ECLI:CZ:NS:2003:33.ODO.250.2002.1
sp. zn. 33 Odo 250/2002-115
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudkyň JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) M. L. a b) F. L., obou zastoupených JUDr. P. G., advokátem, proti žalovanému Ing. J. B., zastoupenému Mgr. Ing. J. Ch., advokátem, o zaplacení částky 38 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 C 17/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. ledna 2002 č. j. 6 Co 77/2002-94, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. ledna 2002 č.j. 6 Co 77/2002-94 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 22. října 2001 č. j. 12 C 17/2000-81 zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobcům, kteří jsou vůči němu oprávněni společně a nerozdílně, částku 38 500 Kč s 12% úrokem z prodlení od 14. 2. 2000 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobci poskytli dne 30. 12. 1997 žalovanému a jeho tehdejší manželce M. B. půjčku ve výši 38 500 Kč, o čemž sepsali a podepsali potvrzení. Soud dále zjistil, že manželství žalovaného bylo rozvedeno a rozsudek nabyl právní moci 11. 7. 1998. Soud vzal za prokázané, že byla sjednána smlouva o půjčce bez dohodnuté doby plnění a že žalovaný byl vyzván k zaplacení dlužné částky právním zástupcem žalobců, a to doporučeným dopisem, který žalovaný převzal 8. 2. 2000, v němž žádal uhrazení dlužné částky do pěti dnů od jeho doručení; zaplaceno tedy mělo být do 13. 2. 2000. Soud prvního stupně posuzoval vztahy účastníků řízení podle občanského zákoníku účinného do 1. 8. 1998, kdy nabyla účinnosti jeho novela provedená zákonem č. 91/1998 Sb. Podle §145 odst. 2 občanského zákoníku v tomto znění platilo, že z právních úkonů týkajících se společných věcí jsou oprávněni a povinni oba manželé společně a nerozdílně. Smlouvou o půjčce však nebyly dotčeny společné věci, neboť touto smlouvou byly peníze do bezpodílového spoluvlastnictví manželů teprve získávány. Vzhledem k tomu, že uvedeným občanským zákoníkem nebyla pasivní solidarita manželů upravena, ani ze smlouvy o půjčce nevyplývá, že by byla sjednána, nejde o solidární závazek, ale o závazek dělený. Vztah účastníků se řídí §511 odst. 2 uvedeného občanského zákoníku, podle něhož platí, že není-li právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak, jsou podíly všech dlužníků na dluhu ve vzájemném poměru stejné. Soud prvního stupně uzavřel, že pokud nebylo ujednáno, za jakou část závazku ten který z manželů odpovídá, odpovídá každý z nich za závazek celý s tím, že splněním jednoho zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého; měl být tedy žalován žalovaný i jeho bývalá manželka a pokud se tak nestalo, jde o nedostatek pasivní legitimace a žalobu bylo nutno zamítnout.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům, kteří jsou vůči němu oprávněni společně a nerozdílně, částku 38 500 Kč s 12% úrokem z prodlení od 14. 2. 2000 do zaplacení, změnil výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil právnímu závěru soudu prvního stupně, podle něhož je věc nutno posuzovat podle občanského zákoníku účinného do 31. 7. 1998, který neměl ustanovení o tom, že závazky, které tvoří společné jmění manželů, plní oba společně a nerozdílně, jak je tomu od 1. 8. 1998 stanoveno v §145 odst. 3 občanského zákoníku. V ostatním však odvolací soud však dospěl k jiným právním závěrům. Vyšel z přechodných ustanovení výše zmíněného zákona č. 91/1998 Sb., v jehož článku VIII. č. 2 je stanoveno, že věci, které ke dni 1. srpna 1998 tvořily bezpodílové spoluvlastnictví manželů, se stávají součástí společného jmění manželů. Pohledávky a dluhy, které vznikly před 1. srpnem 1998 a které se podle tohoto zákona považují za součást společného jmění manželů, se stávají jeho součástí. Společné jmění manželů pak tvoří podle §143 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého. V daném případě manželů B. se jednalo o smlouvu o půjčce, kterou uzavřeli oba a která se netýkala majetku náležejícího jen jednomu z nich. Odvolací soud uzavřel, že v této věci jde o dluh, který se ve smyslu článku VIII. č. 2 zákona č. 91/1998 Sb. považuje za součást společného jmění manželů, na který dopadá režim §145 odst. 3 občanského zákoníku, že závazky, které tvoří společné jmění manželů, plní oba manželé společně a nerozdílně. Bylo tedy jen věcí žalobců, zda podají žalobu proti oběma zavázaným dlužníkům nebo jen proti žalovanému.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je tudíž dán dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Za správný považuje rozsudek soudu prvního stupně, podle kterého nebyla zákonem upravena pasivní solidarita manželů, takže se jednalo o závazek dělený. Pokud nebyla žalována také M. B., jde tu o nedostatek pasivní legitimace. Dovolatel dále poukázal na okolnost, k níž odvolací soud nepřihlédl, tj. souběžně probíhající řízení mezi dovolatelem a jeho bývalou manželkou o předmětné půjčce, a to před Okresním soudem v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 10 C 2/2001 ve věci vypořádání společného jmění manželů. Dosud nepravomocným rozsudkem z 25. 1. 2002 bylo rozhodnuto, že dluh ve výši 38 500 Kč je povinna uhradit M. B. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud ČR rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud”) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti a je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud posoudil rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jimiž je vázán, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání.
Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
V posuzované věci jde o právní posouzení závazku manželů, který vznikl za účinnosti občanského zákoníku ve znění do 31. 7. 1998, tedy v době, kdy byly majetkové vztahy manželů řešeny institutem bezpodílového spoluvlastnictví manželů, přičemž tento závazek je věřiteli vymáhán soudní cestou v době po přijetí tzv. velké novely zákona o rodině provedené zákonem č. 91/1998 Sb., účinným k 1. 8. 1998, kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů. Tato novela vedle úpravy rodinněprávních vztahů podstatně zasáhla do manželského majetkového práva, včetně jeho základního institutu. Novela přisvědčila výkladu praxe, která dlouho narážela na nedostatky institutu bezpodílového spoluvlastnictví manželů, jehož předmětem nebyly závazky vzniklé za trvání manželství. Bezpodílové spoluvlastnictví manželů bylo uvedenou novelou plně nahrazeno širším institutem společného jmění manželů, jehož předmět tvoří podle §143 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) také závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství s výjimkou závazků, týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého. V posuzované věci vznikl závazek žalovaného a jeho manželky 30. 12. 1997, takže soudy obou stupňů postupovaly správně, když posuzovaly vznik závazku podle občanského zákoníku ve znění do 31. 7. 1998.
Ustanovení §143 ObčZ, ve znění účinném do 31. 7. 1998, upravovalo, že v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka. Podle §145 odst. 2 tohoto ObčZ jsou z právních úkonů týkajících se společných věcí oprávněni a povinni oba manželé společně a nerozdílně. Z této úpravy je zřejmé, že závazky jednoho či obou manželů vzniklé za trvání manželství nebyly předmětem bezpodílového vlastnictví manželů a pasivní solidarita manželů byla stanovena pouze pro právní úkony týkající se věcí v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů. Smlouvou o půjčce však nebyly dotčeny společné věci, neboť touto smlouvou byly peníze do bezpodílového spoluvlastnictví manželů teprve získávány.
Odvolací soud sice vycházel z uvedené úpravy, nicméně pochybil ve svém dalším postupu, když na posuzovanou věc aplikoval přechodná ustanovení zákona č. 91/1998 Sb. Podle čl. VIII bodu 2 přechodných ustanovení zákona č. 91/1998 Sb. platí, že věci, které ke dni 1. srpna 1998 tvořily bezpodílové spoluvlastnictví manželů, se stávají součástí společného jmění manželů. Pohledávky a dluhy, které vznikly před 1. srpnem 1998 a které se podle tohoto zákona považují za součást společného jmění manželů, se stávají jeho součástí. Odvolací soud uzavřel, že předmětný dluh manželů B. se stal součástí jejich společného jmění. Bezpodílové spoluvlastnictví žalovaného a jeho manželky M. B. však zaniklo ke dni 11. 7. 1998, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze 4. 6. 1998 č. j. 8 C 280/98-30, kterým bylo jejich manželství rozvedeno (viz §148 odst. 1 ObčZ, podle něhož zánikem manželství zanikne i bezpodílové spoluvlastnictví manželů). Článek VIII bod 2 přechodných ustanovení zákona č. 91/1998 Sb. tedy na bezpodílové spoluvlastnictví žalovaného a jeho bývalé manželky logicky nedopadá a nemohlo tak dojít k jeho transformaci ve společné jmění manželů.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ani další právní závěry odvolacího soudu, který věc nesprávně posuzoval podle §145 odst. 3 ObčZ ve znění po jeho novelizaci provedené zákonem č. 91/1998 Sb., nemohou být správné. Citované ustanovení stanoví, že závazky, které tvoří společné jmění manželů, plní oba manželé společně a nerozdílně. Vzhledem k tomu, že tato úprava v občanském zákoníku účinném do 31. 7. 1998 neplatila, je nutno v posuzované věci vycházet z obecné úpravy odpovědnosti za společné závazky. Ustanovení §511ObčZ upravuje postavení více dlužníků, kteří jsou povinni plnit společně a nerozdílně jednomu věřiteli; postavení spoludlužníků, kteří nejsou navzájem vázáni pasivní solidaritou, občanský zákoník však přímo nestanoví. Za této situace je proto nutné ve smyslu §491 odst. 2 ObčZ použít ta ustanovení zákona, která upravují závazky jim nejbližší, pokud samotná smlouva nestanoví jinak. Obsahem a účelem nejbližším ustanovením občanského zákoníku, který upravuje závazkový vztah, ve kterém je na jedné straně více subjektů, kteří přitom nejsou v solidárním postavení, je úprava společných práv více věřitelů v §512 ObčZ. Podle tohoto ustanovení platí, že má-li dlužník splnit dluh více věřitelům a jde-li o plnění dělitelné, může každý věřitel požadovat jen svůj díl; není-li jiné dohody, je dlužník oprávněn plnit každému z věřitelů stejný díl. Stejný postup pro manžele, kteří za trvání manželství a bezpodílového spoluvlastnictví manželů uzavřeli smlouvu o půjčce jako dlužníci, platil také v dosavadní rozhodovací praxi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 12. 1973, č.j. 3 Cz 57/73, který byl publikován ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR IV, str. 495). V projednávané věci nebyl ve smlouvě o půjčce sjednán konkrétní podíl žalovaného a jeho bývalé manželky na povinnosti vrátit půjčenou částku žalobcům a vlastní úprava smlouvy o půjčce v §657 a násl. ObčZ se výší podílů společných dlužníků nezabývá. Z uvedeného je zřejmé, že se jedná o závazky dílčí. V tomto směru nepochybil soud prvního stupně, který k tomuto závěru dospěl. Jeho další závěr o nedostatku pasivní legitimace na straně žalovaného je však již zcela nesprávný. Z ustanovení §512 odst. 1 ObčZ vyplývá, že v případě, kdy není jiné dohody, jsou díly všech dlužníků stejné. Pokud žalobci uplatnili nárok na zaplacení dluhu pouze vůči jednomu ze spoludlužníků, nemohou postupovat v rozporu s režimem vyplývajícím z §512 odst. 1 ObčZ, z něhož je dovozována rovnost spoludlužníků u děleného dluhu. V posuzované věci byli spoludlužníci pouze dva, žalovaný a jeho bývalá manželka, a proto přísluší každému z nich povinnost zaplatit jednu polovinu společného dluhu.
Námitka dovolatele, že dosud nepravomocným rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 25. ledna 2002 č. j. 10 C 2/2001-71 bylo v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů M. B. uloženo, aby uhradila žalobcům dluh z předmětné půjčky ve výši 38 500 Kč, není pro řešení daného sporu významná, neboť ve smyslu §159 odst. 2 a 3 o. s. ř. není výrok rozsudku v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů závazný pro jejich věřitele.
Rozsudek odvolacího soudu, který uložil žalovanému zaplatit společný závazek v plné výši, proto spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc podle §243b odst. 3 první věty o. s. ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. května 2003
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu