ECLI:CZ:NS:2003:33.ODO.773.2002.1
sp. zn. 33 Odo 773/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce I. R., proti žalovaným 1) Č. H., 2) Z. H., zastoupenými, advokátkou, o zaplacení částky 367 058,25 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 5 C 236/99, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2001 č. j. 18 Co 306/01 - 80, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2001 č. j. 18 Co 306/01 – 80 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 25. září 2000 č. j. 5 C 236/99 - 62 zamítl žalobu, kterou měli býti žalovaní povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 367 058,25 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 16. 10. 1997 do zaplacení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaní mají ve společném jmění objekt k bydlení čp. 66, umístěný na stavební parcele č. 134 v katastrálním území a obci B. u S., zapsaný v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu v S. na LV č. 151 pro k. ú. obec B. u S., a že žalobce a první žalovaný uzavřeli dne 10. 2. 1992 dohodu, podle níž žalobce předal žalovaným částku 18 000 DM jako zálohu na koupi uvedeného domu, přičemž zbývající část kupní ceny ve výši 2 475 DM zaplatil žalobce žalovaným po uzavření této dohody. První žalovaný se předmětnou dohodou zavázal, že po uplynutí doby, kterou si stanoví žalobce, předá předmětný dům do vlastnictví žalobce nebo jeho zástupce, a v případě, že nebude chtít nebo moci dům předat, zavázal se, že žalobci částku 20 475 DM celou vrátí zpět. Zároveň do doby, než dojde ke koupi domu, se první žalovaný zavázal respektovat skutečnost, že žalobce v domě zcela dle své vůle bydlí a hradí veškeré finanční pohledávky spojené s jeho provozem. Dopisem ze dne 29. 4. 1997 byl žalobci sdělen požadavek vyklidit užívaný dům, a proto žalobce vyzval prvního žalovaného k vrácení jemu předané finanční částky na koupi domu. Nepožadoval úhradu 139 579 Kč, jako náhradu za rekonstrukci domu. Na podkladě těchto zjištění soud dospěl k závěru, že dohoda uzavřená dne 10. 2. 1992 je podle §145 odst. 1 obč. zák., platného v době uzavření předmětné dohody, neplatným právním úkonem pro chybějící souhlas druhého manžela. Dohoda je neplatná i podle §37 odst. 1 obč. zák., neboť je právním úkonem nesrozumitelným a neurčitým, z dohody nevyplývají jednoznačně práva a povinnosti účastníků, a plnění z tohoto úkonu by nebylo možné, neboť je vázáno na podmínku stanovení lhůty, která nebyla ze strany žalobce nikde specifikována. Dohoda není ani kupní smlouvou, protože postrádá její základní náležitosti, a nemůže být z tohoto důvodu ani platnou smlouvou o budoucí kupní smlouvě. Z neplatného právního úkonu se žalobce mohl domáhat jen vydání bezdůvodného obohacení, avšak s ohledem na žalovanými vznesenou námitku promlčení soud dovodil, že nárok žalobce je promlčen, jestliže jej uplatnil až v roce 1999, po uplynutí obecné tříleté promlčecí doby, jež počala plynout dnem 11. 2. 1992.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. listopadu 2001 č. j. 18 Co 306/01 - 80 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé co do částky 367 058,25 Kč s 12 % úrokem z prodlení od 16. 4. 1999 do zaplacení změnil tak, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 367 058,25 Kč s 12 % úrokem z prodlení od 16. 4. 1999 do zaplacení; část výroku týkající se úroků z prodlení ve výši 26 % z částky 367 058,25 Kč od 16. 10. 1997 do 15. 4. 1999 a ve výši 14 % z téže částky od 16. 4. 1999 do zaplacení potvrdil. V návaznosti na rozhodnutí o věci samé změnil výroky soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že předmětná dohoda ze dne 10. 2. 1992 je neplatným právním úkonem, a že žalobce uplatnil nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Neztotožnil se však se závěrem, že nárok žalobce je promlčen. Odvolací soud uzavřel, že v daném případě je namístě aplikovat §107 odst. 3 obč. zák., podle něhož nelze přihlédnout k vznesené námitce promlčení, jestliže na základě uzavřené neplatné dohody každá ze smluvních stran je s ohledem na §457 obč. zák. povinna vrátit druhé vše, co podle neplatné dohody získala, a zároveň pro nepromlčitelnost vlastnického práva jedné strany (žalovaných) oproti vydání peněžitého plnění, které promlčení podléhá, na druhé straně (žalobce), by vznikla nepřípustná nerovnováha, které čelí právní úprava §107 odst. 3 obč. zák. Úroky z prodlení ve výši 12% přiznal odvolací soud od 16. 4 1999 s ohledem na 6 % diskontní sazbu stanovenou Č. n. b. k datu počátku prodlení a s ohledem na zjištění, že žalobce vyzval jednoznačně žalované ke splnění až dopisem ze dne 29. 3. 1999, v němž určil lhůtu k plnění do 15. 4. 1999.
Měnící výrok rozsudku odvolacího soudu napadli žalovaní dovoláním. Domnívají se, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Vadu řízení spatřují v tom, že oba soudy nejednaly o vzneseném vzájemném návrhu na náhradu škody způsobené žalobcem na nemovitosti žalovaných, a ani se nevypořádaly s jeho existencí. Za nesprávný považují závěr odvolacího soudu o společné odpovědnosti obou žalovaných, když předmětnou dohodu uzavřel jen první žalovaný, který také sám převzal od žalobce žalovanou částku. Mají za to, že druhá žalovaná není ve sporu pasivně legitimována. Žalovaní dále namítají, že v dané věci není namístě aplikovat §107 odst. 3 obč. zák., neboť plnění z neplatné smlouvy nebylo plněním vzájemným. Na základě dohody ze dne 10. 2. 1992 měl plnit jen žalobce (uhradit zálohu na kupní cenu za dům a jeho zařízení) a měl právo uplatnit (v době jím stanovené) převedení domu do vlastnictví, zatímco žalovaní neměli plnit ničeho; právo žalobce na vrácení zálohy na kupní cenu je s ohledem na dobu uplatnění promlčeno. Protože předmětná dohoda je neplatná, užíval žalobce nemovitost bez právního důvodu a získal tak neoprávněný majetkový prospěch. Z uvedených důvodů žalovaní navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl jeho zamítnutí, neboť rozhodnutí odvolacího soudu považuje za věcně správné. Podle jeho názoru se soud prvního stupně s návrhem žalovaných vypořádal, přičemž odkazuje na odůvodnění rozsudku, podle kterého žalovaní po vypracování znaleckého posudku ohledně zhodnocení či znehodnocení nemovitosti na tvrzení škody dále netrvali, a závěr posudku již dále nevyužili pro případný protinávrh. Žalobce nesouhlasí s názorem žalovaných, že druhá žalovaná není ve sporu pasivně legitimována, přičemž poukazuje na skutečnost, že druhá žalovaná byla přítomna jednání svého manžela - prvního žalovaného s žalobcem o prodeji nemovitosti a předmětnou dohodu i podepsala. Aplikaci §107 odst. 3 obč. zák. odvolacím soudem shledává za správnou, neboť oproti zaplacení zálohy ve výši kupní ceny stálo právo žalobce na převedení nemovitosti a jejího zařízení do vlastnictví žalobce nebo jeho zástupce, dále právo v nemovitosti bydlet a neplatit posléze další náklady spojené s prodejem nemovitosti.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s. ř.”).
Dovolání je v dané věci přípustné (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně [§238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], bylo podáno včas, osobami oprávněnými (účastníky řízení), řádně zastoupenými advokátkou (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.), splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením §241 odst. 2 o. s. ř. a vychází z dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. b), d) o. s. ř.
Dovolací soud se nejprve zabýval uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelé spatřovali vadu řízení v tom, že soudy nejednaly o vzneseném vzájemném návrhu na náhradu škody způsobené žalobcem na nemovitosti žalovaných, a ani se nevypořádaly s jeho existencí.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. není v dané věci naplněn. Ze spisového materiálu nevyplývá, že by žalovaní uplatnili protinávrh podle §97 ve spojení s §79 odst. 1 a 2 o. s. ř. Pouze v odporu proti platebnímu rozkazu uvedli, že jsou připraveni vrátit žalobci požadovanou částku, sníženou o škody způsobené žalobcem na jejich majetku a o majetkový prospěch získaný žalobcem z pronájmu nemovitosti třetím osobám. Ze spisu vyplývá, že za souhlasu obou stran byl ve věci ustaven soudní znalec k vypracování znaleckého posudku o stavu předmětné nemovitosti, který měl být podkladem pro výpočet případného uplatnění náhrady škody ze strany žalovaných, neboť obsah odporu, podaného žalovanými, nebylo možno považovat za případnou obranu nebo protinávrh, nebyla-li kvantifikována škoda. Po vypracování znaleckého posudku, jímž byl proveden důkaz na jednání soudu 25. 9. 2000, žalovaní žádná další práva proti žalobci protinávrhem neuplatnili a navrhli zamítnutí žaloby proto, že nárok žalobce je promlčen.
Z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci, tak jak byl vytvořen v důkazním řízení, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován, nemohou být uplatňovány nové skutečnosti nebo důkazy. Sám charakter přezkumné činnosti dovolacího soudu nepřipouští, aby správnost rozhodnutí odvolacího soudu byla hodnocena s přihlédnutím k novým skutečnostem nebo důkazům, které nebyly provedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. Nejvyšší soud proto nemohl přihlížet k nové námitce žalovaných, uplatněné až v dovolání, že druhá žalovaná předmětnou dohodu z 10. 2. 1992 neuzavřela, žalovanou částku nepřevzala, a proto není ve sporu pasivně legitimována. Jestliže v rámci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. žalovaní brojí proti závěru odvolacího soudu, že oba žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 367 058,25 Kč s 12 % úrokem z prodlení od 16. 4. 1999 do zaplacení, není jejich námitka ohledně jejich společné odpovědnosti důvodná, neboť uvedenou částku poskytl žalobce jako zálohu na koupi nemovitosti, která byla v té době v bezpodílovém spoluvlastnictví obou žalovaných, proto z povahy plnění vyplývá, že podle §511 odst. 1 obč. zák. jsou oba žalovaní zavázáni společně a nerozdílně k vrácení zálohy.
V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. se dovolací soud dále zabýval námitkou žalovaných ohledně posouzení promlčení žalobcem uplatněného nároku odvolacím soudem, který v dané věci aplikoval §107 odst. 3 obč. zák.
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že odvolací soud učinil sice správný závěr, že dohoda ze dne 10. 2. 1992 je neplatným právním úkonem, nesprávně však neplatnost tohoto úkonu odůvodnil. V daném případě je třeba pohlížet na finanční částku, poskytnutou žalobcem žalovaným, jako na zálohu před uzavřením smlouvy ve smyslu §498 obč. zák. Jestliže ale záloha byla poskytnuta na koupi domu na území tehdejší České a Slovenské Federativní Republiky, jehož kupujícím měl být cizí státní příslušník, je tento úkon neplatný podle §39 obč. zák., neboť svým účelem odporoval tehdy platnému devizovému zákonu č. 528/1990 Sb., podle jehož §25 mohl devizový cizozemec (fyzická osoba, která nemá v tuzemsku trvalý pobyt - §5 cit. devizového zákona) nabývat vlastnické právo k nemovitostem v České a Slovenské Federativní Republice pouze děděním nebo pokud to stanovil zvláštní zákon (např. tzv. restituční zákony). Pokud bylo v předmětné dohodě uvedeno, že dům bude předán do vlastnictví zástupci žalobce s úmyslem převést vlastnictví k uvedenému domu na českého občana, jakožto prostředníka žalobce, pak poskytnutí zálohy směřovalo k právnímu úkonu, který svým účelem obchází zákon, a je proto rovněž podle §39 obč. zák. neplatný.
Podle §451 odst. 2 obč. zák. je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
V daném případě odvolací soud učinil správný závěr, že na základě neplatné dohody ze dne 10. 2. 1992 se žalovaným dostalo finančního plnění a žalobce získal možnost uvedenou nemovitost užívat. Není však namístě aplikovat §107 odst. 3 obč. zák. Toto ustanovení míří pouze na případy synalagmatických závazků, kdy na jedné straně stojí právo, které se promlčuje, a na druhé straně právo nepromlčitelné, tedy především na případy, kdy oproti sobě stojí právo na vydání peněžitého plnění vůči vlastnickému právu. V dané věci stojí proti sobě dvě práva na peněžité plnění, tedy dvě promlčitelná práva. Na straně žalobce je to právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení ve výši finanční částky poskytnuté žalobcem žalovaným na budoucí koupi domu, na straně žalovaných právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení spočívající v náhradě za užívání nemovitosti žalobcem. Pro daný případ tedy odvolací soud při řešení otázky promlčení nesprávně aplikoval §107 odst. 3 obč. zák.
Dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., byl tudíž uplatněn důvodně. Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadený rozsudek je správný, dovolací soud jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243d odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. ledna 2003
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu