ECLI:CZ:NS:2003:33.ODO.100.2004.1
sp. zn. 33 Odo 100/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Vladimíra Velenského ve věci žalobkyně I. Č., zastoupené, advokátkou, proti žalovaným 1) A. W. H., 2) S. H., a 3) Z. H., všem zastoupeným, advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem a o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 138/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2003, č. j. 30 Co 130/2003-173, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 575 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce, advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala určení, že je vlastnicí nemovitostí specifikovaných v žalobě, a požadovala jejich vyklizení s tvrzením, že jsou dány důvody pro vrácení daru.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 5. dubna 2001, č.j. 12 C 138/2000-80, ve znění opravného usnesení ze dne 15. února 2003, č.j. 12 C 138/2000-155, žalobu na určení vlastnictví k nemovitostem a na vydání těchto nemovitostí zamítl a rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku. Vyšel ze zjištění, že původní žalobkyně A. J. darovala předmětné nemovitosti dne 29. 1. 1993 své dceři Z. M. H. Dne 17. 7. 1997 prostřednictvím svého právního zástupce požádala o vrácení daru s odůvodněním, že tak může učinit, jestliže se obdarovaný chová k dárci a k členům jeho rodiny tak, že tím porušuje dobré mravy. Dne 12. 11. 1997 Z. M. H. zemřela a dědici předmětných nemovitostí se stali žalovaní. Žalobkyně neprokázala své tvrzení, že by obdarovaná vůči ní hrubě porušovala dobré mravy a zásady slušnosti, že by ji urážela, fyzicky ji napadla, vypínala jí topení, ani že by jí neposkytovala pomoc. Naopak vzal za prokázané, že obdarovaná se až do své smrti o žalobkyni v rámci svých možností starala, vozila jí potraviny a pomáhala jí s hygienou. Dne 9. 5. 2001 dárkyně A. J. zemřela a její nástupkyní je současná žalobkyně, dcera zůstavitelky.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. dubna 2003, č. j. 30 Co 130/2003-173, rozsudek soudu prvého stupně ve znění opravného usnesení potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Skutkové i právní závěry soudu prvého stupně shledal odvolací soud správnými.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítala, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu a potažmo i rozhodnutí soudu prvního stupně, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, je založeno na nesprávně zjištěném skutkovém stavu, neboť ve skutečnosti obdarovaná vůči dárkyni hrubě porušovala dobré mravy zejména tím, že ji trýznila hlady a zimou, nedovolila jí, aby se stýkala se svou druhou dcerou, a vyhrožovala, že ji umístí v domově důchodců. Požaduje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a k tomu oprávněným subjektem (žalobkyní) řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, je namístě přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž pouze důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V posuzovaném případě dovolatelka nezpochybňuje právní závěry odvolacího soudu (tj. netvrdí, že by odvolací soud jím zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že by zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu), nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že stejně jako před ním soud prvního stupně, založil i on své rozhodnutí na nesprávně zjištěném skutkovém stavu, přičemž rozvádí, jaké skutečnosti měly být správně zjištěny. Uplatňuje tedy dovolací důvod uvedený v §241a odst.3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska uplatněné výtky nemohl dovolací soud přezkoumat, protože k takovéto případné vadě může přihlížet pouze tehdy, je-li dovolání přípustné; dovolatelkou uplatněný dovolací důvod není sto – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v dané věci založit. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) odmítl, aniž se mohl věcí zabývat z hlediska námitek uplatněných v dovolání (§243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.).
V dovolacím řízení vznikly žalovaným v souvislosti se zastoupením advokátem účelně vynaložené náklady spočívající v odměně za vyjádření k dovolání ve výši 2 500 Kč (srov. část dvanáctá hlava první zákona č. 30/2000 Sb., §5 písm. b/, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1, a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení), s připočtením paušální částky 75 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb – advokátní tarif), tedy celkem 2 575 Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první (per analogiam) o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalovaným nahradila; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o. s. ř. je žalobkyně povinna náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalované v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. února 2003
JUDr. Ivana Zlatohlávková,v.r.
předsedkyně senátu