ECLI:CZ:NS:2003:33.ODO.555.2001.1
sp. zn. 33 Odo 555/2001-116
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudkyň JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce S. p. o. a. a n. ž. z. p. l., zastoupeného JUDr. M. T., advokátem, proti žalované O. n. T., o zaplacení částky 1 004 685 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 67/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 15. 12. 2000 č. j. 15 Co 779/2000-101, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 25. srpna 2000 č. j. 7 C 67/2000-73 uložil žalované, aby zaplatila žalobci částku 3 829 Kč s 18% úrokem z prodlení z částky 3 024 Kč od 16. 11. 1997 do zaplacení a z částky 805 Kč od 26. 2. 1998 do zaplacení, a zamítl návrh, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci další částku 238 Kč s 18% úrokem z prodlení od 16. 11. 1997 do zaplacení, částku 45 000 Kč s 18% úrokem z prodlení od 26. 2. 1998 do zaplacení, částku 41 000 Kč s 18% úrokem z prodlení od 26. 3. 1998 do zaplacení, částku 519 219,50 Kč s 18% úrokem z prodlení od 26. 2. 1999 do zaplacení, částku 31 366,50 Kč s 18% úrokem z prodlení od 4. 3. 1999 do zaplacení, částku 25 260,50 Kč s 18% úrokem z prodlení od 29. 4. 1999 do zaplacení, částku 38 258 Kč s 18% úrokem z prodlení od 5. 5. 1999 do zaplacení, částku 42 282,50 Kč s 18% úrokem z prodlení od 8. 6. 1999 do zaplacení, částku 41 028 Kč s 18% úrokem z prodlení od 31. 7. 1999 do zaplacení, částku 57 607 Kč s 18% úrokem z prodlení od 31. 7. 1999 do zaplacení, částku 35 569 Kč s 18% úrokem z prodlení od 25. 8. 1999 do zaplacení, částku 35 902 Kč s 18% úrokem z prodlení od 6. 10. 1999 do zaplacení, částku 55 316 Kč s 18% úrokem z prodlení od 20. 10. 1999 do zaplacení a částku 31 809 Kč s 18% úrokem z prodlení od 1. 12. 1999 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce prováděl pro žalovanou dopravní služby na základě smluv, a to první smlouvy z 3. 2. 1997 uzavřené za účinnosti zákona č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, a druhé smlouvy ze dne 30. 4. 1997 uzavřené za účinnosti zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. Oprávněnost nároku byla soudem prvního stupně shledána pouze u dvou faktur vystavených podle smlouvy z 30. 4. 1997, u kterých se podle závěru soudu jednalo o rozvoz materiálu nebo zaměstnanců žalované realizovaný podle článku II.1.2. nebo II.1.3. smlouvy. Při stanovení přiznané částky vycházel soud z ceny za l km sjednané touto smlouvou a počtu ujetých km. V části návrhu týkající se zbývajících 13 faktur vystavených podle smlouvy z 30. 4. 1997, které se výslovně týkaly dopravních služeb pro pacienty, dospěl soud prvního stupně k závěru, že zákon sice nevylučuje, aby si žalovaná pro své pacienty sjednala dopravní služby, náklady na ně by však musela hradit z vlastních prostředků, nikoliv z prostředků veřejného zdravotního pojištění. Z žádné smlouvy pak nevyplynul závazek žalované doplatit žalobci rozdíl mezi úhradou od zdravotních pojišťoven a skutečnými náklady na přepravu pacientů, nárok žalobce proto v této části žaloby není dán. Vztah mezi účastníky posoudil soud prvního stupně jako občanskoprávní a předmětnou smlouvu jako nepojmenovanou uzavřenou podle §51 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“). Dodatek ke smlouvě z 30. 6. 1997 podle jeho závěru způsobil nesrozumitelnost a neurčitost ujednání té části smlouvy, která se týká přepravy pacientů, v důsledku čehož je tato část smlouvy podle §37 ObčZ neplatná.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 15. 12. 2000 č. j. 15 Co 67/2000-101 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odstavcích druhém ve výroku o částečném zamítnutí návrhu, třetím ve výroku o náhradě nákladů řízení, čtvrtém ve výroku o soudním poplatku a pátém ve výroku o náhradě státem vynaložených nákladů, v odstavci prvém ve výroku o platební povinnosti žalované zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen; odvolací soud současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a připustil proti svému rozsudku dovolání k otázce výkladu smluvního ujednání účastníků z hlediska zákona č. 48/1997 Sb. Odvolací soud posoudil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný, a to jak po stránce skutkových zjištění, tak v právním posouzení věci. Odvolací soud dále doplnil, že zatímco podle §10 odst. 1 písm. h) zákona č. 550/1991 Sb. měl pacient nárok na úhradu nákladů spojených s nezbytnou dopravní službou, která nebyla ve smluvním vztahu se zdravotní pojišťovnou, zákonem č. 48/1997 Sb. se doprava pacientů a zdravotnického materiálu stala zdravotní péčí, kterou může poskytovat jen státní či nestátní zdravotnické zařízení. Vzhledem k tomu, že žalobce takovým zařízením nebyl a není, přestala tím existovat možnost využití rozdílu v cenách úhrad zdravotní pojišťovny proti žalované a žalované proti žalobci. Aby mohl žalobce i po novele zákona o zdravotním pojištění provádět přepravu pacientů, musel by podle §37 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb. uzavřít dohodu s každým pacientem o tomto způsobu dopravy a předložit fakturaci zdravotní pojišťovně, která ji proplácí v zákonem stanovené výši. Odvolací soud odmítl námitku žalobce týkající se bezdůvodného obohacení žalované, k němuž nemohlo dojít, neboť nebyla stanovena zákonná povinnost žalované plnit žalobci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, kterým napadl právní hodnocení věci provedené soudy obou stupňů. Svůj nárok na zaplacení žalované částky opírá o smlouvu, kterou uzavřel s žalovanou, a proto je podle jeho názoru rozhodující, zda podle této smlouvy existuje závazek žalované zaplatit žalobci předmětnou částku jako odměnu sjednanou touto smlouvou za poskytnuté služby; nejedná se však o nárok podle zákona č. 48/1997 Sb., který konečně ani nestanoví nemožnost smluvního ujednání mezi dopravcem (žalobcem) a zdravotnickým zařízením o poskytování dopravních služeb. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že pozdější smlouva ruší předchozí. Takový závěr nevyplývá ani ze zákona, neopírá se ani o dohodu stran, a proto první smlouvu z 3. 2. 1997 pokládá za platnou. Konstatování neurčitosti části smlouvy soudem prvního stupně považuje za nesprávné, když bylo možno tento stav odstranit výkladem vůle účastníků podle §35 odst. 2 ObčZ. Dohodu o výši ceny je pak možno interpretovat z chování žalobce i žalované, která nevracela žalobci faktury jako nesprávně účtované, některé uhradila, mezi účastníky byla od počátku shoda v tom, že žalobci část odměny za dopravu uhradí pojišťovna a druhou část žalovaná, konečně zákon nevyžaduje písemnou formu smlouvy k její platnosti. I v případě neplatnosti smlouvy je dovolatel přesvědčen, že má nárok na žalovanou částku, a to z titulu bezdůvodného obohacení, neboť služba (doprava) byla poskytována vždy ve prospěch žalované, která ji písemně objednávala nebo zprostředkovala. Navrhuje zrušení rozsudků soudů obou stupňů.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12. 2000 – dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a že je podle §239 odst. 1 o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §237 odst. 1 o. s. ř., či jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Tyto vady, jejichž existenci posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti, se ze spisu nepodávají a ani dovolatel netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo.
Protože výrokem rozhodnutí odvolacího soudu podle §239 odst. 1 o. s. ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost založena výrokem odvolacího soudu, toliko z dovolacího důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Jestliže odvolací soud shledal rozhodnutí po právní stránce zásadně významným řešením jen některé z více právních otázek, lze dovolání podat jen z důvodu té právní otázky, pro kterou bylo dovolání připuštěno, v daném případě spatřuje odvolací soud zásadní právní význam rozhodnutí v otázce výkladu smluvního ujednání účastníků z hlediska zákona č. 48/1997 Sb.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Základním předpisem, který upravuje poskytování zdravotní péče, je zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů. Podle §9 odst. 1 uvedeného zákona ve znění účinném k datu 3. 2. 1997, 30. 4. 1997, resp. datu 30. 6. 1997 občané mají právo na poskytování zdravotní péče podle ustanovení tohoto zákona, zákona o všeobecném pojištění a předpisů vydaných k jejich provedení. Podle §11 odst. 1 zdravotní péči poskytují zdravotnická zařízení státu, obcí, fyzických a právnických osob v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. Podmínky poskytování zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních stanoví zvláštní zákony. Podle §17 odst. 2 léčebně preventivní péče (jakožto součást zdravotní péče) zahrnuje i dopravu nemocných. Podle §11 odst. 2 se zdravotní péče poskytuje a) bez přímé úhrady na základě všeobecného zdravotního pojištění v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy nebo na základě smluvního zdravotního pojištění, b) bez přímé úhrady z prostředků Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky u občanů Slovenské republiky, kteří nemají na území České republiky trvalý pobyt, nejsou na území České republiky v pracovním nebo obdobném poměru ani samostatně výdělečně činní; nárok na úhradu těchto nákladů uplatní Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky u příslušného orgánu Slovenské republiky, c) bez přímé úhrady z prostředků státního rozpočtu České republiky, charitativních, církevních a dalších právnických a fyzických osob, d) za plnou nebo částečnou úhradu. Podle §11 odst. 3 za plnou nebo částečnou úhradu jsou poskytovány a) zdravotní péče přesahující rámec stanovený zvláštními předpisy, b) vyšetření, prohlídky a jiné výkony prováděné v osobním zájmu fyzických osob nebo v zájmu právnických osob, které nesledují léčebný účel, c) léčiva a zdravotnické prostředky nad rámec stanovený zvláštním předpisem, d) zaopatření v zařízeních ústavní péče, v dětských domovech, kojeneckých ústavech a jeslích, e) hygienické služby objednané fyzickými nebo právnickými osobami, f) pobyt v zařízeních ústavní péče z jiných než zdravotních důvodů, nejde-li o péči, která se podle zvláštního zákona považuje za sociální péči, nebo o pobyt průvodce podle zvláštního předpisu.
Dne 1. 1. 1992 nabyl účinnosti zákon č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění. Tento zákon byl zrušen ke dni 1. 4. 1997 zákonem č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. Podle §2 odst. 1 zákona č. 550/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o všeobecném zdravotním pojištění“) péče plně nebo částečně hrazená zdravotním pojištěním zahrnuje mj. dopravu nemocných a náhradu cestovních nákladů do nejbližšího smluvního zdravotnického zařízení, které je oprávněno zdravotní péči poskytovat, vyžaduje-li to nezbytně jejich zdravotní stav; náklady místní dopravy se nehradí. Podle §10 odst. 1 vládního nařízení č. 216/1992 Sb., kterým se vydává Zdravotní řád a provádějí některá ustanovení zákona č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, zdravotní pojišťovna hradí dopravu pojištěnce, je-li indikován ošetřujícím lékařem doprovod, i dopravu průvodce na území České republiky, popřípadě na území Slovenské republiky, pokud tak vyplývá z dohody mezi vládou České republiky a Slovenské republiky, do smluvního zdravotnického zařízení, ze smluvního zdravotnického zařízení do místa trvalého nebo přechodného pobytu nebo do ústavu sociální péče, mezi smluvními zdravotnickými zařízeními a v rámci smluvního zdravotnického zařízení, a to v případě, že zdravotní stav pojištěnce podle vyjádření ošetřujícího lékaře, který tuto dopravu indikuje, neumožňuje dopravu běžným způsobem bez použití dopravní zdravotní služby. Pokud k onemocnění došlo v místě přechodného pobytu, je doprava ze zdravotnického zařízení do místa trvalého pobytu, které je vzdálenější než místo přechodného pobytu, hrazena jen tehdy, pokud to podle vyjádření ošetřujícího lékaře nezbytně vyžaduje zdravotní stav pojištěnce. Doprava se provádí vozidly smluvní dopravní zdravotní služby a je hrazena podle seznamu výkonů. V mimořádných případech nebo v případech, kdy a) je to ekonomicky výhodnější, hradí zdravotní pojišťovna na základě indikace lékaře a schválení revizního lékaře i nezbytnou leteckou dopravu, b) hrozí nebezpečí z prodlení, hradí zdravotní pojišťovna náklady i jinému dopravci; o takové dopravě rozhoduje ošetřující lékař (§10 odst. 3). Podle §10 odst. 1 písm. c) zákona o všeobecném zdravotním pojištění má pojištěnec právo na výběr dopravní služby, která je ve smluvním vztahu k příslušné pojišťovně, podle §10 odst. 1 písm. f) právo na náhradu cestovních nákladů podle §2 odst. 1 písm. d), podle §10 odst. 1 písm. h) právo na úhradu nákladů spojených s nezbytnou dopravní službou, která není ve smluvním vztahu s pojišťovnou, do výše úhrady stanovené pojišťovnou.
Vládní nařízení č. 216/1992 Sb. bylo zrušeno ke dni 1. dubna 1997 nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 10. července 1996 publikovaným pod č. 206/1996 Sb.
Dne 1. 4. 1997 nabyl účinnosti zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (dále též „zákon o veřejném zdravotním pojištění“). Podle §11 odst. 4 písm. c) zákona o veřejném zdravotním pojištění má pojištěnec právo na výběr dopravní služby, která je ve smluvním vztahu k příslušné zdravotní pojišťovně. Podle §13 odst. 2 písm. h) zdravotní péče hrazená v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem zahrnuje i dopravu nemocných a náhradu cestovních nákladů. Podle §36 odst. 1 zdravotní pojišťovna hradí dopravu pojištěnce na území České republiky, popřípadě na území Slovenské republiky, pokud tak vyplývá z dohody mezi vládou České republiky a Slovenské republiky, do smluvního zdravotnického zařízení, ze smluvního zdravotnického zařízení do místa trvalého nebo přechodného pobytu nebo do ústavu sociální péče, mezi smluvními zdravotnickými zařízeními a v rámci smluvního zdravotnického zařízení, a to v případě, že zdravotní stav pojištěnce podle vyjádření ošetřujícího lékaře, který tuto dopravu indikuje, neumožňuje dopravu běžným způsobem bez použití dopravní zdravotní služby. Doprava se provádí vozidly smluvní dopravní zdravotní služby. Je-li ošetřujícím lékařem indikován doprovod pojištěnce, hradí zdravotní pojišťovna, která hradí dopravu pojištěnce, i dopravu doprovázející osoby, a to ve stejném rozsahu, jako dopravu pojištěnce. Dopravu podle odstavce 1 hradí zdravotní pojišťovna ve výši odpovídající vzdálenosti nejbližšího smluvního zdravotnického zařízení, které je schopno požadovanou zdravotní péči poskytnout (§36 odst. 2). V mimořádných případech nebo v případech, kdy hrozí nebezpečí z prodlení, hradí zdravotní pojišťovna náklady i jinému dopravci; o takové dopravě rozhoduje ošetřující lékař [§36 odst. 3 písm. b)]. Pokud se pojištěnec, který má nárok na dopravu podle §36, rozhodne pro dopravu soukromým vozidlem a pokud ošetřující lékař takovou dopravu schválí, má pojištěnec nárok na náhradu cestovních nákladů (§37 odst. 2).
Zákon č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních, ve znění pozdějších předpisů, upravující podmínky a rozsah poskytování zdravotní péče v nestátních zdravotnických zařízeních a podmínky provozování nestátních zdravotnických zařízení, v §3 odst. 1 stanoví, že v těchto zdravotnických zařízeních lze mj. poskytovat dopravní zdravotnické služby sloužící k přepravě nemocných.
Ze shora uvedené právní úpravy vyplývají mj. tyto zásady poskytování zdravotní péče:
1. zdravotní péče je poskytována zdravotnickými zařízeními, pokud zákon výjimečně nestanoví jinak,
2. léčebně preventivní péče, jako součást zdravotní péče, zahrnuje i dopravu nemocných,
3. dopravu nemocných tedy mohou provádět pouze zdravotnická zařízení – podle §10 odst. 3 písm. b) vládního nařízení č. 216/1992 Sb. a posléze podle ustanovení §36 odst. 3 písm. c) zákona o veřejném zdravotním pojištění může dopravu nemocných podle rozhodnutí ošetřujícího lékaře provést i jiný dopravce, pokud hrozí nebezpečí z prodlení; náklady této dopravy hradí tomuto dopravci zdravotní pojišťovna.
Z uvedeného pak vyplývá, že žalobce, který není zdravotnickým zařízením, mohl provádět dopravu nemocných jen podle rozhodnutí ošetřujícího lékaře v případě nebezpečí z prodlení. I v tomto případě však by měl nárok na úhradu této dopravy pouze od příslušné zdravotní pojišťovny, neboť mělo jít o dopravu nemocných hrazenou z veřejného zdravotního pojištění. Ve smyslu ustanovení §37 odst. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění a §10 odst. 1 písm. f) v předchozím období platného zákona o všeobecném zdravotním pojištění se mohl pacient s žalobcem dohodnout na dopravě (z tohoto pohledu) „soukromým vozidlem“ žalobce. Z hlediska posouzení dané věci, tedy z hlediska vztahu žalobce a žalované, však není vztah mezi pacientem, žalobcem a zdravotní pojišťovnou právně významný.
Pokud tedy smlouva mezi žalobcem a žalovanou upravovala závazek žalované hradit žalobci dopravu nemocných, bylo toto ujednání v rozporu s úpravou zákona o veřejném zdravotním pojištění, ale i zákona o všeobecném zdravotním pojištění, který byl zrušen právě zákonem o veřejném zdravotním pojištění. Šlo proto o absolutně neplatný právní úkon podle §39 ObčZ, na jehož základě nemohlo žalobci vzniknout právo na zaplacení částky za dopravu nemocných od žalované.
Při takto učiněném právním závěru již nebylo třeba, aby se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda smlouva ze dne 30. 4. 1997 ruší smlouvu ze dne 3. 2. 1997 a zda smlouva ze dne 30. 4. 1997, resp. její dodatek ze dne 30. 6. 1997 (popřípadě její část) jsou neplatné pro neurčitost ve smyslu §37 odst. 1 ObčZ.
Námitkou žalobce směřující k aplikaci ustanovení o bezdůvodném obohacení se Nejvyšší soud zabývat nemohl, neboť výrokem pod bodem IV rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 15. prosince 2000 č. j. 15 Co 779/2000-101 bylo dovolání připuštěno pouze pro řešení otázky výkladu smluvního ujednání účastníků z hlediska zákona č. 48/1997 Sb.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšní a žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. května 2003
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu