhradu. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se jedná o otázku zásadního právního významu, neboť dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
Vymezenou otázkou zásadního právního významu se však Nejvyšší soud nemohl zabývat, neboť dospěl k závěru, že v odvolacím řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Žaloba byla v souzené věci podána subjektem M. l. H. K., který byl zřízen jako příspěvková organizace města H. K. Ke dni 31.12.2001 pak zastupitelstvo města H. K. rozhodlo o zrušení této příspěvkové organizace bez likvidace. Je nepochybné, že příspěvková organizace patří mezi právnické osoby, které zřizují obce či města k plnění úkolů v oboru své působnosti podle §31 odst. 1 zákona číslo 576/1990 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Zánik těchto právnických osob je upraven v §31 odst. 3 a 4 zmíněného zákona, přičemž zaniká-li příspěvková organizace zrušením, zaniká dnem uvedeným v rozhodnutí o rušení (obdobně uzavřel Nejvyšší soud v rozhodnutí 2 Cdon 1056/96 ze dne 13.3.1998 publikovaném v časopise Soudní judikatura číslo 16/98). Žalobkyně byla v souzené věci zrušena rozhodnutím zastupitelstva města H. K. č. 426/2001 ke dni 31.12.2001, tedy zanikla dříve, než odvolací soud ve věci rozhodl. Dne 14.12.2001 pak byla do obchodního rejstříku zapsána společnost M. l. H. K. a.s., která ke dni 31.12.2001 uzavřela s M. l. H. K. příspěvkovou organizací smlouvu o prodeji části podniku. Jednou z podmínek řízení, k nimž musí soud přihlížet kdykoliv za řízení ve smyslu §103 o. s. ř. je i podmínka způsobilosti být účastníkem řízení. Vzhledem k tomu, že nedostatek některé z podmínek řízení má za následek, že soud nesmí vydat rozhodnutí, kterým se řízení končí, zákon ukládá soudu povinnost zkoumat podmínky řízení nejen na začátku řízení, ale po celou dobu dalšího řízení. Odvolací soud tak pochybil ve svém procesním postupu, když nezkoumal existenci této podmínky řízení a když nepostupoval podle §107 o. s. ř. a místo toho ve věci meritorně rozhodl ve vztahu k již neexistujícímu subjektu. Zatížil tak odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Zjištěná vada řízení je důvodem, pro který napadený rozsudek nelze kvalifikovat jako správný (§243b odst. 2 o. s. ř.), proto jej dovolací soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. února 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu