ECLI:CZ:NS:2003:33.ODO.202.2002.1
sp. zn. 33 Odo 202/2002-50
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudkyň JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně M. Z., zastoupené JUDr. J. H., advokátkou, proti žalovanému V. P., zastoupenému JUDr. P. H., advokátem, o zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 21 C 167/99, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne ze dne 15. května 2001 č. j. 42 Co 401/2001-31, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. května 2001 č. j. 42 Co 401/2001-31 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. února 2001 č.j. 21 C 167/99-22 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 20. února 2001 č. j. 21 C 167/99-22 zastavil řízení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně žádala po žalovaném zaplacení částky 1 000 000 Kč podle smlouvy o půjčce ze dne 1. 3. 1996. Žalovaný namítl překážku věci pravomocně rozsouzené, neboť v téže věci již probíhalo řízení u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 22 Cm 56/98, přičemž věc již byla pravomocně rozhodnuta. Ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 22 Cm 56/98 soud prvního stupně zjistil, že stejní účastníci řízení vedli soudní spor, v němž žalobkyně navrhovala vydání směnečného platebního rozkazu na částku 1 227 198 Kč, a to na základě stejné smlouvy o půjčce, když na krytí pohledávky žalobkyně byla vystavena směnka znějící na částku 1 000 000 Kč. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem č. j. 22 Cm 56/98-26 ze dne 24. 6. 1998 návrh na vydání směnečného platebního rozkazu zamítl; tento rozsudek nabyl právní moci 13. 8. 1998. Na základě těchto skutečností dospěl soud prvního stupně k závěru, že je zde dána překážka věci pravomocně rozsouzené, neboť podle §159 odst. 3 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být tatáž věc v rozsahu závaznosti výroku projednána znovu.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 15. května 2001 č. j. 42 Co 401/2001-31 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud posoudil skutková zjištění soudu prvního stupně jako správná a uzavřel, že řízení trpí nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit, konkrétně je zde překážka věci rozhodnuté. Namítala-li žalobkyně, že Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodoval o její žalobě toliko z toho pohledu platnosti směnky, odvolací soud tuto námitku nepřijal a poukázal na §175 odst. 1 větu třetí o. s. ř., podle něhož nelze-li návrhu na vydání platebního rozkazu vyhovět, nařídí soud jednání. Pokud Krajský soud v Ústí nad Labem takto nepostupoval, trpělo jeho řízení vadami a vydaný rozsudek měl být napaden odvoláním. Žalobkyně odvolání nepodala a rozsudek nabyl právní moci, nemůže se proto domáhat svého nároku novou žalobou v tomto řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž odkázala na ustanovení §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesprávnost právního posouzení věci spatřuje dovolatelka v nerespektování speciálního postupu soudu ve směnečném řízení daném §175 o. s. ř. Jde o velmi speciální, vysoce formální řízení, ve kterém soud zkoumá, zda uplatněné nároky ze směnky odpovídají postižním právům, neboť směnečné řízení se může týkat jen těchto práv vyplývajících z §48 a §49 zákona č. 191/50 Sb., směnečného a šekového, v platném znění. Soud v řízení podle §175 o. s. ř. zkoumá pouze splnění podmínek pro vydání směnečného platebního rozkazu, tedy práva a povinnosti ze směnky, nikoliv však již z jiného důvodu, např. ze smlouvy. Dovolatelka navrhla zrušení usnesení odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud”) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadené usnesení odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud posoudil usnesení odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, kterými je vázán, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání.
Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Podle ustanovení §159 odst. 3 o. s. ř. platí, že jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být tatáž věc v rozsahu závaznosti výroku rozsudku projednávána znovu. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, týká-li se stejného předmětu řízení a těchže osob. O totožnost předmětu řízení jde v případě, že v novém řízení se jedná o tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem, opírající se o tentýž právní důvod, a to za podmínky, že tento důvod plyne ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku) jako v předchozím řízení. Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), není však významné, zda byl skutek, který je předmětem řízení, posouzen soudem po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. jestliže skutek byl posouzen jako závazkový vztah, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení). Co do totožnosti osob pak není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a v druhém jako žalobci).
V řízení vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 22 Cm 56/98 a v řízení v této věci skutečně vystupují stejní účastníci řízení jak na straně žalobce, tak na straně žalované. V řízení vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Labem se žalobkyně domáhala plnění ze směnky, která plnila zajišťovací funkci k závazku ze smlouvy o půjčce, v řízení v této posuzované věci se žalobkyně domáhá přiznání plnění ze smlouvy o půjčce, která byla zajištěna uvedenou směnkou.
Směnka je v právní teorii obvykle definována jako dlužnický dokonalý cenný papír, jímž za předpokladu splnění přísných formálních náležitostí vzniká přímý, bezpodmínečný, nesporný a abstraktní závazek určité osoby zaplatit majiteli směnky v určitém místě a čase stanovenou peněžitou částku a ve sporu o uplatnění směnečných práv je jediným a dostatečným důvodem k placení. I když se vystavení směnky zpravidla opírá o určitý důvod (kauzu), vzniká ze směnky specifický (směnečný) právní vztah, jehož abstraktní charakter tkví v tom, že právní důvod (kauza) není pro jeho existenci významný a ze směnky nevyplývá. Směnka plnící zajišťovací funkci ovšem není k zajištěnému závazku ani akcesorická, ani subsidiární. Směnka, lhostejno v jaké funkci, stojí ve vztahu k jiným závazkům vždy v postavení zcela samostatného, na souvisejícím obecném závazku zcela nezávislého, závazku. Co se týče vzniku směnky jako cenného papíru i jednotlivých závazků do této listiny vtělených, pokud jde o jejich obsah, změny v účastnících, splatnost i zánik, uplatní se výlučně předpisy směnečného práva. Směnka může být změnami v zajištěném vztahu dotčena jen tehdy, pokud směnečné právo s takovou skutečností spojuje následky týkající se směnky. Již vznik směnky, která plní zajišťovací funkci, není na zajištěný závazek nikterak vázán. Směnka, jako cenný papír, inkorporující v té chvíli nejméně závazek výstavce, vzniká již tím, kdy řádně vybavená listina (§1, 2, 75 a 76 zákona č. 191/1950 Sb. v platném znění, zákon směnečný a šekový) je uvedena řádně do oběhu (§5 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, v platném znění). Přitom směnka, jež později bude plnit zajišťovací funkci, může platně a bez dalšího existovat dávno dříve, než účastníci později zajištěného závazku na tento vůbec pomysleli. Okolnost, že podle dohody účastníků je účelem směnky zajistit splnění určitého závazku, se pak projeví v okruhu kauzálních námitek (čl. I. §17 zákona směnečného a šekového), jimiž se dlužník ze zajišťovací směnky může úspěšně bránit povinnosti zaplatit ze směnky jinak platné a pravé (stejný názor je zastáván též v právnické literatuře - srov. Kovařík, Z., Směnka jako zajištění, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2002, str. 6). Závěr, že plnění z tzv. zajišťovací směnky je samostatným nárokem nezávislým na existenci zajištěné pohledávky dovodila i soudní praxe (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 Cmo 14/97, publikované v časopise Soudní rozhledy 2/1999, str. 54 a násl.). Ze samostatnosti plnění ze směnky a plnění ze smlouvy vyplývá i způsob vymáhání plnění věřitelem. Toto rozhodnutí je plně na jeho úvaze, věřitel může zvolit jak uplatnění pohledávky zajištěné, tak nároku ze zajišťovací směnky, a to i souběžně. V obou řízeních je pak na dlužníkovi, aby prokázal, že splnil svůj závazek vůči věřiteli, a to buď uspokojením zajištěné pohledávky nebo platbou směnky. Je-li uspokojena zajištěná pohledávka, má ten, kdo věřiteli směnku vydal za účelem zajištění, právo požadovat ji zpět, i když přímo na směnku placeno nebylo. Plní-li na kauzální pohledávku, nedošlo tím sice k zániku závazku směnečného, ale jeho funkce se vyčerpala. Dlužník platící směnku, by měl postupovat důsledně podle §39 odst. 1 zákona směnečného a šekového a požadovat vrácení vykvitované směnky. Dlužníku, který hodlá zaplatit samotnou kauzální pohledávku, pak nelze upřít ani právo na to, aby podmiňoval toto placení tím, že mu bude současně vydán i předmět zajištění, tj. směnka (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 9 Cmo 306/97, publikované v časopise Obchodní právo 5/2000, str. 19, Kovařík Z., Směnka jako zajištění, Praha, C. H. Beck, 2002, str. 40 a násl.). K doplnění této problematiky se sluší ještě uvést, že řízení o splnění dluhu mezi věřitelem a dlužníkem nezakládá ani překážku tzv. litispendence (překážky věci zahájené podle §83 o. s. ř.) pro řízení o splnění téhož dluhu mezi věřitelem a ručitelem dlužníka (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 7. 2000, sp. zn. 20 Cdo 723/2000, publikované pod č. 46 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001).
Pokud tedy v posuzované věci odvolací soud postupoval tak, že v rozporu s ustálenou judikaturou vyšších soudů potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo zastaveno řízení pro překážku věci rozhodnuté, přičemž tuto překážku spatřoval v ukončení řízení o uplatnění práv dovolatelky vůči žalovanému ze směnky, je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci a z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. není správný.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud také toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. května 2003
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu