ECLI:CZ:NS:2003:33.ODO.588.2002.1
sp. zn. 33 Odo 588/2002-128
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně Z. I. s.r.o., zastoupené Mgr. Z. D., advokátem, proti žalované M. D., zastoupené JUDr. PhDr. A. N., advokátkou, o zaplacení částky 44 743,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 4 C 174/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. února 2002 č. j. 17 Co 86/2001-98, ve znění usnesení ze dne 22. února 2002 č. j. 17 Co 86/2001-104, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 030 Kč k rukám Mgr. Z. D., advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 11. října 2000 č. j. 4 C 174/2000-44 uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 44 743,20 Kč s 21% úrokem z prodlení od 12. 11. 1996 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že mezi účastníky došlo 11. 11. 1994 k uzavření platné kupní smlouvy, v níž se žalovaná zavázala zaplatit ve splátkách sjednanou kupní cenu a žalobkyni vznikl závazek dodat žalované po zaplacení poslední splátky kupní ceny nádobí značky Z. označené ve smlouvě. Svoji povinnost zaplatit kupní cenu žalovaná nesplnila.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. února 2002 č. j. 17 Co 86/2001-98, ve znění usnesení ze dne 22. února 2002 č. j. 17 Co 86/2001-104, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh na vyslovení přípustnosti dovolání. Odvolací soud se vypořádal se všemi námitkami žalované, která uvedla, že smlouvu podepsala pouze proto, že jí byla za její podpis nabídnuta ze strany žalobkyně dobře placená práce – prodej zboží. Její námitku, že ze smlouvy není zřejmé, kdo ji podepsal, když žalobkyně je na smlouvě označena čtverým způsobem, nepřijal, neboť za rozhodující považoval, že u podpisu bylo uvedeno razítko žalobkyně s obchodní firmou tak, jak je uvedena v obchodním rejstříku. Dále konstatoval, že je nepochybné, že žalovaná velmi dobře věděla, s kým předmětnou smlouvu uzavírá, neboť s prodávajícím chtěla uzavřít pracovněprávní vztah. Odvolací soud nepřijal ani námitky žalované proti mandátní smlouvě uzavřené žalobkyní s jejím reprezentantem, neboť byla uzavřena vedoucím pobočky v Pelhřimově na základě zmocnění generálního ředitele Ing. T. T., který byl v té době v této funkci. Taktéž uzavření smlouvy na „party“ neshledal odvolací soud v rozporu s dobrými mravy, jak tvrdila žalovaná, neboť bylo věcí žalované, aby sama zvážila, zda takové prostředí bude pro ni vhodné pro uzavření smlouvy. Nelze totiž odpovědnost za rozhodování o podepsání smlouvy žalovanou přenášet na reprezentanta žalobkyně. Kupní smlouvu účastníků posoudil odvolací soud jako smlouvu o prodeji věci na objednávku podle §613 občanského zákoníku („dále jen „ObčZ“); existenci sjednané podmínky kupní smlouvy spočívající v uzavření pracovněprávního vztahu s žalobkyní žalovaná neprokázala. Specifičnost smlouvy dále vylučuje podle odvolacího soudu synallagmatický závazek, což namítala žalovaná, nejde o vzájemné plnění na sebe časově navazující, ale závazek každé ze smluvních stran byl stanoven k jinému časovému okamžiku. Odvolací soud také nesouhlasil s názorem žalované, že podáním odporu proti platebnímu rozkazu odstoupila od předmětné smlouvy. Z odporu podaného žalovanou nevyplývá, že by žalovaná podáním odporu proti platebnímu rozkazu učinila také právní úkon odstoupení od smlouvy uzavřené s žalobkyní. I kdyby tak učinila v průběhu odvolacího řízení, nebylo by možno k tomuto úkonu přihlédnout vzhledem k námitce promlčení vznesené žalobkyní. Právo odstoupit od smlouvy je právo s majetkovým prvkem, a proto se promlčuje podle §100 a §101 ObčZ po třech letech od data uzavření smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, doplněné podáním ze dne 1. července 2002. Dovolání odůvodnila tím, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci. Dovolatelka uvedla v dovolání stejné námitky jako v odvolacím řízení. Předmětnou kupní smlouvu považuje za neplatnou pro neurčité označení žalobkyně v této smlouvě, pro rozpor s dobrými soutěžními mravy nabízením zboží na „party“ a pro nekalosoutěžní jednání žalobkyně podle §44 odst. 2 písm. a) obchodního zákoníku. Právní vztah účastníků hodnotí jako synallagmatický, opětovně poukazuje na svoje odstoupení od smlouvy podáním odporu proti platebnímu rozkazu. Namítá dále, že řízení trpí jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, konkrétně uvedla pouze neprovedení důkazu mandátní smlouvou, když smlouvy byly soudu předloženy a jejich obsah nebyl zkoumán. Navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání podrobně odůvodnila, proč považuje veškeré námitky vznesené dovolatelkou proti rozsudkům soudů obou stupňů za neopodstatněné. Taktéž vadu řízení, spočívající v neprovedení důkazu mandátní smlouvou, resp. smlouvami předloženými žalobcem v průběhu odvolacího řízení, žalobkyně neshledává. Soud se těmito smlouvami zabýval a zkoumal jejich obsah. Žalobkyně proto ze všech těchto důvodů navrhla zamítnutí dovolání.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o. s. ř.“). Tak je tomu i v daném případě, kdy byl rozsudek odvolacího soudu vydán po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, tedy podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000.
Podle části dvanácté hlavy I bodu 15 zákona č. 30/2000 Sb. se totiž odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. V posuzované věci byl rozsudek soudu prvního stupně vydán dne 11. října 2000.
Dovolání v dané věci není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a v §239 o. s. ř.
Podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v posuzované věci nejedná.
Dovolání v tomto případě není přípustné ani podle §239 odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku nepřipustil možnost dovolání.
Zbývá tedy ještě posoudit, zda není dán poslední v úvahu přicházející důvod přípustnosti dovolání, který je upraven v §239 odst. 2 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné tehdy, učinil-li účastník nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku návrh na vyslovení přípustnost dovolání, odvolací soud však tomuto návrhu nevyhověl a dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V posuzované věci učinila dovolatelka návrh na vyslovení přípustnosti dovolání při jednání před odvolacím soudem dne 25. 2. 2002 (č.l. 95 verte). Dovolání je proto přípustné, pokud má napadené rozhodnutí zásadní právní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu musí mít zásadní význam pro právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, musí být tedy významné nejen pro konkrétní projednávanou věc, ale musí mít i obecný dopad na případy obdobné povahy. Z tohoto pohledu má zásadní význam zpravidla tehdy, řeší-li právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišně řešení právní otázky.
V dané věci jde o posouzení kupní smlouvy, kterou byl sjednán prodej zboží na objednávku. Dovolatelka nenapadá posouzení uzavřené smlouvy jako smlouvy kupní, která se řídí režimem §613 a násl. ObčZ, nýbrž z okolností, za nichž k uzavření smlouvy došlo, dovozuje její neplatnost. Jedná se o námitky, které již byly z její strany vzneseny v průběhu odvolacího řízení a s nimiž se odvolací soud vypořádal postupem, který mu ukládá občanský soudní řád. Při právním hodnocení věci odvolací soud postupoval v souladu s konstantní judikaturou. K namítanému nesprávnému označení žalobkyně v kupní smlouvě se Nejvyšší soud ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, který posoudil označení žalobkyně v kupní smlouvě jako určité a vědomost žalobkyně o tom, s kým uzavírá smlouvu, za nepochybnou.
Sjednání podmínky spočívající v uzavření pracovněprávního vztahu s dovolatelkou v předmětné kupní smlouvě dovolatelka neprokázala a Nejvyšší soud je vázán tímto skutkovým zjištěním odvolacího soudu, neboť při zkoumání přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. není oprávněn zabývat se jinými než právními otázkami. Ze stejného důvodu se Nejvyšší soud nezabýval námitkou dovolatelky, která v tvrzeném příslibu „vysokých zisků při prodeji předmětného nádobí“ spatřuje nekalosoutěžní jednání žalobkyně ve smyslu §44 odst. 2 písm. e) obchodního zákoníku.
S tvrzením dovolatelky, že uzavření kupní smlouvy na „party“ odporuje dobrým mravům a je současně i nekalou soutěží ze strany žalobkyně se zcela bezchybně vypořádal odvolací soud, Nejvyšší soud proto odkazuje na jeho závěry.
Dovolatelka dále vznesla námitku, že závazek účastníků smlouvy je třeba hodnotit jako synallagmatický. Za synallagmatické závazky podle §560 věty prvé ObčZ jsou označovány ty dvoustranné závazky, v nichž plnění obou stran je na sebe vzájemně vázáno. Jde tedy nejen o vzájemnost práv a povinností, ale i o vzájemnou podmíněnost plnění (typicky v kupní smlouvy je vázáno zaplacení kupní ceny oproti předání zboží, strany jsou tedy povinny plnit současně). Tento charakter závazku však není dán v případech, kdy jedna strana má plnit předem (např. koupě na úvěr). V posuzovaném případě z obsahu kupní smlouvy a ze skutkových zjištění soudů nevyplývá, že by povinnost žalované zaplatit kupní cenu byla vázána na splnění povinnosti žalobkyně předat jí předmět koupě, nýbrž naopak bylo zjištěno, že splatnost závazku každého z nich byla ve smlouvě dohodnuta k jinému časovému okamžiku, přičemž žalovaná se zavázala plnit předem. Z těchto důvodů je aplikace §560 věty prvé ObčZ v předmětné věci vyloučena, a proto je závěr odvolacího soudu, že se nejedná o synallagmatický závazek, správný.
Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou dovolatelky, že kupující při ujednání prodeje zboží na splátky nemůže být vyloučen z možnosti od takové smlouvy odstoupit a dále, že odstoupení od smlouvy v této věci realizovala již podáním odporu proti platebnímu rozkazu. Odvolací soud však žádný právní závěr o nemožnosti odstoupení od smlouvy neučinil, a proto jej Nejvyšší soud nemohl přezkoumávat. Podle §48 odst. 1 a §45 odst. 1 ObčZ je odstoupení od smlouvy, ať již ze zákona nebo na základě ujednání účastníků, jednostranným adresovaným právním úkonem, který se jako projev vůle stává účinným (perfektním) vůči nepřítomné osobě tím, že dojde nejpozději do skončení stanovené lhůty do dispoziční sféry adresáta; jeho účinnost nastává okamžikem dojití. Podle §41 odst. 3 o. s. ř. je hmotněprávní úkon účastníka učiněný vůči soudu účinný také vůči ostatním účastníkům od okamžiku. kdy se o něm v řízení dozvěděli. Odpor proti platebnímu rozkazu, který dovolatelka v projednávané věci označila za odstoupení od smlouvy, však za takový úkon považovat nelze, neboť takovou vůli dovolatelky z tohoto odporu nelze zjistit ani výkladem provedeným podle §35 ObčZ. Pokud dospěl odvolací soud k takovému závěru, jedná se o správné právní hodnocení..
Směřuje-li námitka dovolatelky pod bodem g) odůvodnění dovolání proti výroku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, potom dovolání proti tomuto výroku odvolacího soudu není přípustné. Občanský soudní řád připouští dovolání v případech upravených v §237 až §239 o. s. ř. Z žádného tohoto ustanovení však nevyplývá přípustnost dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Za této situace je nepochybné, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný ani podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní právní význam, jelikož posuzuje sporné právní otázky v souladu s konstantní judikaturou.
Tvrzenými vadami řízení, které mohly mít podle dovolatelky za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, se Nejvyšší soud zabývat nemohl, neboť existenci těchto vad posuzuje pouze v případě, že dovolání je přípustné.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž se mohl věcí dále zabývat - podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 ve spojení s §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 2 a §142 odst. 1 o. s. ř., když náklady úspěšné žalobkyně spočívají v odměně advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 2 955 Kč [§1 odst. 1, §3 odst. 1, §10 odst. 3, §15, §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a v paušální částce náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto usnesení, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 19. června 2003
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu