ECLI:CZ:NS:2003:4.TZ.108.2003.1
sp. zn. 4 Tz 108/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 17. července 2003 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Šoukala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného A. M., dříve F., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., proti usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 2. 10. 1997, sp. zn. 3 T 149/92, a podle §268 odst. 2 a §269 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:
Usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 2. 10. 1997, sp. zn. 3 T 149/92, a v řízení, jež mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §60 odst. 1 tr. zák., a §2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněného A. M.
Napadené usnesení se zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí, která na zrušené usnesení obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích rozhodl dne 2. 10. 1997 usnesením sp. zn. 3 T 149/92 o tom, že obviněný A. M. podle §60 odst. 1 tr. zák. vykoná trest odnětí svobody v trvání dvou roků, který mu byl uložen rozsudkem téhož soudu ze dne 12. 2. 1993, pod stejnou spisovou značkou, a jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Pro výkon tohoto trestu byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Toto usnesení nabylo právní moci dne 11. 11. 1997.
Proti citovanému usnesení podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného A. M., neboť má za to, že jím byl porušen zákon v ustanoveních §60 odst. 1 tr. zák. a §2 odst. 5 tr. ř. v neprospěch obviněného.
Okresní soud v Litoměřicích přeměnil původně uložený podmíněný trest podle §60 odst. 1 tr. zák. s odůvodněním, že ve zkušební době se obviněný dopustil nové trestné činnosti, která byla právně kvalifikována jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., za což byl Krajským soudem v Ústí nad Labem odsouzen rozsudkem ze dne 3. 4. 1995, pod sp. zn. 1 T 18/94. Okresní soud v Litoměřicích však přehlédl, že zatímco rozsudek ze dne 12. 3. 1993, sp. zn. 3 T 149/92, jímž byl původní podmíněný trest uložen, nabyl právní moci až dne 4. 8. 1993, trestného činu vraždy se obviněný dopustil dne 13. 7. 1993, tedy nikoli v době podmíněného odsouzení. Pro procesní postup podle §60 odst. 1 tr. zák. tak Okresní soud v Litoměřicích neměl zákonné předpoklady.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením byl zákon porušen v namítaném rozsahu v neprospěch obviněného A. M., a aby podle §269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení zrušil, včetně rozhodnutí na něj obsahově navazujících.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.
Podle ustanovení §60 odst. 1 tr. zák. vysloví soud, že se podmíněně odsouzený osvědčil, jestliže vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám. Jinak soud rozhodne, a to popřípadě již během zkušební doby, že se trest vykoná.
Z citace uvedeného ustanovení je zřejmé, že základní podmínkou pro úvahy, zda a v jakém rozsahu uvedené zákonné ustanovení aplikovat, je existence zkušební doby a hodnocení rozhodných okolností, které se staly v jejím průběhu. Běh zkušební lhůty začíná dnem právní moci rozsudku. V posuzovaném případě byl sice původní rozsudek sp. zn. 3 T 149/92 Okresního soudu v Litoměřicích, jímž byl obviněný uznán vinným trestnými činy útoku na veřejného činitele podle §156 odst. 3 a §155 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zák., a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků, vyhlášen dne 12. 2. 1993, avšak obviněnému byl doručen až dne 26. 7. 1993. Vzhledem k tomu, že šlo o nejpozději doručený rozsudek, a žádná z oprávněných osob proti němu nepodala odvolání, nabyl rozsudek právní moci až dne 4. 8. 1993. V situaci, kdy jsou s chováním pachatele ve zkušební době spojeny podle §60 odst. 1 tr. zák. určité právní následky, nemůže soud přihlížet ke skutečnostem, které nastaly mimo zkušební dobu, tedy ať již před jejím začátkem či po jejím skončení.
Z výše uvedeného je zřejmé, že zkušební doba započala dne 4. 8. 1993 a končila dne 4. 8. 1997. Obviněný se podle pravomocného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 4. 1995, sp. zn. 1 T 18/94, dopustil trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. tím, že dne 13. 7. 1993 kolem 21. 00 hod. po předchozí slovní rozepři v bytě poškozeného Š. L., v L., okres L., tohoto srazil na zem a v úmyslu usmrtit jej mu čepelí kapesního nože způsobil vícečetným řezáním rozsáhlou řeznou ránu na levé straně krku, bodnořeznou ránu vlevo na hrudníku a zlomeninu prvního hrudního obratle, na kterážto poranění poškozený při silných bolestech a významném psychickém traumatu ještě téhož večera zemřel. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání třinácti roků, pro jehož výkon byl obviněný zařazen podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Tento trestný čin tak byl spáchán sice po vyhlášení rozsudku ve věci Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 12. 2. 1993, sp. zn. 3 T 149/92, avšak před tím, než tento rozsudek nabyl právní moci. Je tedy zřejmé, že nebyl spáchán ve zkušební době podmíněného odsouzení a existence odsuzujícího rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, jež je výše citován, tak nemohla být důvodem pro procesní postup podle §60 odst. 1 tr. zák. jak tomu bylo v posuzovaném případě.
Nejvyšší soud konstatuje, že Okresní soud v Litoměřicích vyhodnocení této podstatné skutečnosti nevěnoval dostatečnou pozornost a porušil tak i ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., dle něhož byl povinen zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Nedostatek takového zjištění vedl posléze i k vadnému vyhodnocení stávajícím důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., jakož i neadekvátním právním závěrům ve věci.
Nejvyšší soud tak po provedeném řízení o stížnosti pro porušení zákona vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 2. 10. 1997, sp. zn. 3 T 149/92, a řízením, jež mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanoveních §60 odst. 1 tr. zák. a §2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněného A. M. Podle §269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení zrušil, včetně všech rozhodnutí, která na zrušené usnesení obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Za této situace platí fikce, že se podmíněně odsouzený ve zkušební době osvědčil (§60 odst. 2 tr. zák.), neboť soud sice ve lhůtě jednoho roku od uplynutí lhůty podmíněného odsouzení učinil rozhodnutí, že se podmíněně odsouzený A. M. ve zkušební době neosvědčil, avšak toto rozhodnutí bylo v řízení o mimořádném opravném prostředku zrušeno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. července 2003
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á