ECLI:CZ:NS:2003:4.TZ.106.2002.1
sp. zn. 4 Tz 106/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 26. března 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněného I. I., t. č. v ústavu pro výkon trestu odnětí svobody ve městě N. (Maďarská republika), proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. srpna 2002, čj. 3 To 87/2002-567, a rozhodl podle §268 odst. 2 tr. ř., takto:
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. srpna 2002, čj. 3 To 87/2002-567, byl v ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2002, čj. 48 T 1/2002-553, v ustanovení §188 odst. 1 písm. e) tr. ř., porušen zákon ve prospěch obviněného I. I .
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě projednal dne 15. 4. 2002 v neveřejném zasedání obžalobu Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové podanou na I. I., která mu klade za vinu spáchání pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky ve spolupachatelství (s F. N., R. H. a M. Š.) podle §8 odst. 1, §9 odst. 2 a §148 odst. 1, odst. 3 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1997, načež usnesením čj. 48 T 1/2002-553 rozhodl podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. tak, že se věc vrací státnímu zástupci k došetření. Své rozhodnutí odůvodnil v podstatě tím, že nebyly a nejsou splněny podmínky pro řízení proti uprchlému a skončení vyšetřování ve věci bylo provedeno v rozporu se Smlouvou o právní pomoci s Maďarskem (č. 63/90 Sb.) a proto neplatně. V té souvislosti uvedl, že úkolem orgánů činných v trestním řízení bude postup směřující k vydání zatýkacího rozkazu podle §376 tr. ř. a podle výsledku provést skončení vyšetřování podle §166 odst. 1, odst. 2 tr. ř., jakož i další postup ve vztahu k výsledku trestního řízení proti obviněnému I. I. na území Maďarské republiky.
Z podnětu stížnosti státního zástupce se pak věcí zabýval Vrchní soud v Olomouci, který usnesením ze dne 16. srpna 2002, čj. 3 To 87/2002-567, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost jako nedůvodnou zamítl. Vrchní soud se ztotožnil se všemi závěry soudu prvního stupně, zejména s tím, že ani v počátku trestního řízení nebyly a ani v současné době nejsou splněny podmínky pro konání řízení proti uprchlému a že způsob, jímž byl proveden úkon spojený se skončením vyšetřování ve smyslu §166 tr. ř., diskvalifikuje tento procesní úkon do té míry, že jej nutno hodnotit jako porušení práva obviněného na obhajobu. Stížnostní soud navíc od soudu prvního stupně požadoval od orgánů činných v přípravném řízení zjistit stav řízení v trestní věci obviněného I. v Maďarské republice, zjistit místo jeho pobytu a další informace nezbytné pro případný závěr o tom, že se obviněný vyhýbá trestnímu stíhání pobytem v cizině.
Proti posledně cit. usnesení vrchního soudu podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného I. I. Uvedenému soudu je vytýkáno, že nedůvodně zamítl stížnost státního zástupce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2002, čj. 48 T 1/2002-553, jímž byla trestní věc I. I. podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. vrácena státnímu zástupci k došetření, když tento soud, podle názoru ministra spravedlnosti, evidentně nepostupoval v souladu se zákonem. V té souvislosti vyslovil nesouhlas s důvodem, pro který tak soud prvního stupně rozhodl, tj. údajné závažné procesní vady přípravného řízení, jež byly spatřovány v neexistenci podmínek pro vedení trestního stíhání proti uprchlému a v nezákonném provedení skončení vyšetřování v předmětné trestní věci.
Především za nesprávný považuje názor prezentovaný soudy ohledně postupu vyšetřovatele podle §166 odst. 1 tr. ř., kdy je konstatováno, že byl realizován v rozporu s mezinárodní smlouvou, a proto tento úkon považují za neplatný. Ministr spravedlnosti má za to, že zákon v ustanovení §166 odst. 1 tr. ř. nebyl porušen. Obviněnému byl za účasti jeho obhájce předložen spisový materiál a bylo mu umožněno jeho prostudování, i když se tak stalo na území Maďarské republiky nikoli způsobem předpokládaným mezinárodní smlouvou či úmluvou.
Rovněž tak nesouhlasí s názorem soudu ohledně údajného nesplnění podmínek pro vedení řízení proti uprchlému v dané věci. V době, kdy bylo zahájeno trestní stíhání obviněného I. jako řízení proti uprchlému, byly podle mínění ministra spravedlnosti splněny podmínky stanovené v ustanovení §302 tr. ř. pro takové řízení, protože pobyt obviněného v zahraničí na neznámém místě měl být projevem jeho snahy vyhýbat se trestnímu stíhání. Pokud soudy obou stupňů vyslovují ve svých rozhodnutích pochybnosti o tom, zda za stávající situace jsou dány podmínky pro řízení proti uprchlému, nic nebrání tomu, aby si skutečnosti potřebné pro zodpovězení této otázky ověřil soud sám. V té souvislosti ještě poukázal na to, že v případě eventuální extradice by obviněný již nemohl být v přípravném řízení ve vazbě, protože zákonem povolená lhůta byla vyčerpána, kdežto v řízení před soudem by ještě vazba obviněného byla možná. Z toho pak resumoval závěr, že pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření nebyly splněny zákonné podmínky ustanovení §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. a vrchní soud měl stížností napadené usnesení krajského soudu zrušit a vrátit mu věc k novému projednání a rozhodnutí, přičemž měl brát zřetel i na dopad svého rozhodnutí na rychlost řízení. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 8. 2002, čj. 3 To 87/2002-567, byl porušen zákon v ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. ve prospěch obviněného I. I .
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.
Podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. po předběžném projednání obžaloby soud vrátí věc státnímu zástupci k došetření, je-li toho třeba k odstranění závažných procesních vad přípravného řízení, které nelze napravit v řízení před soudem, nebo k objasnění základních skutkových okolností, bez kterých není možné v hlavním líčení ve věci rozhodnout, a v řízení před soudem by takové došetření bylo v porovnání s možnostmi opatřit takový důkaz v přípravném řízení spojeno s výraznými obtížemi nebo by zřejmě bylo na újmu rychlosti řízení.
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. nadřízený orgán zamítne stížnost není-li důvodná.
Uvedenými ustanoveními zákona se soudy v projednávané věci důsledně neřídily. Oba soudy opírají svá rozhodnutí o tu část ustanovení §188 odst. 1 písm. e) tr. ř., která odůvodňuje vrácení věci státnímu zástupci k došetření potřebou odstranění závažných procesních vad přípravného řízení, které nelze napravit v řízení před soudem.
Pokud jde o řízení podle hlavy dvanácté oddílu druhého tr. ř. (řízení proti uprchlému) je Nejvyšší soud toho názoru, že v dané věci nebyly ani na počátku, ani později, splněny podmínky pro takové řízení. To proto, že orgány činné v trestním řízení neměly opodstatněný důvod pro závěr, že obviněný se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá. Byť trestní stíhání proti obviněnému I. I. začalo zpočátku (nesprávně) v rámci řízení proti uprchlému, později se změnilo na „normální“ řízení podle hlavy desáté tr. ř. Při prvním výslechu obviněného, poté co byl zatčen a vzat do vazby, mu bylo zopakováno obvinění a byl k němu, za účasti svého obhájce vícekrát a řádně vyslechnut. Další vyšetřování, zejména výslechy svědků, bylo rovněž prováděno za účasti obhájců obviněného (nejprve JUDr. M. později JUDr. P.) podle jejich uvážení. Za této situace rozebírat, zda byly v přípravném řízení splněny podmínky řízení proti uprchlému, nemá žádný právní význam. Že v současné době nelze proti obviněnému I. I., který si v Maďarské republice odpykává trest odnětí svobody, vést řízení proti uprchlému, je zřejmé. Ostatně státní zástupce v podané obžalobě, v níž bylo uvedeno, kde se obviněný nachází, ani nenavrhoval, aby vzhledem k uvedené skutečnosti bylo proti obviněnému I. I. vedeno řízení podle §302 a násl. tr. ř.
V uvedené skutečnosti nelze proto spatřovat takovou závažnou procesní vadu, pro kterou by bylo nutno věc vracet do přípravného řízení.
Pro úplnost k této problematice je třeba dodat, že z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. listopadu 2002, sp. zn. 11 Tcu 188/2002, jehož obsah byl v průběhu veřejného zasedání, konaného v řízení o stížnosti pro porušení zákona, konstatován, vyplývá, že rozsudkem Městského soudu v Mátészalka (Maďarská republika) ze dne 11. 12. 2001, sp. zn. 5. B.251/2001/21, ve spojení s rozsudkem Szabolcs-Szatmár-Beregského krajského soudu v Nyíregyháze ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. 4.Bf.83/2002/2, byl I. I., uznán vinným trestným činem zneužití značného množství narkotik a odsouzen k trestu osmi let a šesti měsíců odnětí svobody, který toho času vykonává v ústavu pro výkon trestu odnětí svobody ve městě N. a že oba citované maďarské rozsudky byly uznány na území České republiky. Současně je jednáno o žádosti obviněného I. I. o jeho předání k výkonu trestu odnětí svobody do České republiky.
Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud i v otázce skončení vyšetřování v projednávané věci. Jak je z obsahu spisu patrno (č. l. 476) dne 26. 9. 2001 bylo v N. umožněno obviněnému I. I. a jeho obhájci JUDr. F. P., AK H. K., prostudovat spisy ČVS: KVV-8720-00. Obviněný byl upozorněn, že jeho jednání je kvalifikováno jako trestný čin zkrácení daně poplatku a podobné dávky ve formě spolupachatelství ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1, §9 odst. 2 a §148 odst. 1, odst. 3 tr. zák. Obviněnému byl předložen k prostudování vyšetřovací spis a byl podle §166 odst. 1 tr. ř. poučen o právu navrhnout doplnění vyšetřování. Obviněný prostudoval č. l. 1 až 475, přičemž studium spisu trvalo od 8.00 hod. do 11.00 hod. Obviněný a jeho obhájce prohlásili, že jim byla poskytnuta přiměřená doba k prostudování spisu. Obviněný navíc výslovně prohlásil, že netrvá na zákonné třídenní lhůtě vyrozumění k seznámení se s vyšetřovacím spisem. Po prostudování spisu obviněný I. I. prohlásil, že kopie jeho výpovědí učiněných před vyšetřovatelem dne 4. 12. 1995 na č. l. 225 až 229 a dne 11. 4. 1996 na č. l. 239 až 241 za účasti obhájce JUDr. M. a na č. l. 245 až 249 za účasti obhájce JUDr. P., jsou shodné s originály jeho výpovědí. Dále prohlásil, že ke svému trestnímu stíhání se vyjádřil i v poznámkách, které psal ještě ve vazbě v O. a jejichž kopie jsou založené ve vyšetřovacím spise, přičemž originály poznámek mu byly vráceny. Část poznámek psal vlastní rukou a část, týkající se nadměrného odpočtu, osobně diktoval spoluvězni, na jehož jméno si již nevzpomíná. Obhájce prohlásil, že byl včas a řádně vyrozuměn o všech vyšetřovacích úkonech a že nežádá opakování žádného z nich a že obdržel všechna rozhodnutí vyšetřovatele obsažená ve vyšetřovacím spise. Obviněný ani obhájce neměli pak žádné návrhy na doplnění vyšetřování. Záznam o prostudování spisu je podepsán vyšetřovatelem mjr. V., obhájcem JUDr. P., obviněným I. I. a jako další osobou kpt. I. H.
Tomuto úkonu je rozhodnutími obou soudů vytýkán v podstatě jen způsob, jímž byl proveden. Ze spisu totiž vyplývá, že Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové, odvolávaje se na Evropskou úmluvu o právní pomoci ve věcech trestních ze dne 20. 4. 1959 a její Dodatkový protokol ze dne 17. 3. 1978, jakož i na dosud platnou Smlouvu mezi Československou socialistickou republikou a Maďarskou lidovou republikou o právní pomoci a úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných a trestních ze dne 28. 3. 1989, uveřejněnou pod č. 63/1990 Sb. (dále též jen „Smlouvou“), dohodlo s maďarskou stranou možnost provedení úkonu podle §166 tr. ř. na jejím území v místě pobytu obviněného I., tj. ve věznici v N., což se pak skutečně stalo. Ačkoli, jak je patrno ze záznamu o skončení vyšetřování, se tak stalo s maximálním šetřením práv obviněného na obhajobu a prostudování spisu proběhlo stejným způsobem, jak by zjevně probíhalo ve věznici na území České republiky, krajský soud spolu s vrchním soudem mají za to, že jde o úkon neplatný, protože byl proveden v rozporu s citovanou Smlouvou.
S tímto názorem nelze souhlasit. Jak známo suverenita jednoho státu končí tam, kde začíná suverenita jiného. Z hlediska §7 a 8 tr. ř. to znamená, že plnění povinností tam uvedených lze požadovat jen od vlastních státních orgánů a právnických či fyzických osob. Státní orgány (právnické a fyzické osoby) cizích států proto nejsou bez dalšího povinny pomáhat českým orgánům činným v trestním řízení při plnění úkolů vyplývajících z trestního řádu a vyhovovat jejich dožádáním. V zájmu mezinárodní spolupráce i na úseku trestního soudnictví se proto uzavírají smlouvy o právní pomoci, jimiž se upravují a současně garantují základní (minimální) pravidla, která tuto pomoc mají zajistit. Jestliže se justiční orgán jednoho státu zpravidla neobrací na justiční orgán druhého státu přímo, protože si je vědom toho, že mu nemusí vyhovět, neznamená to, že tak učinit nesmí. Pokud, jak se to stalo v projednávaném případě, kompetentní orgán cizího státu umožní na svém území českému orgánu činnému v trestním řízení provedení úkonu podle českého trestního řádu, nelze z toho vyvozovat neplatnost takového úkonu. V této věci je navíc evidentní, že tím nikterak neutrpěla práva obviněného, spíše naopak, nemluvě o tom, že úkon byl proveden ekonomičtěji a rychleji, než kdyby vyšetřovatel postupoval striktně podle Smlouvy. Podle §166 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, uzná-li vyšetřovatel vyšetřování za skončené a jeho výsledky za postačující k podání obžaloby, umožní obviněnému a obhájci v přiměřené době prostudovat spisy a učinit návrhy na doplnění vyšetřování. Na tuto možnost upozorní obviněného a jeho obhájce nejméně tři dny předem. Uvedenou lhůtu lze se souhlasem obviněného a obhájce zkrátit. Nepovažuje-li vyšetřovatel navrhované doplnění za nutné, odmítne je. O těchto úkonech učiní vyšetřovatel záznam ve spise a o odmítnutí návrhů na doplnění vyšetřování vyrozumí obviněného nebo obhájce. Nejvyšší soud je v tomto směru toho názoru, že výše uvedeným postupem vyšetřovatele nebyl porušen zákon v ustanovení §166 odst. 1 tr. ř. v citovaném znění a není proto důvod považovat tento úkon za neplatný.
Lze tudíž shrnout, že Krajský soud v Ostravě tím, že tuto trestní věc vrátil z výše uvedených důvodů státnímu zástupci k došetření, porušil zákon ve prospěch obviněného I. I. v ustanovení §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. a Vrchní soud v Olomouci pak obdobně, tj. rovněž ve prospěch obviněného, porušil zákon v ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. ř., když důvodnou stížnost státního zástupce zamítl. V tomto smyslu též Nejvyšší soud vyslovil porušení zákona, a sice bez dalšího opatření, které ze zákona nepřicházelo v úvahu.
Závěrem Nejvyšší soud považuje za nutné v zájmu dalšího bezkonfliktního průběhu trestního řízení v této věci uvést, že za nesprávné je především třeba považovat usnesení Policie České republiky, Krajského úřadu vyšetřování, pracoviště J., ze dne 15. 5. 2001, ČVS: KVV-87/22-2000, jímž bylo rozhodnuto podle §173 odst. 2 tr. ř. o pokračování v přerušeném trestním stíhání obviněného I. I., protože jeho pobyt se podařilo zjistit, ačkoli zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že vzdor tomu nebude možno trestní stíhání v této věci úspěšně ukončit pro uvěznění obviněného v Maďarské republice. Ze stejného důvodu neměla být státním zástupcem podávána na něj obžaloba, když navíc už v té době bylo známo, že obviněný I. I. je v Maďarské republice vazebně stíhán pro trestný čin korespondující našemu trestnému činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a ) tr. zák., za nějž mu hrozí podle tamních zákonů trest odnětí svobody na 5 až 15 let (viz č. l. 161 – 162 trestního spisu), což se posléze i potvrdilo (viz výše citované rozsudky maďarských soudů).
Vzhledem k současné procesní situaci, kdy věc je vrácena státnímu zástupci k došetření, se jeví jako nejoptimálnější postup přerušení trestního stíhání podle §173 odst. 1 písm. a) tr. ř., když nepřichází v úvahu, jak konání řízení proti uprchlému, tak předání stíhání nebo odevzdání trestní věci do ciziny, ať již na základě mezinárodní smlouvy či v jiných mezinárodní smlouvou neupravených případech. S ohledem na projednávanou žádost obviněného I. o předání k výkonu trestu odnětí svobody do České republiky (viz výše cit. rozsudek Nejvyššího soudu ČR) lze očekávat, že v přerušeném trestním stíhání bude možno, již za osobní účasti obviněného, pokračovat v dohledné době.
Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).
V Brně dne 26. března 2003
Předseda senátu:
JUDr. Juraj M a l i k