ECLI:CZ:NS:2003:33.ODO.46.2003.1
sp. zn. 33 Odo 46/2003-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobců A) L. S., a B) S. H., obou zastoupených JUDr. M. H., advokátem, proti žalovanému J. F., o zaplacení 144 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 14 C 122/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. července 2002 č.j. 9 Co 56/2001-22, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit jim 148 000 Kč s příslušenstvím. Uváděli, že tuto částku půjčil žalovanému v roce 1995 jejich otec S. H., který v roce 1997 zemřel. Žalovaný dosud půjčku nevrátil.
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 9. listopadu 2000 poté, kdy řízení o 4 000 Kč zastavil, žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 6. července 2002 č.j. 9 Co 56/2001-22 rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž byla žaloba zamítnuta do částky 21 000 Kč, zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil; ve zbývající (odvoláním napadené) části, jíž byla žaloba zamítnuta, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Současně rozhodl o nákladech řízení.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, podali žalobci dovolání, v němž vytýkají odvolacímu soudu, že věc nesprávně právně posoudil, aplikoval-li na daný případ ustanovení §564 ObčZ. Navrhli, aby dovolací soud zrušil jak rozhodnutí odvolacího soudu, tak rozhodnutí soudu prvního stupně.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s. ř.“. Tak je tomu i v posuzovaném případě, kdy byl dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu vydán po řízení provedeném podle dosavadních předpisů.
Dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnými osobami (žalobci) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání přípustné.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem; dovolací soud se proto vždy musí v prvé řadě zabývat jeho přípustností. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde-li o případ vad uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř. – a ty nebyly dovolateli namítány, ani se z obsahu spisu nepodávají – je třeba, je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat přípustnost dovolání z pohledu ustanovení §238 odst. 1 a §239 o. s. ř.
Jde-li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), úprava připouští dovolání pouze ve třech následně uvedených případech. V prvním z nich jde o situaci, kdy za podmínek stanovených v §238 odst. 1, písm. b/ o. s. ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto jinak, než v jeho dřívějším zrušeném rozsudku. Ve druhém případě je dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh nebo bez návrhu ve výroku svého potvrzujícího rozsudku (§239 odst. 1 o. s. ř.). Konečně ve třetím případě (§239 odst. 2 o. s. ř.) je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné tehdy, jestliže při splnění dalších v tomto ustanovení uvedených předpokladů, odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, přičemž dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, případně v něm řešená konkrétní právní otázka, má po právní stránce zásadní význam.
O žádný ze shora uvedených případů přípustnosti dovolání v dané věci nejde. Odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, aniž současně ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání. Protože žalobci před vyhlášením potvrzujícího rozsudku neučinili návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, je vyloučeno, aby dovolací soud přípustnost dovolání uvažoval v intencích ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř.
Za dané procení situace, kdy nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání upravené v §238 odst. 1, ani §239 odst. 1 a 2 o. s. ř. a kdy nejsou naplněny ani podmínky přípustnosti dovolání uvedené §237 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud České republiky podle §243b odst. 4 věty prvé o. s. ř. ve spojení s §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dovolání žalobců jako nepřípustné bez jednání odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat z pohledu v něm uplatněného dovolacího důvodu.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobci nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalovanému náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 24. dubna 2003
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu