ECLI:CZ:NS:2003:33.ODO.39.2003.1
sp. zn. 33 Odo 39/2003-201
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudkyň JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce M. T., zastoupeného JUDr. K. K., advokátem, proti žalované Č. p., a.s., o zaplacení částky 565 032,10 Kč, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 36 Cm 378/96, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. června 2002 č. j. 9 Cmo 120/2002-164, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. června 2002 č. j. 9 Cmo 120/2002-164, vyjma výroku pod bodem I, jímž byla připuštěna změna žaloby tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 280 000 Kč a V. z. p. Č. r. – O. p. Ch. částku 285 032,10 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. prosince 2001 č. j. 36 Cm 378/96-137 se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 13. prosince 2001 č. j. 36 Cm 378/96-137 uložil žalované, aby zaplatila žalobci částku 565 032,10 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce uzavřel s právním předchůdcem žalované dne 6. 2. 1992 pojistnou smlouvu č. 553-00093-11 o pojištění výroby, obchodu a služeb a podnikatelské a jiné činnosti, kterou účastníci sjednali pojištění typu 001 a typu 002 v rozsahu pojistných podmínek PPOZ 91 a odpovědnosti typu 201 v rozsahu pojistných podmínek PPOZ 91. Vedle pojištění pracovněprávní odpovědnosti žalobce za škodu vzniklou jeho zaměstnancům bylo podle článku 2.3. pojistných podmínek PPOZ 91 sjednáno právo žalobce, „aby za něj pojišťovna nahradila regresní nároky státu vzniklé z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání“. Dne 1. 7. 1993 utrpěl žalobcův zaměstnanec F. P. těžký pracovní úraz, na jehož následky zemřel. Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 29. 6. 1999 sp. zn. 60 C 212/95 bylo žalobci uloženo zaplatit V. z. p. ČR částku 565 032,10 Kč jako náhradu nákladů za zdravotní péči poskytnutou uvedenému zaměstnanci žalobce. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pojistný závazkový vztah mezi žalobcem a žalovanou zanikl k 1. 1. 1993, kdy nabyl účinnosti zákon č. 37/1993 Sb., o změnách v nemocenském a sociálním zabezpečení a některých pracovněprávních předpisů. Na základě §205d uvedeného zákona pak bylo zavedeno zákonné pojištění pro případ odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání mezi organizací zaměstnávající alespoň jednoho pracovníka a Č. p., a.s., pokud bylo toto pojištění sjednáno k 31. 12. 1992. Soud prvního stupně dovodil, že uvedeným ustanovením zákona č. 37/93 Sb. došlo ke změně pojistného vztahu účastníků sjednaného podle PPOZ 91. Dále konstatoval splnění podmínek vzniku zákonné odpovědnosti žalobce jako zaměstnavatele podle zákoníku práce za škodu vzniklou jeho pracovníkovi pracovním úrazem. Podle §2 odst. 1 prováděcí vyhlášky Ministerstva financí ČR č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, má pak žalobce právo, aby za něj příslušná pojišťovna nahradila škodu, která vznikla pracovníkovi při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání v rozsahu, v jakém za ni organizace odpovídá podle zákoníku práce. Touto pojišťovnou je podle zákona č. 37/93 Sb. žalovaná. Ohledně výše škody odkázal soud prvního stupně na rozsudek Okresního soudu v Chrudimi. S námitkou žalované, že k pracovním úrazu došlo po účinnosti nového předpisu, kdy nelze uplatňovat regresní náhrady státu a smluvní pojištění zahrnující regresní náhrady zaniklo k 31. 12. 1992, se vypořádal tak, že tento názor žalované je v rozporu s výše uvedeným právním závěrem a nelze jej přijmout také proto, že případné právní vakuum by nemělo jít k tíži pojištěného.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. června 2002 č. j. 9 Cmo 120/2002-164, poté co připustil změnu žaloby tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 280 000 Kč a V. z. p. Č. r. - O. p. Ch. částku 285 032,10 Kč, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 280 000 Kč a ve výroku o nákladech řízení, ve zbývající části změnil rozsudek tak, že žalovaná je povinna zaplatit 285 032,10 Kč V. z. p. Č. r. – O. p. Ch. (dále jen „VZP“). Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud v souladu se změnou žaloby doplnil dokazování a zjistil, že žalobce z celkové částky nákladů léčení - předmětem projednávané věci je požadavek žalobce na pojistné plnění do výše jeho povinnosti vůči VZP - uhradil VZP 280 000 Kč a do výše 285 032,10 Kč nebyl dosud nárok VZP uspokojen. Skutkové okolnosti věci zjištěné soudem prvního stupně posoudil odvolací soud jako nesporné a konstatoval, že ani v odvolacím řízení nebyly zpochybněny. Odvolací soud se dále vypořádal s námitkami žalované, která zastávala především právní názor o zániku pojištění účastníků v důsledku zrušení vyhlášky č. 12/1983 Sb. a dovozovala ztrátu platnosti veškerých pojistných smluv uzavřených v jejím režimu, když zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání zavedené vyhláškou č. 125/1993 Sb. se nevztahovalo na povinnost zaměstnavatele k zaplacení nákladů vynaložených zdravotními pojišťovnami na léčení pracovních úrazů; tyto náklady mohly pojišťovny hradit pouze na základě samostatně sjednaného pojištění, což žalobce učinil až pojistnou smlouvou ze dne 24. 4. 1994. Odvolací soud neshledal tuto obranu žalované důvodnou a dospěl k závěru, že k datu vzniku pracovního úrazu (1. 7. 1993) byl vztah účastníků řízení založen pojistnou smlouvou, kterou bylo sjednáno pojištění odpovědnosti za škodu vzniklou žalobci nejen podle pracovněprávních předpisů, ale i v rozsahu povinnosti k zaplacení regresních náhrad, tj. nároků upravených zákonem č. 33/1965 Sb., o úhradě nákladů vznikajících státu z úrazů, nemocí z povolání a jiných poškození na zdraví, ve znění pozdějších předpisů. V souvislosti se změnou systému poskytování a úhrady zdravotní péče byl sice zákonem č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, zrušen zákon č. 33/1965 Sb., podle §20a odst. 1 zákona č. 550/1991 Sb., ve znění novely provedené zákonem č. 161/1993 Sb., který nabyl účinnosti 1. 7. 1993, příslušná zdravotní pojišťovna má však právo na náhradu škody vůči třetím osobám, jestliže vynaložila náklady na péči plně nebo částečně hrazenou zdravotním pojištěním v důsledku jejich zaviněného protiprávního jednání vůči osobám účastným zdravotního pojištění. Přestože byla vyhláška č. 12/1983 Sb., na jejímž základě byla pojistná smlouva účastníků uzavřena, zrušena novou vyhláškou č. 125/1993 Sb., kterou byly stanoveny podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu, z jejího §18 odst. 1 plyne, že pojištění regresních náhrad státu zůstalo zachováno i v době předmětného úrazu. I když byl zákon č. 33/1965 Sb. zakládající povinnost zaplacení regresní náhrady státu zrušen, obsahem této náhrady byly náklady léčebně preventivní péče, vyplacených dávek nemocenského pojištění a dávek důchodového zabezpečení, popř. jiných dávek vynaložených státem a předpokladem jejího zaplacení bylo způsobení poškození na zdraví nebo smrt zaviněným jednáním třetích osob. Shora citované ustanovení §20a odst. 1 zákona č. 550/1991 Sb. pak nesporně upravuje vznik povinnosti třetích osob k úhradě nákladů na léčebnou péči shodně s úpravou danou zákonem č. 33/1965 Sb. Takto jsou naplněny i smluvní podmínky sjednaného pojištění – vymezení pojistné události. Rozsah pojistného plnění pak koresponduje s rozsahem nákladů vymezených §20a zákona č. 550/1991 Sb. a výše platební povinnosti žalobce vůči VZP je v projednávané věci nesporná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.Je přesvědčena, že se jedná o řešení kauzy zásadního právního významu, neboť řešená právní otázka je významná nejen pro rozhodnutí v dané věci, ale má význam i pro další shodné případy. Rozsudek odvolacího soudu spočívá podle jejího názoru na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, který nahlíží na regresní náhrady státu a na náhradu nákladů zdravotní pojišťovny, jakoby nedošlo ke změnám v právních předpisech, resp. jakoby se jednalo o tentýž nárok. Zdůrazňuje, že regresní náhrady státu existovaly pouze do 31. 12. 1992, kdy došlo ke zrušení tohoto nároku státu zákonem č. 550/1991 Sb., aniž byl nahrazen jiným právem. Od 1. 1. 1993 do 30. 6. 1993 nastalo právní vakuum. Od 1. 7. 1993 je účinný zákon č. 161/1993 Sb., podle kterého má příslušná zdravotní pojišťovna právo na náhradu škody vůči třetím osobám, jestliže vynaložila náklady na péči hrazenou zdravotním pojištěním u zdravotní pojišťovny. Dovolatelka dále poukázala na to, že nový nárok zdravotní pojišťovny je nárokem zcela jiného subjektu a je konstruován na principu náhrady škody. Stejně jako v odvolání zastává názor, podle něhož po 30. 6. 1993 byly regresní nároky evidentně zaniklé a zaniklo tedy i pojištění pro tento případ. Dovolatelka dále nesouhlasí s přiznáním náhrady dalšímu subjektu, a to V. z. p. ČR, která v předmětném případu vůbec nevystupuje. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Z obsahové argumentace v dovolání vyplývá, že proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem I, jímž byla připuštěna změna žaloby, dovolání nesměřuje.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právními závěry odvolacího soudu. Poukázal na to, že žalovaná řádným způsobem neukončila sjednanou pojistnou smlouvu, přičemž zánik této smlouvy ze zákona nevyplývá. Je proto třeba, aby žalovaná dostála svému závazku a na účet žalobce poskytla pojistné plnění tak, jak je podle uzavřené pojistné smlouvy povinna. K námitce dovolatelky, že není správné rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se uložení povinnosti plnit ve prospěch VZP ČR, poukazuje na obsah pojistné smlouvy a pojistných podmínek PPOZ 91, z nichž vyplývá, že pokud je zaměstnavatel pojištěn, je třeba, aby předal vyčíslenou náhradu nákladů léčení přímo příslušné pojišťovně, která své plnění poukáže přímo pojišťovně zdravotní. Rozhodnutí odvolacího soudu proto považuje za zcela správné. Navrhl, aby Nejvyšší soud, pokud je neodmítne, dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud”) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud posoudil rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, kterými je vázán, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání.
Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Podle pojistné smlouvy ze dne 6. 2. 1992 měl žalobce vedle pojištění pracovněprávní odpovědnosti podle článku 2 bodu 1 a 2 pojistných podmínek PPOZ 91, jež jsou součástí smlouvy, také právo, aby za něho pojišťovna nahradila regresní nároky státu vzniklé z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání (článek 1 bod 3 pojistných podmínek PPOZ 91). Jednalo se o nároky státu upravené zákonem č. 33/1965 Sb., o úhradě nákladů vznikajících státu z úrazů, nemocí z povolání a jiných poškození na zdraví, ve znění pozdějších předpisů, podle jehož §1 odst. 1 byli organizace nebo občan, pokud zavinili, že bylo někomu způsobeno poškození na zdraví nebo smrt, povinni zaplatit státu regresní náhradu. Regresní náhrada podle §1 odst. 2 tohoto zákona sestávala z nákladů léčebně preventivní péče, vyplacených dávek nemocenského pojištění a dávek důchodového zabezpečení, případně jiných nákladů vynaložených společností. Zákon č. 33/1965 Sb. byl podle §21 bodu 3 zákona č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, s účinností od 1. 1. 1993 zrušen. V důsledku této skutečnosti došlo podle §6 vyhlášky č. 12/1983 Sb., o pojistných podmínkách pro pojištění odpovědnosti za škody, ve znění vyhl. č. 337/1991 Sb., k datu 1. 1. 1993 k zániku pojištění žalobce v rozsahu práva na náhradu regresních nároků státu, které by měly vzniknout v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, k nimž by došlo po 1. 1. 1993. Ustanovení §6 vyhl. č. 12/1983 Sb. totiž upravovalo, že pojištění také zaniká, odpadne-li možnost, že pojistná událost nastane. Je skutečností, že v době předmětného pracovního úrazu platila obdobná povinnost třetích osob nahradit škodu vzniklou v souvislosti s poškozením zdraví osob. S účinností od 1. 7. 1993 měla příslušná zdravotní pojišťovna podle §20a zákona č. 550/1991 Sb., ve znění zákona č. 161/1993 Sb., právo na náhradu škody vůči třetím osobám, jestliže vynaložila náklady na péči plně nebo částečně hrazenou zdravotním pojištěním v důsledku jejich zaviněného protiprávního jednání vůči osobám účastným zdravotního pojištění. Ustanovení §20a zákona č. 550/1991 Sb., ve znění zákona č. 161/1993 Sb., však státu žádné nároky nepřiznává, stanoví nárok sice obsahu obdobného, jak to činil zákon č. 33/1965 Sb., nicméně přiznává tento nárok subjektu zcela odlišnému od státu, a to příslušné zdravotní pojišťovně, která vynaložila náklady na péči hrazenou zdravotním pojištěním. Povinnost hradit náklady zdravotní pojišťovně tudíž předmětem pojištění podle pojistné smlouvy ze dne 6. 2. 1992 č. 553-00093-11, jejíž součástí jsou pojistné podmínky PPOV 91, nebyla.
Je tedy zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci a z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. není správný.
S přihlédnutím k závěru, který učinil dovolací soud, již není třeba se věcí zabývat z pohledu námitky dovolatelky, že částka 285 032,10 Kč neměla být přiznána V. z. p. ČR.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud také toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. května 2003
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu