ECLI:CZ:NS:2003:33.ODO.41.2003.1
sp. zn. 33 Odo 41/2003-91
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobce V.-V., spol. s r. o., zastoupeného JUDr. G. A., advokátkou, proti žalovaným 1) JUDr. A. T., 2) S. T., o 469 275 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 33 C 275/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. května 2002 č. j. 19 Co 631/2000 – 74, ve znění opravného usnesení ze dne 24. října 2002 č. j. 19 Co 631/2000 – 86, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. července 2000 č. j. 33 C 275/98 - 55 rozhodl, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 469 275 Kč s úrokem z prodlení ve výši 26 % od 16. 10. 1997 do zaplacení, zamítl návrh žalobce co do výše 32 % úroku z prodlení z částky 469 275 Kč od 1. 8. 1997 do 15. 10. 1997 a do výše 6 % úroku z prodlení z dlužné částky od 16. 10. 1997 do zaplacení, a zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že mezi žalobcem a prvním žalovaným byla dne 23. 4. 1996 uzavřena platně smlouva o dílo (včetně dodatků č. 1 – 5). Žalobce dílo zhotovil, žalovanému ho předal a ten podpisem na předávacím protokolu ze dne 30. 6. 1997 potvrdil převzetí díla bez připomínek. Pokud se žalovaný domáhal přípisem ze dne 26. 6. 1998 odstoupení od smlouvy z důvodu neodstraňování vad a nedodělků a následně přípisem ze dne 11. 5. 1999 uplatňoval 10 % slevu z ceny díla z důvodu neodstraňování vad, postrádají tyto přípisy konkrétní vymezení vad. Vady a nedodělky, které byly žalobci vytknuty a specifikovány v zápise ze dne 28. 7. 1997 byly následně postupně odstraňovány, další vady, které se na díle projevily, žalovaní řádně u žalobce nereklamovali nebo nesplnili podmínky pro řádně uplatněnou reklamaci, proto žalovaným nepříslušelo právo odstoupit od smlouvy o dílo a nepříslušela jim ani sleva z ceny díla. V průběhu řízení žalovanou stranou namítaná neplatnost smlouvy o dílo nebyla prokázána, neboť nebyl předložen důkaz, že by se druhá žalovaná ve smyslu §40a obč. zák. neplatnosti řádně dovolala. Soud na základě těchto závěrů přiznal žalobci vedle žalovaného základu i úroky z prodlení v souladu s nařízením vlády č. 142/1994 Sb. ve výši 26 % , když diskontní sazba ČNB ke dni prodlení činila 13 %. Domáhal-li se žalobce vyšších úroků z prodlení, byl nucen v této části soud žalobu zamítnout.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. května 2002 č. j. 19 Co 631/2000 – 74, ve znění opravného usnesení ze dne 24. října 2002 č. j. 19 Co 631/2000 – 86, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 469 275 Kč s příslušenstvím zamítl; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že mezi účastníky byla uzavřena platná smlouva o dílo, neztotožnil se však se závěrem, že žalovaným nesvědčilo právo od smlouvy odstoupit. Dospěl k závěru, že byly splněny formální i věcné náležitosti odstoupení od smlouvy, jestliže v dopise ze dne 26. 6. 1998 (žalobci doručenému) první žalovaný uvedl, že přes veškeré urgence k odstranění vad nejsou tyto dlouhodobě odstraněny, a z dokazování vyplynulo, že vady reklamované dne 28. 7. 1997 (vzduté podlahy, vadné a nedokončené obvodové lišty, poškození skel) nebyly po reklamaci odstraněny (viz znalecký posudek Ing. J. B. ze dne 20. 10. 1998), staly se tím neodstranitelnými a nepochybně brání tomu, aby věc mohla být řádně užívána podle objednávky. Neopodstatněná je i námitka o relativní neplatnosti smlouvy o dílo, pokud druhá žalovaná vůči žalobci uzavření smlouvy žádným způsobem nenapadla. Ve smyslu §648 odst. 2 obč. zák. došlo ke zrušení smlouvy od počátku, a proto se žalobce nemůže domáhat plnění ze zrušené smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které odůvodnil tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci plynoucí i z nesprávného postupu odvolacího soudu. S odkazem na ustanovení §5 o. s. ř. má dovolatel za to, že za situace, kdy odvolací soud shledal, že soud prvního stupně nesprávně posoudil předběžnou otázku ohledně odstoupení od smlouvy, měl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně s příslušným právním názorem. Žalobce by pak mohl na základě výzvy soudu prvního stupně upravit návrh žaloby s tím, že se nejedná o plnění ze smluvního vztahu, ale z titulu bezdůvodného obohacení. Dovolatel proto navrhl, aby napadený rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilé dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. b), d) o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle §242 o. s. ř. a neshledal dovolání důvodným.
Dovolací soud se nejprve zabýval námitkou dovolatele k nesprávnému postupu soudu směřující k uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Dovolatel poukazuje na ustanovení §5 o. s. ř. a je přesvědčen, že za situace, kdy odvolací soud shledal, že soud prvního stupně nesprávně posoudil předběžnou otázku ohledně odstoupení od smlouvy, měl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí s příslušným právním názorem, přičemž žalobce by pak mohl na základě výzvy soudu prvního stupně upravit návrh žaloby tak, že se nejedná o plnění ze smluvního vztahu, ale z titulu bezdůvodného obohacení.
Podle §5 o. s. ř. soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech.
Poučovací povinnost soudu ve smyslu §5 o. s. ř. se týká toliko oblasti konkrétních procesních práv a povinností účastníků v občanském soudním řízení a je vyjádřením obecné zásady, že účastník pro neznalost pravidel občanského soudního řízení nemá utrpět újmu. Proto poučení účastníků, jakými právními úvahami podle hmotného práva se soud v souvislosti s posuzováním projednávané věci zabývá, nelze považovat za poučení podle §5 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1450/97, uveřejněné v Soudní judikatuře ročník 1998, sešit č. 3). Povinnost soudu seznamovat účastníky během řízení, jakými úvahami se soud při hodnocení důkazů řídí, nevyplývá z žádného ustanovení o. s. ř. Až v odůvodnění rozhodnutí je soud povinen uvést, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a podle jakých právních ustanovení posoudil zjištěný skutkový stav (§157 odst. 2 o. s. ř.).
Protože poučovací povinnost soudu ve smyslu §5 o. s. ř. se netýká poučení o hmotněprávních nárocích, nelze oprávněně soudu vytýkat, že nepoučil účastníka o potřebě změny žaloby, v daném případě o tzv. překvalifikaci nároku ze smluvního plnění na nárok z bezdůvodného obohacení. V takovém případě by se jednalo o poučení o hmotněprávním nároku, nikoliv o poučení o procesních právech a povinnostech, což bylo podle tehdy platného o. s. ř. nepřípustné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 7. 1997 sp. zn. 2 Odon 29/97, uveřejněný v časopise Právo a podnikání, ročník 1998, sešit č. 1).
Dovolací soud tedy dospěl k závěru, že dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. není v dané věci naplněn. Není proto ani možno dovodit, že nesprávným postupem soudu mohlo dojít k nesprávnému právnímu posouzení věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
Jestliže odvolací soud v dané věci dospěl k závěru, že byly splněny formální i věcné náležitosti odstoupení od platně uzavřené smlouvy o dílo, tudíž ve smyslu §648 odst. 2 obč. zák. došlo ke zrušení smlouvy od počátku, a žalobce se proto nemůže domáhat plnění ze zrušené smlouvy, nelze odvolacímu soudu v tomto směru vytknout nesprávné právní posouzení.
Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. není v dané věci naplněn a rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska tohoto dovolacího důvodu správné.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud povinen i bez návrhu přihlédnout i k vadám uvedeným v §237 o. s. ř. Protože nebylo zjištěno a ani dovolatelem tvrzeno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v §237 odst. 1 o. s. ř., a uplatněné dovolací důvody nebyly naplněny, Nejvyšší soud České republiky, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání žalobce podle §243b odst. 1 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř. Žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalovaným, podle obsahu spisu, v řízení o dovolání náklady, na jejichž náhradu by měli právo, nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2003
JUDr. Kateřina Hornochová, v. r.
předsedkyně senátu