ECLI:CZ:NS:2003:33.ODO.595.2001.1
sp. zn. 33 Odo 595/2001-123
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudkyň JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Č. r. – Ú. p. z. s. v. v. m., územní pracoviště v hlavním městě P., zastoupené JUDr. P. H., advokátem, proti žalovanému J. Z., podnikateli, zastoupenému JUDr. L. S., advokátem, o zaplacení částky 121 878 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 7 C 84/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. května 2001 č. j. 14 Co 294/2001-107, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 2. května 2001 č. j. 14 Co 294/2001-107 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 11. prosince 2000 č. j. 7 C 84/98-90 uložil žalovanému, aby zaplatil původnímu žalobci O. ú. v T. částku 121 878 Kč s 21% úrokem z prodlení z této částky od 22. 3. 1997 do zaplacení, nárok, kterým žalobce požadoval úrok z prodlení ze žalované částky 121 878 Kč od 19. 12. 1996 do 21. 3. 1997 zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že na základě nabídky žalovaného objednal žalobce u žalovaného bezdrátovou síť A.&W. L. k propojení O. ú. v T. a O. p. ú. v T. a zaplatil za ni žalovanému podle jeho faktury částku 121 878 Kč. Protože žalovaný v dohodnuté lhůtě síťové propojení budov neprovedl, žalobce přípisem ze dne 21. 3. 1997 odstoupil od smlouvy, aniž uvedl, o jakou smlouvu mělo jít. Soud prvního stupně věc posoudil tak, že z provedených důkazů nelze učinit závěr, že mezi účastníky byla uzavřena kupní smlouva, když žalovaný nepředal předmět koupě žalobci, rovněž tak nelze uzavřít, že účastníci uzavřeli smlouvu o dílo, neboť nedošlo k dohodě o ceně za dílo. Za této situace plnil žalobce žalovanému bez právního důvodu, takže se žalovaný přijetím žalované částky na úkor původního žalobce bezdůvodně obohatil; je proto povinen podle §451 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) toto obohacení vydat.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 2. května 2001 č. j. 14 Co 294/2001-107 rozsudek soudu prvého stupně v napadené části, tj. ve výroku I změnil tak, že se žaloba na zaplacení částky 121 878 Kč s příslušenstvím zamítá, a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvého i druhého stupně. Odvolací soud doplnil dokazování provedením listinných důkazů. Z faktury vystavené žalovaným za dodávku bezdrátové technologie žalobci odvolací soud zjistil, že kromě vlastního převzetí faktury dne 12. 12. 1996 potvrdil zástupce původního žalobce na této faktuře, že téhož dne převzal i zboží. Z dohody o poskytnutí technické pomoci uzavřené žalovaným s T., spol. s r.o., čtyři dny po dodání zboží původnímu žalobci, odvolací soud zjistil, že tato společnost se zavázala zabezpečit pro žalovaného jako objednatele odborný dohled při montáži bezdrátového propojení počítačových sítí mezi budovou původního žalobce a O. p. ú. v T. Odvolací soud potvrdil jako správné posouzení vztahu mezi účastníky provedené soudem prvního stupně; jednalo se o vztah občanskoprávní, neboť nešlo o zabezpečování veřejných potřeb (§261 obchodního zákoníku), ve zbývající části právního hodnocení však odvolací soud dospěl k jiným závěrům. Především dovodil z provedených důkazů, že mezi účastníky byla ve smyslu §588 ObčZ uzavřena kupní smlouva, a to tak, že žalovaný nabídl původnímu žalobci dodávku komponentů (nikoliv montáž) bezdrátové sítě A.&T W. L. za částku 121 761 Kč s termínem dodání 24 dnů. Tento návrh žalobce akceptoval a bezdrátovou síť za navrženou cenu objednal. Na základě této smlouvy vznikla žalovanému povinnost objednané zboží v dohodnuté lhůtě podle §613 ObčZ obstarat. Tyto povinnosti žalovaný splnil tak, že předmět plnění obstaral od E., a.s. a dne 6. 12. 1996 jej předal zaměstnanci původního žalobce Ing. P. K., jak vyplývá z jeho výpovědi i faktury č. TF 043/96. Odvolací soud věc uzavřel tak, že po uzavření kupní smlouvy a dodání zboží vznikl žalovanému jako prodávajícímu nárok na zaplacení kupní ceny dodaného zboží, a proto neshledal žádný právní důvod pro vrácení již uhrazené kupní ceny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítla, že není správný právní názor odvolacího soudu, že mezi účastníky došlo k uzavření kupní smlouvy a že žalovaný nabídl původnímu žalobci pouze dodávku komponentů bezdrátové sítě a nikoliv montáž. Poukázal na obsah nabídky žalovaného, který vedle dodávky komponentů na straně 4 nabídky uvedl i položku „připevnění“, na straně 2 a 3 nabídky tuto specifikuje předmět plnění jako spojení bezdrátovou technologií, která je založena na plně duplexním přenosu dat. Nejednalo se tedy o nabídku k uzavření kupní smlouvy na dodávku samostatných komponentů, ale nabídku uzavření smlouvy o dílo spočívající ve funkčním radiovém propojení O. ú. T. a P. ú. T. Nemohlo jít o platnou kupní smlouvu, neboť nedošlo k plnění ze strany žalovaného. Záznam o převzetí zboží na faktuře má pouze formální význam, k fyzickému předání zboží do dispozice kupujícího, tj.původního žalobce, evidentně nedošlo. Původní žalobce byl až do rozhodnutí soudu prvního stupně přesvědčen, že došlo k uzavření smlouvy o dílo, nicméně žalobkyně souhlasí se závěry soudu prvního stupně, že smlouva o dílo nebyla uzavřena platně vzhledem k nejasnosti stran ceny díla, ale i pro nedostatek živnostenského oprávnění žalovaného podle zákona o telekomunikacích. Právním důvodem nároku žalobkyně je tedy právo na vydání bezdůvodného obohacení. Dovolatelka tudíž uplatňuje dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř., jimiž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, dále jen „o. s. ř.“). Tak je tomu i v dané věci.
Podle části dvanácté hlavy I bodu 15 zákona č. 30/2000 Sb. se totiž odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Rozsudek soudu prvního stupně č. j. 7 C 84/98-90, proti němuž směřovalo odvolání, o němž bylo rozhodnuto shora označeným rozsudkem odvolacího soudu, byl vydán dne 11. prosince 2000.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou - účastníkem řízení (§240 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem podle §241 odst. l o. s. ř. a že je podle §238 odst. l písm. b) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 odst. l a 3 o. s. ř. dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že podle §52 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále jen „zákon o majetku ČR“) se účastníkem řízení k datu 1. ledna 2001 namísto původního žalobce stala Česká republika, za kterou ve smyslu §9 odst. 1 zákona o majetku ČR, §21a odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2001, §19 odst. 1 zákona č. 201/2002 Sb., o Ú. p. z. s. v. v. m., a části stosedmnácté, čl. CXVII, bodu 14 zákona č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů, ve znění pozdějších předpisů, vystupuje Ú. p. z. s. v. v. m., územní pracoviště v hlavním městě P. Nejvyšší soud proto nadále jednal s tímto účastníkem a takto ho i označil v záhlaví rozhodnutí.
Nejvyšší soud poté zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §237 odst. l o. s. ř., popřípadě jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dospěl přitom k závěru, že řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. To však neznamená – zejména s přihlédnutím k zásadě přímosti a ústnosti občanského soudního řízení – že se odvolací soud může bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, které čerpal soud prvního stupně z výpovědí účastníků, svědků, znalců, popřípadě z jiných důkazů, které při jednání provedl. V takovém případě je třeba, aby odvolací soud ve smyslu §213 odst. 2 o. s. ř. opakoval důkazy, které byly provedeny soudem prvního stupně. Stejně musí postupovat tehdy, kdy soud prvního stupně k určitému důkazu, zejména k výpovědi účastníka, svědka či znalce nepřihlédl, neboť tento důkaz nepovažoval za dostatečně věrohodný, či jako v daném případě dovodil, že k tomuto důkazu přihlédnout nemůže, neboť došlo k porušení zásady stanovené v §117 odst. 1 o. s. ř. Při hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) totiž spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota vypovídat přesně na dané otázky, apod.). Má-li tedy odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, ke kterým tento soud dospěl hodnocením provedených důkazů, ze kterých soud prvního stupně vycházel, musí zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Neučiní-li tak, lze považovat jeho skutkové závěry za nepodložené, učiněné v rozporu s §132, 211 a 213 o. s. ř.; odvolací řízení je v takovém případě postiženo vadou ve smyslu §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.
V dané věci odvolací soud své skutkové zjištění v podstatné části založil na výpovědi svědka Ing. P. K. I z výpovědi tohoto svědka učinil skutkové zjištění, že žalovaný dne 12. 12. 1996 předal komponenty bezdrátové sítě A.&T W. L. tomuto svědku, jako pracovníkovi původního žalobce, a že se žalovaný dohodl s tímto svědkem, že provede i propojení bezdrátové sítě. Soud prvního stupně ovšem k této výpovědi nepřihlížel, neboť při jeho výpovědi byla porušena povinnost vyplývající z §117 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud tento důkaz neopakoval, přičemž na rozdíl od soudu prvního stupně učinil skutkové zjištění, že žalovaný předal předmět kupní smlouvy původnímu žalobci. Ve smyslu shora uvedeného tím tedy zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Odvolací soud kromě toho řízení zatížil ještě další vadou ve smyslu §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. Žalobu v dané věci původně podal O. ú. v T., nadaný právní subjektivitou. Účinností zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, tedy dnem 1. ledna 2001, se podle §3 odst. 1 a §51 odst. 1 citovaného zákona staly okresní úřady organizačními složkami státu bez právní subjektivity. Podle §52 odst. 1 uvedeného zákona se účastníkem řízení stala Česká republika, za kterou ve smyslu §9 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. a §21a odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2001, do 31. 12. 2002 vystupoval O. ú. v T. Odvolací soud však k této skutečnosti nepřihlédl a v řízení pokračoval s O. ú. v T.
Vzhledem k uvedeným vadám řízení se Nejvyšší soud již nemohl zabývat dovolacími důvody uplatněnými žalobkyní a podle §243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. června 2003
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu