ECLI:CZ:NS:2003:33.ODO.720.2003.1
sp. zn. 33 Odo 720/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce P. B., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému Ministerstvu financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská č. 15, o zaplacení 60 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 77/2002, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2002 č. j. 13 Co 533/2002 - 27, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal, aby mu žalovaný vrátil dluh ve výši 60 000 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně usnesením ze dne 12. června 2002 č.j. 19 C 77/2002-14 zastavil řízení, rozhodl o náhradě nákladů řízení. Svoje rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce podal žalobu již za účinnosti zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, podle kterého již žalovaný nemá právní subjektivitu. Tento orgán je nyní pouze organizační složkou státu bez způsobilosti být účastníkem řízení. Jedná se o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, který nezbytně musí vést k zastavení řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. října 2002 č. j. 13 Co 533/2002-27 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nedostatek právní subjektivity na straně žalovaného je důvodem k zastavení řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že soudy obou stupňů pochybily, když ho nepoučily o možnosti požádat o ustanovení advokáta soudem na náklady státu podle §30 o. s. ř., neboť žalobce je osoba českého práva neznalá, dlouhodobě žijící v zahraničí. Z tohoto důvodu se domníval, že pasívně legitimovanou osobou je Ministerstvo financí ČR, s níž ve věci vždy jednal. Poučení soudu prvního stupně ze dne 17. 1. 2000 č. j. 33 Nc 1802/2002-3 neporozuměl. Dovolatel navrhl zrušení usnesení soudů obou stupňů a vrácení věci k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud„) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadené usnesení podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle ustanovení §19 o. s. ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.
Způsobilostí být účastníkem řízení se rozumí způsobilost mít procesní práva a povinnosti, která zákon přiznává účastníkům. Způsobilost být účastníkem řízení má zásadně ten, kdo má podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní subjektivitu). Způsobilost být účastníkem řízení tedy mají fyzické osoby, právnické osoby a stát (Česká republika), přičemž za něj jedná příslušná organizační složka státu. Ten, kdo nemá podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní subjektivitu), je způsobilým účastníkem řízení, jen jestliže mu zákon tuto způsobilost přiznává.
Ministerstvo je - jak výslovně uvádí ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2001 - organizační složkou státu. Jako organizační složka státu není právnickou osobou (srov. §3 odst. 2 větu první zákona č. 219/2000 Sb.); protože ani zákon nepřiznává ministerstvu způsobilost být účastníkem řízení, není způsobilým účastníkem občanského soudního řízení.
Podle ustanovení §90 o. s. ř. účastníky řízení jsou žalobce a žalovaný. Vymezení účastníků řízení se v tomto případě zakládá čistě procesním způsobem; žalobcem je ten, kdo podal u soudu návrh na zahájení řízení (žalobu), a žalovaným je ten, koho žalobce v žalobě za tohoto účastníka řízení (za žalovaného) označil.
Z ustanovení §79 odst. 1 věty druhé a třetí o. s. ř. vyplývá, že žalobce musí v žalobě označit účastníky řízení tak, aby bylo nepochybné, kdo je účastníkem řízení, aby ho nebylo možné zaměnit s někým jiným (s jinou osobou), a aby s ním soud mohl jednat. Fyzickou osobu jako účastníka řízení je proto třeba označit jménem, příjmením a bydlištěm, popřípadě dalšími údaji umožňujícími její přesnou identifikaci (datem narození, místem podnikání, apod.). Právnická osoba se jako účastník řízení označuje uvedením obchodní firmy nebo názvu a adresy sídla; jde-li o právnickou osobu, která se zapisuje do obchodního rejstříku, je součástí obchodní firmy právnické osoby - kromě jejího názvu - i dodatek označující její právní formu (§9 odst. 2 obchodního zákoníku).
Ve vztahu ke státu se v ustanovení §79 odst. 1 větě druhé o. s. ř. uvádí, že jeho označení jako účastníka řízení obsahuje \"označení státu a příslušného státního orgánu, který za stát před soudem vystupuje\". Uvedená dikce vystihuje situaci, jaká tu byla před přijetím zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, a zákona č. 155/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Ode dne účinností těchto zákonů (tj. od 1. 1. 2001) je nepochybné, že za stát může v právních vztazích (včetně pracovněprávních vztahů) jednat a v řízení před soudem vystupovat jeho organizační složka. I když uvedené změny v právní úpravě nebyly výslovně promítnuty do znění ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. (k tomu došlo až zákonem č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2003), je třeba dovodit, že již od 1. 1. 2001 se stát v žalobě uváděl \"označením státu a příslušné organizační složky, která za stát před soudem vystupuje\".
Jestliže žaloba neobsahuje označení účastníků řízení, všechny údaje potřebné k označení účastníků řízení nebo je-li žaloba v označení účastníků řízení neurčitá nebo nesrozumitelná (tj. obsahuje-li takové označení účastníků řízení, které neumožňuje jejich přesnou identifikaci nebo je-li zjevný logický rozpor mezi označením účastníka řízení a jinými údaji o tomto účastníku obsaženými v žalobě), je soud povinen pokusit se takovéto vady podání odstranit - neučinil-li tak žalobce dříve sám (z vlastní iniciativy) - postupem podle ustanovení §43 o. s. ř.
Příčinou toho, proč je žaloba v označení účastníků řízení vadná, mohou být i chyby v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti, které se žalobci přihodily při vyhotovení žaloby. O odstranění tímto způsobem vzniklých vad podání je soud povinen se pokusit postupem podle ustanovení §43 o. s. ř. - jak vyplývá z jejich povahy - jen tehdy, jsou-li z obsahu žaloby zjevné; není-li chyba v psaní nebo jiná zřejmá nesprávnost z obsahu žaloby nepochybná, lze ji zohlednit, jen jestliže ji žalobce odstraní sám (tj. sdělí-li soudu, že v označení účastníků došlo k chybě v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti a současně uvede správné znění opravovaného údaje).
Označí-li však žalobce v žalobě účastníky řízení úplně (přesně), určitě a srozumitelně, není vadou podání skutečnost, že nemají (všichni nebo někteří z nich) způsobilost být účastníkem řízení. Byl-li v žalobě označen za účastníka řízení ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, jde o nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit. Ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, nemůže v občanském soudním řízení vstoupit do procesních vztahů. V takto vadně zahájeném řízení nemůže vzniknout procesněprávní vztah, neboť zde chybí jeden z jeho základních prvků - jeden ze subjektů procesněprávního vztahu (způsobilá strana sporu). Soud je proto povinen v kterémkoliv stadiu řízení k tomuto nedostatku podmínky řízení přihlédnout a řízení zastavit (§103, §104 odst. 1 o. s. ř.). Způsobilost být účastníkem řízení je přitom procesní podmínkou, kterou soud zkoumá z úřední povinnosti a jejíž nedostatek vždy vede k zastavení řízení.
Vzhledem k tomu, že soud v případě neodstranitelného nedostatku podmínky řízení nemůže v řízení pokračovat a je povinen řízení zastavit, nemůže do takto vadně zahájeného řízení přistoupit další účastník (§92 odst. 1 o. s. ř.) a nemůže ani dojít k záměně účastníka (§92 odst. 2 o. s. ř.). V řízení není možné ani pokračovat s právním nástupcem účastníka, který v době zahájení řízení neměl způsobilost být účastníkem řízení; procesní nástupnictví se uplatní - jak vyplývá z ustanovení 107 odst. 1 o. s. ř. - jen tehdy, jestliže účastník alespoň v den podání žaloby měl způsobilost být účastníkem řízení a tuto způsobilost ztratil až po zahájení řízení (v jeho průběhu).
Uvedené platí nejen tehdy, označil-li žalobce za účastníka řízení toho, kdo nikdy neměl způsobilost být účastníkem řízení, nebo někoho, kdo sice byl způsobilý mít práva a povinnosti nebo jemuž zákon přiznával způsobilost být účastníkem řízení, avšak před zahájením řízení tuto způsobilost ztratil, ale i v případě, že žalobce označil za účastníka řízení organizační složku právnické osoby, která nemá tzv. právní subjektivitu, nebo organizační složku státu (srov. též názor vyjádřený ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 1997 Cpjn 30/97, které bylo uveřejněno pod č. 41 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).
V projednávané věci žalobce - jak je nepochybné z obsahu žaloby - označil za žalovaného \"Ministerstvo financí ČR, Letenská 15, Praha 1\". Uvedené označení žalovaného bylo úplné (přesné), určité a srozumitelné a nevzbuzovalo žádné pochybnosti o tom, kdo se měl podle údajů v žalobě řízení jako žalovaný účastnit. Vzhledem k tomu, že z obsahu žaloby nevyplývá, že by v označení žalovaného v žalobě došlo (mohlo dojít) k chybě v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti (a nic takového netvrdil žalobce ani v dovolání) nebo že by údaj označující žalovaného byl v logickém rozporu s vylíčením rozhodujících skutečností, popřípadě údajem o tom, čeho se žalobce domáhá (žalobním petitem), neměl soud prvního stupně důvod postupovat podle ustanovení §43 o. s. ř., ačkoliv tak soud prvního stupně učinil, neboť žaloba neobsahovala v označení žalovaného žádné vady, o jejichž odstranění byl povinen se pokusit způsobem uvedeným v ustanovení §43 o. s. ř.
Žalobu nebylo možné projednat a rozhodnout ve věci samé proto, že žalobce úplně (přesně), určitě a srozumitelně označený žalovaný neměl způsobilost být účastníkem řízení. Uvedená skutečnost není - jak uvedeno již výše - vadou žaloby, ale nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit a který vede bez dalšího k zastavení řízení. Označil-li žalobce za žalovaného Ministerstvo financí ČR, nešlo tedy o procesní úkon neúplný (nepřesný), neurčitý nebo nesrozumitelný. Žaloba je jako procesní úkon projevem vůle žalobce; projevil-li žalobce v žalobě (v označení žalovaného) takovou vůli, kterou v ní skutečně projevit chtěl, tedy uvedl-li v ní to, k čemu jeho vůle skutečně směřovala, nelze ji považovat za vadný procesní úkon proto, že při jejím podání vycházela z předpokladu (z právního názoru), že ministerstvo je subjekt, který je povinen jeho nárok uspokojit, a že se tento předpoklad (právní názor) ukázal jako nesprávný (chybný). Případný omyl v právním názoru, který vedl žalobce k tomu, že v žalobě označil žalovaného v té podobě, jak došla soudu prvního stupně dne 2. 1. 2002, tedy nezpůsobuje vadu žaloby ve smyslu ustanovení §43 o. s. ř.
Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že soud prvního stupně věděl, že Ministerstvo financí ČR jako organizační složka státu nemá tzv. právní subjektivitu a že dovolatel měl, pokud chtěl, aby jako žalovaný vystupoval v řízení ten, kdo má způsobilost být účastníkem řízení, žalovaného označit jako „Českou republiku - Ministerstvo financí a v tomto směru žalobce poučil. O tomto svém závěru však soud prvního stupně neměl povinnost dovolatele poučit, neboť nešlo o poučení o jeho procesních právech a povinnostech, ale o tom, kdo je povinen uspokojit nárok, kterého se dovolatel domáhá žalobou, tedy by šlo o poučení o hmotném právu, které je v občanském soudním řízení nepřípustné. Navíc v tomto usnesení ze dne 17. ledna 2002 č. j. 33 Nc 1802/2002 soud prvního stupně žalobce poučil, že jsou-li u účastníka řízení splněny předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků, předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů (§30 odst. 1 o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. dovolání žalobce zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť v řízení, v němž jeden z účastníků nemá způsobilost být účastníkem řízení, je pojmově vyloučeno přiznat některému z účastníků náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 17. prosince 2003
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu