ECLI:CZ:NS:2003:33.ODO.138.2003.1
sp. zn. 33 Odo 138/2003-153
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně J. L., zastoupené JUDr. R. H., advokátem, proti žalované J. V., zastoupené JUDr. J. H., advokátem, o zaplacení 210 635 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 4 C 1267/94, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. prosince 2001 č. j. 14 Co 425/99 - 115, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Žalobkyně spolu s tehdy rovněž žalujícím T. L. (který po vydání rozhodnutí odvolacího soudu zemřel), se domáhali, aby žalované byla uložena povinnost vyklidit ideální jednu polovinu nemovitosti č. p. 162 se st. parc. 225, zapsané na LV č. 721 pro k. ú. T. u Katastrálního úřadu v B. V průběhu řízení připustil okresní soud změnu návrhu, kterou žalobci žádali určení, že jsou podílovými spoluvlastníky rodinného domku č. p. 162 na st. p. č. 225 a pozemku st. pl. 225 v k. ú. T., zapsaném na LV č. 721 o Katastrálního úřadu v B., včetně součástí i příslušenství, a uložení povinnosti žalované zaplatit každému z žalobců 210 635 Kč s 16% úrokem z prodlení od 5. 10. 1994 do zaplacení. Věc byla v rozsahu návrhu o určení vlastnictví k nemovitosti okresním soudem vyloučena k samostatnému řízení.
Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 29. června 1999 č. j. 4 C 1267/94 zamítl návrh žalobců, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit každému z žalobců částku 210 635 Kč s 16% úrokem z prodlení od 5. 10. 1994 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobci se domáhali po žalované, která byla jejich dcerou, vrácení daru, a to peněžité náhrady za ideální jednu polovinu darovaných nemovitostí, kterou žalovaná převedla do vlastnictví svého manžela ještě před podáním žaloby. Blíže označené nemovitosti darovali žalobci žalované dne 23. března 1988 a současně v darovací smlouvě účastníci zřídili věcné břemeno - právo žalobců bezplatného doživotního bydlení a užívání bytu v předmětném domě a ošetření a pomoci v případě stáří. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná se svým manželem se k žalobcům chovají hrubě, znemožňují jim bydlet v přízemí domku a tím vykonávat právo věcného břemene. Žalobcům tak vzniklo právo požadovat vrácení toho, co bylo předmětem darování. Žalobci dopisem svého právního zástupce ze dne 11. 2. 1994 požádali žalovanou s odkazem na §630 obč. zák. o vrácení daru z důvodu hrubého porušení uzavřené dohody různým jednáním namířeným proti nim, a to s odkazem na spis sp. zn. 4 C 426/91, kde v žalobě na ochranu práv z věcného břemene ze dne 24. 5. 1991 vůči žalované uvádějí konkrétní skutečnosti. K námitce promlčení vznesené žalovanou okresní soud dovodil, že došlo k promlčení práva žalobců na poskytnutí peněžité náhrady, když žalovaná již předmět daru nevlastní, v obecné promlčecí lhůtě podle §101 obč. zák.; tedy ve tříleté promlčecí době, která běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Za rozhodný je nutno ve smyslu §101 obč. zák. považovat den, kdy chování obdarované naplnilo znaky uvedené v §630 obč. zák. Z provedeného dokazování bylo zjištěno, že k naplnění těchto znaků došlo již 28. 2. 1991, popř. nejpozději dne 24. 5. 1991, kdy žalobci podali žalobu na ochranu práv z věcného břemene, kde popisují hrubé chování žalované, kterým vůči nim porušuje dobré mravy. Žaloba v této věci byla podána až dne 10. 10. 1994, tedy po uplynutí tříleté promlčecí doby.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. prosince 2001 č. j. 14 Co 425/99 – 115 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. I když na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že k promlčení práva žalobců na vrácení daru - zaplacení finančního ekvivalentu ideální jedné poloviny prodaných nemovitostí - došlo z jiných důvodů. Odvolací soud dospěl k závěru, že právo na vrácení daru podle §630 obč. zák. bylo žalobci uplatněno (a tudíž i vykonáno) předmětným dopisem právního zástupce žalobců ze dne 11. 2. 1994. Pokud k závadnému chování došlo již 28. 2. 1991 a žalobci uplatnili své právo dar odvolat dne 11. 2. 1994, učinili tak před uplynutím tříleté promlčecí doby. Úspěšným uplatněním práva na vrácení daru dochází k restituci předchozích majetkových práv a dárci se od tohoto okamžiku stávají opětovnými vlastníky původně darované věci. Žaloba v této věci byla podána dne 10. 10. 1994 ohledně vydání ideální jedné poloviny předmětných nemovitostí, která byla ve vlastnictví žalované. Druhou ideální polovinu darovaných nemovitostí převedla žalovaná již v roce 1989 na svého manžela. V průběhu řízení žalobci dne 24. 5. 1999 změnili žalobu tak, že kromě původně uplatněného nároku se dále domáhali i zaplacení částky 421 270 Kč s příslušenstvím jako finančního ekvivalentu druhé ideální poloviny darovaných nemovitostí, kterou v době uplatnění nároku na vrácení daru žalovaná již nevlastnila. Soud prvního stupně napadeným rozhodnutím rozhodl pouze o nároku, který byl předmětem rozšíření žaloby.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobcům v důsledku úspěšného uplatnění nároku na vrácení daru podle §630 obč. zák., který žalovaná v době uplatnění nároku již nevlastnila, vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 obč. zák. Toto právo však nebylo vykonáno v zákonné promlčecí době podle §112 obč. zák. Uplatněné bezdůvodné obohacení vzniklo žalované dne 11. 2. 1994 a u soudu bylo právo na jeho vydání uplatněno dne 25. 4. 1999, tedy po více než pěti letech. Promlčecí doba činí u práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení dva roky od okamžiku, kdy se oprávněný dozví, že k němu došlo a kdo se na jeho úkor obohatil, a tři roky od jeho vzniku objektivně. Námitka promlčení vznesená žalovanou je proto důvodná.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci a namítla, že ke změně žaloby rozšířením o nárok na zaplacení peněžité náhrady došlo již při prvním jednání ve věci před soudem prvního stupně dne 10. 4. 1996, nikoliv dne 25. 4. 1999, jak je uvedeno v napadeném rozhodnutí. Dále odvolací soud pochybil v opomenutí skutečnosti, že vrácení daru je možné se domáhat opakovaně, neboť k protiprávnímu jednání žalované docházelo po celou dobu řízení. Z uvedených důvodů se předmětné právo nemohlo promlčet. Dále dovolatelka namítla, že řízení před odvolacím soudem trpí vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné posouzení věci. Tím že odvolací soud přisvědčil námitce promlčení z jiných právních důvodů než soud prvního stupně, odňal žalobkyni možnost uplatnit své námitky proti právnímu posouzení věci ve dvouinstančním řízení. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17. zákona č. 30/200 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 - dále jen „o. s. ř.“). Tak je tomu i v daném případě, kdy byl rozsudek odvolacího soudu vydán po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, tedy podle o. s. ř. ve znění platném do 31. 12. 2000.
Podle části dvanácté hlavy I bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. se totiž odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. V posuzované věci byl rozsudek soudu prvního stupně vydán dne 29. června 1999.
Skutečnost, že dovolání se projedná a rozhodne podle dosavadních právních předpisů mj. znamená, že se podle těchto předpisů posoudí i otázka včasnosti dovolání.
Podle §240 odst. 1 věty prvé o. s. ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Podle §211 a §159 odst. 1 o. s. ř. doručený rozsudek, který již nelze napadnout odvoláním, je v právní moci. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu nelze napadnout odvoláním, nabývá právní moci dne, kdy byl doručen všem účastníkům řízení. V daném případě byl tento rozsudek doručen zástupci žalobců JUDr. R. H. dne 9. 4. 2002 a zástupci žalované JUDr. J. H. dne 7. 2. 2002. Právní moci tedy nabyl dne 9. 4. 2002.
Lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let se končí uplynutím toho dne, který se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, a není-li ho v měsíci, posledním dnem měsíce. Připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den (§57 odst. 2 věta první a druhá o. s. ř.). Ve smyslu tohoto ustanovení tedy lhůta k podání dovolání skončila dnem 9. května 2002 (čtvrtek). Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu však bylo předáno k poštovní přepravě na poště Brno 1 jako doporučená zásilka č. R 074830 dne 4. června 2002.
Protože dovolání bylo podáno po marném uplynutí zákonem stanovené lhůty k podání dovolání, jejíž zmeškání nelze prominout (§240 odst. 2, věta první o. s. ř.), bylo v souladu s §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. - aniž byl dovolací soud oprávněn se jím blíže zabývat - odmítnuto.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalované, která byla v dovolacím řízení úspěšná, žádné náklady nevznikly a žalobkyně na jejich náhradu nemá právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. června 2003
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu