ECLI:CZ:NS:2003:4.TZ.1.2003.1
sp. zn. 4 Tz 1/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 29. ledna 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pácala a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Juraje Malika stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného J. M., proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2002, sp. zn. 7 To 163/2002, a podle §268 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2002, sp. zn. 7 To 163/2002, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §147 odst. 1 tr. ř. a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení předcházejícím též v ustanovení §151 odst. 2 tr. ř.
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2001, sp. zn. 10 T 87/2001, bylo podle §314c odst. 1 písm. b) tr. ř. za použití §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného J. M. pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin pohrdání soudem podle §169b tr. zák., který spočíval v tom, že ve dnech 9. 10. 2000, 30. 10. 2000 a 5. 2. 2001 se nedostavil ke Krajskému soudu v Brně na Rooseveltovu ul. 16, kam byl v trestní věci vedené pod sp. zn. 40 T 24/97 předvolán, přičemž o všech termínech a nutnosti své účasti při jednání soudu věděl, v žádném případě svoji neúčast neomluvil a k zajištění jeho účasti před krajským soudem nepomohlo ani uložení pořádkové pokuty ve výši 10 000,- Kč. V odůvodnění usnesení Městský soud v Brně uvedl, že obviněný byl v mezidobí pravomocně odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Brně, sp. zn. 40 T 24/97, podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8,5 roku. V nyní projednávané trestní věci je obviněný ohrožen uložením trestu odnětí svobody v zákonné trestní sazbě §169b tr. zák., tedy do dvou let. Podle Městského soudu v Brně je tedy zcela nepochybné, že trest, který byl již obviněnému J. M. uložen, lze považovat za dostačující i za nyní projednávaný skutek. Trest, ke kterému by trestní stíhání mohlo vést, je zcela bez významu vedle trestu, který byl již pravomocně obviněnému uložen. V souladu se zásadou ekonomie trestního stíhání soud podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. trestní stíhání zastavil. V poučení usnesení Městský soudu v Brně poučil obviněného J. M., že proti tomuto usnesení lze podat stížnost do 3 dnů ode dne oznámení ke Krajskému soudu v Brně, obviněný J. M. však nebyl poučen ve smyslu §172 odst. 4 tr. ř., že má právo do tří dnů od doby, kdy mu bylo usnesení o zastavení trestního stíhání oznámeno, prohlásit, že na projednání věci trvá.
Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2002, sp. zn. 10 T 87/2001, bylo podle §151 odst. 2, 3 tr. ř. rozhodnuto tak, že obhájci JUDr. J. B., A. k. B., který byl obviněnému J. M. ustanoven z důvodu nutné obhajoby, byla přiznána odměna ve výši 4.500,- Kč a náhrada hotových výdajů ve výši 375,- Kč, a naopak mu nebyla přiznána odměna ve výši 900,- Kč a náhrada hotových výdajů v částce 1.389,- Kč. V odůvodnění usnesení ohledně nepřiznání odměny a náhrady hotových výdajů Městský soud v Brně uvedl, že považuje za nadbytečnou cestu obhájce za jeho klientem z B. do Věznice M. z důvodu zjištění jeho stanoviska k postupu soudu podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. a možného postupu podle §172 odst. 4 tr. ř. Městský soud v Brně poukázal na skutečnost, že návrh na tento postup podal sám obhájce již dne 19. 4. 2001 po seznámení se spisem po skončení přípravného řízení a svůj návrh zopakoval dne 11. 5. 2001 poté, co byla na jeho klienta podána obžaloba pro trestný čin pohrdání soudem podle §169b tr. zák. Rozhodnutí o zastavení trestního stíhání bylo obhájci doručeno dne 5. 11. 2001 a dne 7. 11. 2001 došlo k jeho cestě do m. věznice. Tento postup byl podle Městského soudu v Brně zcela v rozporu s dříve zvolenou strategií obhajoby, tedy neadekvátní a zbytečný, a náklady s ním spojené považoval soud za náklady zcela neúčelně vynaložené.
Proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2002, sp. zn. 10 T 87/2001, podal obhájce JUDr. J. B. dne 18. 1. 2002 stížnost. Krajský soud v Brně podanou stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou usnesením ze dne 11. 4. 2002, sp. zn. 7 To 163/2002. V odůvodnění usnesení krajský soud uvedl, že se ztotožňuje s postupem soudu prvního stupně a poukázal na skutečnost, že obviněný byl před nástupem trestu ve Věznici M. po dlouhou dobu ve vazbě ve Věznici B.- B., takže obhájce, který podával návrhy na zastavení trestního stíhání obviněného J. M. pro trestný čin pohrdání soudem podle §169b a současně musel vědět o právu klienta podle §172 odst. 4 tr. ř., si mohl stanovisko obviněného J. M. zajistit dopředu v době, kdy byl obviněný J. M. ve vazbě.
Proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2002, sp. zn. 7 To 163/2002, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného J. M. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení §147 odst. 1 a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení předcházejícím v §172 odst. 4 tr. ř.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona poukázal ministr spravedlnosti především na čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy v kontextu ustanovení §16 odst. 1, 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, na základě kterého je advokát povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a je současně povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky. Je sice vysoce pravděpodobné, že obhájce své návrhy na zastavení trestního stíhání v daném případě konzultoval s obviněným J. M., a to i s ohledem na ustanovení §172 odst. 4 tr. ř., o zastavení trestního stíhání obviněného J. M. však bylo rozhodnuto až 25. 9. 2001, takže v mezidobí si obviněný J. M. své stanovisko mohl z různých důvodů rozmyslet. Právní porada se přitom jevila o to naléhavější, že v usnesení o zastavení trestního stíhání chybělo poučení podle §172 odst. 4 tr. ř., takže advokát v daném případě napravoval pochybení soudu. Podle ministra spravedlnosti platí, že pokud porada advokáta s obviněným splňuje podmínky právního úkonu a trestní stíhání nebylo pravomocně skončeno, nejedná se o nadbytečný úkon právní služby. Opačná interpretace by znamenala omezování práva na obhajobu v neprospěch obviněného.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že pravomocným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2002, sp. zn. 7 To 163/2002, byl porušen zákon ve vytýkaném směru, byť chybně uvedl u §147 odst. 1 neexistující písm. c) tr. ř. a neuvedl §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon porušen byl.
Ustanovení §172 odst. 4 tr. ř. umožňuje pokračování v trestním stíhání v případě zastavení trestního stíhání pro některý z důvodů uvedených v odstavci 2 tohoto ustanovení, pokud obviněný prohlásí do tří dnů od doby, kdy mu bylo usnesení o zastavení trestního stíhání oznámeno, že na projednání věci trvá. Smyslem tohoto ustanovení je dát obviněnému možnost, aby mohl pokračovat v trestním řízení a docílit příp. zprošťujícího rozsudku a tím své plné rehabilitace. Z ustanovení §172 odst. 4 tr. ř. přitom vyplývá, že právo obviněného prohlásit, že trvá na projednání věci, je vázáno na zastavení trestního stíhání, které je proti němu vedeno, a vzniká okamžikem, kdy je vydáno příslušným orgánem usnesení o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 tr. ř., resp. okamžikem, kdy je obviněnému (či jeho obhájci) takové usnesení oznámeno. Podle výslovného znění §172 odst. 4 tr. ř. musí být obviněný poučen o svém právu prohlásit, že trvá na projednání věci.
Podle §227 tr. ř. dále platí, že pokud je trestní stíhání zastaveno z některého z důvodů uvedených v §172 odst. 2 tr. ř. a v řízení se pokračovalo jen proto, že obžalovaný na projednání věci trval, soud, neshledá-li žádný jiný důvod ke zproštění obžalovaného, vysloví sice vinu, neuloží však trest.
Dále je třeba uvést, že podle §16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, je advokát povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny, pokud jsou v souladu se zákonem a stavovským předpisem. Při výkonu advokacie je advokát povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné.
Z uvedených skutečností je třeba vycházet při hodnocení zákonnosti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2002, sp. zn. 7 To 163/2002, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána. V dané trestní věci bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání obviněného J. M. pro trestný čin pohrdání soudem podle §169b tr. zák. usnesením Městského soudu v Brně, sp. zn. 10 T 87/2001, dne 25. 9. 2001. Trestní stíhání obviněného J. M. bylo zastaveno z důvodu uvedeného v ustanovení §172 odst. 2 tr. ř., takže obviněnému J. M. vzniklo právo do tří dnů od oznámení usnesení prohlásit, že na projednání věci trvá. Usnesení o zastavení trestního stíhání bylo doručeno obviněnému J. M. dne 7. 11. 2001, obhájci JUDr. J. B. dne 5. 11. 2001. Z usnesení o zastavení trestního stíhání však vyplývá, že obviněný J. M. nebyl v rozporu s ustanovením §172 odst. 4 tr. ř. poučen o svém oprávnění prohlásit, že na projednání věci trvá. Za této situace obhájce JUDr. J. B. navštívil dne 7. 11. 2001 obviněného J. M. ve Věznici M., aby mu poskytl právní poradu týkající se dalšího postupu ve věci s ohledem na možnost pokračování v trestním stíhání podle §172 odst. 4 tr. ř., a aby získal od obviněného J. M. pokyn, jak dále ve věci postupovat.
Podle názoru Nejvyššího soudu nelze v daném případě poradu obhájce JUDr. J. B. s obviněným J. M. považovat za zcela nadbytečnou a náklady s ní spojené za zcela neúčelně vynaložené jenom z toho důvodu, že návrh na zastavení trestního stíhání podal sám obhájce dne 19. 4. 2001 a poté opět dne 11. 5. 2001, z čehož by mělo vyplývat, že porada obhájce s klientem po zastavení trestního stíhání je v rozporu s dříve zvolenou strategií obhajoby, ani z důvodu, že obviněný J. M. byl před nástupem trestu ve Věznici M. po dlouhou dobu ve vazbě ve Věznici B.– B., takže si obhájce mohl jeho stanovisko zajistit dopředu v době, kdy byl obviněný J. M. ve vazbě.
V této souvislosti je třeba předně uvést, že právo obviněného prohlásit, že trvá na projednání věci podle §172 odst. 4 tr. ř., je jeho samostatným právem, které vzniká v návaznosti na vydání usnesení o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 tr. ř (tedy v případě zastavení trestního stíhání pro neúčelnost). Jak již bylo uvedeno, obviněný využitím tohoto oprávnění může docílit pokračování v trestním řízení a vydání příp. zprošťujícího rozsudku a tím své plné rehabilitace, nikoli však změnu či zrušení usnesení o zastavení trestního stíhání. Pokud obviněný učiní ve stanovené lhůtě prohlášení podle §172 odst. 4 tr. ř., vydá příslušný orgán usnesení o pokračování v trestním stíhání a pokračuje se v trestním stíhání v tom stadiu řízení, ve kterém bylo učiněno usnesení o zastavení trestního stíhání. Usnesení o zastavení trestního stíhání však zůstává nedotčeno a neruší se. Z uvedeného vyplývá, že žádost o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 tr. ř. a prohlášení o pokračování trestního stíhání podle §172 ost. 4 tr. ř. jsou samostatné procesní otázky, návrh obviněného na zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 tr. ř. není sám o sobě v rozporu s pozdějším prohlášením obviněného, že na projednání věci trvá podle §172 odst. 4 tr. ř. (na tomto místě je opět třeba poukázat na právní důsledky uvedené v §227 tr. ř.). K uvedenému lze ještě dodat, že orgán činný v trestním řízení není návrhem obviněného na zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 tr. ř. vázán, o zastavení trestního stíhání může rozhodnout bez ohledu na takový návrh, popř. z jiných důvodů než v návrhu uvedených.
Dále je třeba zdůraznit, že v daném případě obviněný J. M. nebyl poučen o svém oprávnění prohlásit, že na projednání věci trvá podle §172 odst. 4 tr. ř. Za této situace byla právní porada obhájce JUDr. J. B. s obviněným J. M. opodstatněna již tou skutečností, že obhájce JUDr. J. B. poskytl obviněnému J. M. poučení, které bylo potřebné k tomu, aby obviněný J. M. mohl využít v řízení všechny zákonné prostředky k uplatnění a ochraně svých práv a zájmů.
Z uvedeného vyplývá, že poradu obhájce JUDr. J. B. s obviněným J. M. ve Věznici M. ze dne 7. 11. 2001 za účelem zjištění stanoviska obviněného J. M. k dalšímu postupu ve věci s ohledem na možnost pokračování v trestním stíhání podle §172 odst. 4 tr. ř. je třeba považovat za úkon právní služby, který obhájce obviněnému poskytl, a cestu obhájce JUDr. J. B. do Věznice M. je třeba považovat za účelně vynaložený náklad v souvislosti s poskytnutím úkonu právní služby.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že Městský soudu v Brně pochybil, když usnesením ze dne 10. 1. 2002, sp. zn. 10 T 87/2001, nepřiznal obhájci JUDr. J. B. odměnu ve výši 900,- Kč a náhradu hotových výdajů v částce 1.389,- Kč a porušil tak ustanovení §151 odst. 2 tr. ř. Uvedené pochybení nenapravil ani Krajský soud v Brně, když důvodně podanou stížnost obhájce JUDr. J. B. podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou usnesením ze dne 11. 4. 2002, sp. zn. 7 To 163/2002, a nesplnil tak svoji přezkumnou povinnost uvedenou v §147 odst. 1 tr. ř.
V souvislosti s projednáním stížnosti pro porušení zákona se Nejvyšší soud zabýval také otázkou, zda je stížnost pro porušení zákona v tomto případě podána ve prospěch či neprospěch obviněného.
Podle názoru Nejvyššího soudu není stížnost pro porušení zákona v tomto případě podána ani v neprospěch, ani ve prospěch obviněného J. M., neboť se dotýká pouze práv obhájce JUDr. J. B. O stížnost pro porušení zákona podanou v neprospěch obviněného J. M. by se jednalo pouze tehdy, pokud by v důsledku porušení zákona nebyl obhájci JUDr. J. B. přiznán nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů, popř. pokud by mu takový nárok nebyl přiznán v plné výši, a současně by obviněný byl pravomocně uznán vinným. V takovém případě by se nezákonné snížení nákladů trestního řízení spočívajících v nepřiznaném nároku na odměnu a náhradě hotových výdajů obhájce projevilo v nižší povinnosti obviněného nahradit státu náklady trestního řízení ve smyslu §152 odst. 1 tr. ř., takže zákon by byl porušen v jeho prospěch a stížnost pro porušení zákona namítající takovou nezákonnost by byla podána v jeho neprospěch. V daném případě však bylo trestní stíhání zastaveno, takže stížnost pro porušení zákona nebyla podána ani v neprospěch, ani ve prospěch obviněného J. M.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2002, sp. zn. 7 To 163/2002, byl porušen zákon v ustanovení §147 odst. 1 a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení předcházejícím též v ustanovení §151 odst. 2 tr. ř.
Postup Nejvyššího soudu podle §269 odst. 2 tr. ř. (zrušení napadeného rozhodnutí či jeho části) je možný pouze tehdy, byl-li zákon porušen v neprospěch obviněného. Jelikož tomu tak v daném případě nebylo, rozhodl Nejvyšší soud pouze tzv. akademickým výrokem.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. ledna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal