ECLI:CZ:NS:2003:4.TZ.102.2002.1
sp. zn. 4 Tz 102/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 15. ledna 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného M. B., proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 28. 2. 2002, čj. 7 PP 25/97-108, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 tr. ř., takto:
Napadeným usnesením byl v ustanoveních §64 odst. 1, odst. 3 tr. zák. porušen zákon v neprospěch obviněného M. B.
Toto usnesení se v celém rozsahu zrušuje. Dále se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu Plzeň - město ze dne 28. 2. 2002, čj. 7 PP 25/97-108, bylo rozhodnuto tak, že obviněný M. B. podle §64 odst. 1 tr. zák. vykoná zbytek trestů odnětí svobody, uložených v trvání: 10 měsíců rozsudkem Okresního soudu Plzeň – sever ze dne 22. 1. 1991, sp. zn. 2 T 2/91, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu Plzeň ze dne 19. 4. 1991, sp. zn. 5 To 62/91, jehož výkon byl nařízen usnesením Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 8. 12. 1994, sp. zn. 2 T 2/91, 5 měsíců trestním příkazem Okresního soudu Klatovy ze dne 21. 12. 1995, sp. zn. 3 T 133/95 a 5 měsíců trestním příkazem Okresního soudu Klatovy ze dne 16. 6. 1995, sp. zn. 3 T 67/95, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 23. 4. 1996 a usnesením Krajského soudu Plzeň ze dne 24. 6. 1996, sp. zn. 6 To 360/96, z jejichž výkonu byl podmíněně propuštěn na základě usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. 5. 1997, sp. zn. 7 PP 25/97-18, ve spojení s usnesením Krajského soudu Plzeň z 21. 8. 1997, sp. zn. 9 To 592/97-29. Právní moc usnesení ze dne 28. 2. 2002 byla vyznačena dnem 12. 3. 2002. Pro úplnost je třeba dodat, že stížnost obviněného proti tomuto usnesení byla usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 15. dubna 2002, čj. 8 To 155/2002-119, jako opožděně podaná zamítnuta.
Proti pravomocnému usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. 2. 2002, čj. 7 PP 25/97-108, podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného M. B., ve které okresnímu soudu vytýká porušení zákona v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., když ve veřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2002 rozhodl, že podmíněně propuštěný M. B. ve zkušební době nevedl řádný život a nesplnil tak podmínky ustanovení §64 odst. 1 tr. zák., a proto vykoná zbytek trestu odnětí svobody. Okresní soud neaplikoval u obviněného M. B. právní fikci osvědčení se ve zkušební době podmíněného propuštění ve smyslu ustanovení §64 odst. 3 tr. zák. s tím, že rozhodnutí podle §64 odst. 1 tr. zák. nemohl učinit jeho vinou. Ministrova stížnost upozorňuje na skutečnost, že Okresní soud Plzeň – město ve veřejném zasedání neprovedl žádná zjištění nezbytná k posouzení otázky, zda obviněný nese vinu na tom, že soud nemohl rozhodnout ve věci do 1 roku od uplynutí zkušební doby. Okresní soud Plzeň – město mohl, jak z listinných důkazů založených ve spise, tak z dalších zpráv, zjistit, že obviněný se v průběhu zkušební doby dopouštěl rozsáhlé majetkové trestné činnosti, avšak ani ve lhůtě do jednoho roku od uplynutí zkušební doby neučinil žádná opatření k nařízení veřejného zasedání a rozhodnutí, že obviněný M. B. zbytek trestu vykoná a učinil tak až po uplynutí jednoroční lhůty uvedené v ustanovení §64 odst. 3 tr. zák.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Okresního soudu Plzeň – město ze dne 28. 2. 2002, čj. 7 PP 25/97-108, byl porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a §64 odst. 1, odst. 3 tr. zák. v neprospěch obviněného M. B. a aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.
Podle §2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. V přípravném řízení orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. V řízení před soudem státní zástupce a obviněný mohou na podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy. Státní zástupce je povinen dokazovat vinu obžalovaného. To nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí.
Podle §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Podle §64 odst. 1 tr. zák. jestliže podmíněně propuštěný nebo odsouzený, u něhož se podmíněně upustilo od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti nebo zákazu pobytu, vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, a to popřípadě již během zkušební doby, že se zbytek trestu vykoná.
Podle §64 odst. 3 tr. zák. u podmíněně propuštěného nebo u odsouzeného, u něhož se podmíněně upustilo od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti nebo zákazu pobytu, se má za to, že trest byl vykonán dnem, kdy došlo k podmíněnému propuštění nebo kdy nabylo právní moci rozhodnutí, že se podmíněně upustí od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti nebo zákazu pobytu, také tehdy, neučinil-li soud bez jeho viny do roka od uplynutí zkušební doby rozhodnutí podle odstavce 1.
Z obsahu trestního spisu Okresního soudu Plzeň – město sp. zn. 7 PP 25/97 Nejvyšší soud zjistil, že v uvedeném spise se již od 8. 11. 1999 (č. l. 44), tedy z doby, kdy ještě neskončila zkušební doba stanovená soudem při podmíněném propuštění, nachází opis rejstříku trestů obviněného M. B., z něhož vyplývá, že jmenovaný byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň – jih ze dne 15. 4. 1999, sp. zn. 1 T 19/99, odsouzen pro trestné činy podle §247 odst. 1 písm. a), b) a §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, který podle dalšího opisu rejstříku trestu (č. l. 52) k datu 26. 10. 1999 vykonal. Skutečnost, že obviněný byl v té době ve výkonu trestu odnětí svobody vyplývala i ze zprávy Policie ČR, Obvodního oddělení Š. (č. l. 48). Ze zprávy Vězeňské služby ČR – Centrální evidence vězňů P. ze dne 3. 12. 1999 (č. l. 50) dále vyplývalo, že obviněný M. B. se nachází ve vazbě ve Věznici P. Ze zpráv Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 11. 8. 2000, 15. 9. 2000 a 23. 11. 2000 (č. l. 54 – 58), jakož i z obžaloby tohoto úřadu sp. zn. 1 Kzv 88/99 ze dne 22. 6. 2000 (č. l. 59) bylo dále zřejmé, že obviněný je stíhán pro rozsáhlou majetkovou trestnou činnost, kterou začal páchat v době zkušební doby podmíněného propuštění, když v této trestní věci byl v době podání obžaloby (22. 6. 2000) ve vazbě ve Věznici P.
Obviněný M. B. byl podmíněně propuštěn z výkonu v úvodu zmíněných trestů odnětí svobody na základě usnesení Okresního soudu Plzeň – město ze dne 5. 5. 1997, čj. 7 PP 25/97-18, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 8. 1997, čj. 9 To 592/97-29. Zkušební doba mu byl stanovena v trvání tří roků, která končila dnem 21. 8. 2000, další rok uplynul dnem 21. 8. 2001. Veřejné zasedání, v němž bylo rozhodováno o výkonu zbytků trestů, Okresní soud Plzeň – město však nařídil až na den 23. 10. 2001, tedy po uplynutí jednoroční lhůty podle §64 odst. 3 tr. zák.
Ke vzniku zákonné fikce, že trest byl vykonán podle §64 odst. 3 tr. zák., je nutné současné splnění těchto předpokladů: uplynula jak vlastní zkušební doba (přičemž není podstatné, zda podmíněně propuštěný během ní vedl řádný život), tak i další rok po ní (opět zde není rozhodné jak se odsouzený během tohoto roku choval) a soud v průběhu tohoto roku nerozhodl o tom, zda se odsouzený osvědčil, či nikoli. To vše za předpokladu, že tak soud neučinil bez viny podmíněně propuštěného. Fikce, že trest byl vykonán dnem, kdy došlo k podmíněnému propuštění nebo kdy nabylo právní moci rozhodnutí, že se podmíněně upouští od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti nebo zákazu pobytu, nahrazuje rozhodnutí soudu o tom, že se pachatel osvědčil, a nastává již uplynutím dalšího roku po skončení zkušební doby, aniž je třeba, aby to soud vyslovil usnesením.
V projednávané věci bylo zjevné, že obviněný se ve zkušební době podmíněného propuštění dopustil dvou úmyslných trestných činů, pro něž byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, který vykonal. Dále zde bylo důvodné podezření ze spáchání další trestné činnosti. To vše umožňovalo Okresnímu soudu Plzeň – město učinit rozhodnutí podle §64 odst. 1 tr. zák. Argumentace uvedena v odůvodnění napadeného usnesení, že soud nemohl zajistit potřebné podklady k takovému rozhodnutí, nota bene z viny obviněného, nemůže obstát. V tomto směru nelze než souhlasit se stížností pro porušení zákona, že trestní spis Okresního soudu Plzeň–jih sp. zn. 1 T 19/99 byl na tomto soudě v roce 1999 k dispozici a až dnem 22. 6. 2000 se stal přílohou trestního spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 2 T 7/2000. Je zřejmé, že Okresní soud Plzeň – město účinně neusiloval o získání potřebných podkladů pro své rozhodnutí, ačkoli byl k tomu tlačen ubíhající lhůtou, zejména když nelze pominout, že sídlí ve stejné budově jako Krajský soud v Plzni. Zavinění podmíněně propuštěného k nemožnosti učinit rozhodnutí ve lhůtě uvedené v ustanovení §64 odst. 3 tr. zák., které v napadeném usnesení nebylo nijak blíže odůvodněno, musí spočívat v jednání (chování) směřujícím k znemožnění takového rozhodnutí a nelze je vyvozovat z toho, že ve lhůtě podmíněného propuštění zavdal příčinu k nařízení výkonu zbytku trestu.
V případě obviněného M. B. nelze tvrdit, že by zavinil, že soud do jednoho roku nerozhodl o tom, zda se osvědčil, či nikoliv, např. proto, že často měnil pobyt, aniž změnu pobytu příslušným orgánům oznamoval, takže soud nemohl v dané lhůtě vykonat šetření o jeho chování na všech místech, kde měl pachatel pobyt; případně nebylo možné si opatřit potřebné písemné podklady včetně soudních spisů. Jak již bylo zmíněno, Okresní soud Plzeň – město mohl bez větších obtíží zajistit vše potřebné pro své rozhodnutí podle §64 odst. 1 tr. zák., když nejpodstatnější skutečnosti vyplývaly již ze samotného obsahu spisu sp. zn. 7 PP 25/97.
Lze tedy uzavřít, že napadeným usnesením byl v ustanoveních §64 odst. 1, odst. 3 tr. zák. porušen zákon v neprospěch obviněného M. B., protože závěr soudu o tom, že nemohl rozhodnutí podle §64 odst. 1 tr. zák. učinit ani do jednoho roku od uplynutí zkušební doby z viny obviněného, nemá oporu v trestním spise a v napadeném usnesení ani nebyl náležitě odůvodněn. Z toho důvodu Nejvyšší soud v tomto případě porušení zákona v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. neshledal. V souladu se závěrem, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného pak Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil nejen usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 28. 2. 2002, čj. 7 PP 25/97-108, nýbrž také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Vzhledem k výše uvedenému závěru, že u obviněného M. B. nastala zákonná fikce uvedená v §64 odst. 3 tr. zák., tj. že tresty, z nichž byl podmíněně propuštěn vykonal dnem, kdy došlo k podmíněnému propuštění, nepřicházel v úvahu postup předpokládaný v ustanoveních §270 odst. 1, resp. §271 odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).
V Brně dne 15. ledna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Juraj M a l i k