ECLI:CZ:NS:2003:33.ODO.958.2002.1
sp. zn. 33 Odo 958/2002-216
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. D., zastoupeného Mgr. N. M., advokátkou, proti žalovanému Ing. V. B., zastoupenému JUDr. J. L., advokátem, o 220 088 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 198/93, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. srpna 2002 č. j. 54 Co 201/2002 - 204, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 28. března 2002 č. j. 16 C 198/93 - 192 odmítl žalobu podanou dne 13. 5. 1993 pod sp. zn. 16 C 198/93, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně v souladu se závazným právním názorem Městského soudu v Praze, který usnesením ze dne 28. listopadu 2001 č. j. 54 Co 259/2001 - 180 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. října 2000 č. j. 16 C 198/93 - 141, jímž byla žaloba zamítnuta, vyzval žalobce usnesením ze dne 7. ledna 2002 č. j. 16 C 198/93 - 184 k doplnění tvrzení o tom, jaké skutečné náklady žalobci vznikly na provedených stavebních pracích, tj. jaké skutečné náklady a v jaké výši žalobce vynaložil, a k navržení důkazů k prokázání svých tvrzení (§43 odst. 1 o. s. ř.). Současně žalobce poučil, že nebudou-li nedostatky žaloby ve stanovené lhůtě odstraněny, bude žaloba odmítnuta. Toto usnesení obdržel žalobce 15. ledna 2002, avšak nedostatky žaloby neodstranil.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. srpna 2002 č. j. 54 Co 201/2002 - 204 potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o odmítnutí žaloby a změnil výrok o náhradě nákladů řízení tak, že žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení a žalobce i žalovaný jsou povinni zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 5 na znalečném každý z nich částku 13 580 Kč. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž požadoval zrušit usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně. Žalovaný namítá, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání podle §236 odst. 1 o. s. ř. je objektivní kategorií, jež se pojí s povahou napadeného rozhodnutí (dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je nebo není přípustné jako takové), zásadně se neváže na konkrétního účastníka. Institut přípustnosti dovolání má ale i stránku subjektivní. Zkoumání objektivní přípustnosti dovolání však předchází řešení otázky jeho subjektivní přípustnosti. K podání dovolání je (subjektivně) oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala určitá újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto napadené rozhodnutí zruší.
Odstranění (zrušení) rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby, by ovšem nevedlo ke stavu pro žalovaného příznivějšímu (v porovnání s dobou, jež předcházela jeho vydání). Jestliže odvolací soud potvrdil výrok o odmítnutí žaloby, nebyla žalovanému způsobena žádná újma, kterou by bylo možno zhojit v dovolacím řízení, neboť tento výrok se jeho právních poměrů netýká, resp. do jeho právních poměrů nikterak nezasahuje. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného jako podané osobou neoprávněnou odmítl (§243b odst. 5, §218 písm. b/ o. s. ř.).
Protože dovolání žalovaného výslovně směřuje rovněž proti výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (dovolatel napadá usnesení odvolacího soudu výslovně v plném rozsahu), bylo namístě uvážit přípustnost dovolání žalovaného také z pohledu ustanovení §237, §238, 238a a §239. Ustanovením §237 o. s. ř. nemůže být přípustnost v daném případě založena již proto, že toto ustanovení připouští dovolání výlučně proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto ve věci samé (pojem „věc sama“ je právní teorií i soudní praxí vykládán tak, že jde o předmět, ohledně něhož se řízení vede - tedy žalobou uplatněný nárok, o kterém má být v řízení rozhodnuto). Ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. zakládají přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu pouze v případech, které výslovně zmiňují. Žádné z těchto ustanovení však nezakládá přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Lze tedy uzavřít, že ani v této částí, jíž dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, není přípustné.
Lze uzavřít, že dovolání žalovaného není přípustné podle žádného z ustanovení o. s. ř.; Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné bez jednání odmítl, aniž se jím mohl dále zabývat.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o. s. ř., §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., kdy žalovaný nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení a žalobci v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 11. února 2003
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu