ECLI:CZ:NS:2003:4.TZ.12.2003.1
sp. zn. 4 Tz 12/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. března 2003 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch mladistvého obviněného P. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici ve V., proti usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 2 T 220/2001, a podle ustanovení §268 odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl takto:
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á .
Odůvodnění:
Obviněný mladistvý P. B. byl rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 2 T 220/2001 uznán vinným trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák., krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. zák. a neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců s tím, že podle §60a odst. 1 tr. zák. byl nad obviněným vysloven dohled. Tento rozsudek nabyl právní moci 6. 12. 2001. Zkušební doba pak připadla na období od 6. 12. 2001 do 6. 6. 2004.
Ve zkušební době shora uvedeného podmíněného odsouzení se však tento obviněný dopustil další trestné činnosti, za kterou byl pravomocně odsouzen, a to rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. 15 T 77/2002, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2002, sp. zn. 13 To 324/2002. Konkrétně byl v této trestní věci uznán vinným dvěma trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák, a dále trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák., neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák., a krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. zák. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.
Vzhledem k tomu rozhodl samosoudce Okresního soudu v Mladé Boleslavi usnesením ze dne 28. 11. 2002 sp. zn. 2 T 220/2001 tak, že obviněný vykoná trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Právní moc je na tomto usnesení vyznačena dnem vyhlášení, tj. 28. 11. 2002.
Toto usnesení samosoudce Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 2 T 220/2001 napadl podle §266 odst. 1 tr. ř. ministr spravedlnosti stížností pro porušení zákona. Uvedl, že tímto usnesením byl porušen zákon v neprospěch obviněného v ustanovení §60 odst. 4 a §81 odst. 1 tr. zák. a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanovení §36a odst. 1 písm. a), §315 odst. 2 tr. ř., a proto je toto rozhodnutí nezákonné.
V podrobnostech stěžovatel namítl, že soud při rozhodování o tom, že obviněný mladistvý P. B. trest z rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 6. 12. 2001 sp. zn. 2 T 220/2001 vykoná, přehlédl, že trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, byl v této věci uložen rozsudkem senátu. Tudíž rozhodnutí o tom, zda se obviněný ve zkušební době osvědčil či zda má být trest vykonán, příslušelo senátu označeného soudu a nikoli samosoudci. V tomto vykonávacím řízení měla být rovněž zajištěna obhajoba obviněného, neboť šlo s ohledem na věk obviněného a z něho vyplývající omezení způsobilosti k právním úkonům o případ nutné obhajoby ve smyslu ustanovení §36a odst. 1 písm. a) tr. ř. Tím tedy došlo podle názoru stěžovatele k závažnému porušení práva na obhajobu obviněného. Neúplným podle něj zůstalo napadené rozhodnutí i v části týkající se zařazení obviněného do příslušné věznice pro účel výkonu trestu, když neobsahovalo výrok podle §81 odst. 1 tr. zák. o odděleném umístění obviněného, který nepřekročil osmnáctý rok svého věku, od ostatních odsouzených.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením samosoudce Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 28. 11. 2002 sp. zn. 2 T 220/2001 byl porušen zákon v neprospěch obviněného mladistvého P. B. v ustanovení §60 odst. 4 a §81 odst. 1 tr. zák. a v ustanovení §330 odst. 1 a §36a odst. 1 písm. a) tr. ř. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž by došlo zrušením, pozbyla podkladu, a následně aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou, zda je v této věci podaná stížnost pro porušení zákona přípustná, neboť tímto mimořádným opravným prostředkem lze podle §266 odst. 1 tr. ř. napadat pouze pravomocná rozhodnutí soudu nebo státního zástupce. Přitom zjistil, že rozhodnutí napadené stížností pro porušení zákona pravomocné není. K takovému závěru Nejvyšší soud dospěl na základě níže uvedených skutečností.
Z obsahu spisového materiálu je patrné, že o konání veřejného zasedání dne 28. 11. 2002 u Okresního soudu v Mladé Boleslavi ve věci pod sp. zn. 2 T 220/2001 byli vyrozuměni obviněný mladistvý P. B., Věznice ve V., v níž se obviněný nacházel ve výkonu trestu, a Okresní státní zastupitelství v Mladé Boleslavi. Z protokolu o veřejném zasedání pak vyplývá, že ve věci konal řízení samosoudce, za přítomnosti státního zástupce, obviněného a zapisovatelky. Po podání zprávy o stavu věci a krátkém vyjádření obviněného navrhl státní zástupce přeměnit podmíněný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců na trest nepodmíněný s výkonem do věznice s dozorem. Následně bylo vyhlášeno usnesení o tom, že obviněný P. B. vykoná trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 6. 12. 2001, a pro výkon tohoto trestu byl obviněný zařazen do věznice s dozorem. Po poučení o opravných prostředcích obviněný uvedl, že se vzdává práva stížnosti za sebe i za osoby oprávněné a práva stížnosti se vzdal i státní zástupce. Písemné vyhotovení vyhlášeného usnesení, které neobsahovalo odůvodnění, bylo doručeno obviněnému P. B., P. a m. s. v M. B. a okresnímu státnímu zastupitelství. Ze spisu je také zjevné, že řízení o neosvědčení se obviněného P. B. ve zkušební době podmíněného odsouzení bylo okresním soudem konáno v době, kdy jmenovaný ještě nedosáhl osmnáctého roku věku a tudíž byl stále mladistvým podle §74 a násl. tr. zák. a bylo tudíž třeba respektovat i veškerá ustanovení trestního řádu, která upravují řízení proti této kategorii obviněných.
V řízení proti mladistvému ohledně konání veřejného zasedání platí ustanovení §233 tr. ř. ve spojení se speciálním ustanovením §297 odst. 2 tr. ř., podle něhož je o veřejném zasedání třeba vyrozumět i orgán pověřený péčí o mládež. Orgán pověřený péčí o mládež má ve veřejném zasedání v souladu s ustanovením §297 odst. 3 písm. c) tr. ř. právo činit návrhy a dávat vyslýchaným otázky a slovo k závěrečné řeči mu přísluší až po mladistvém. Podle §298 odst. 2 tr. ř. nebyl-li zástupce orgánu pověřeného péčí o mládež přítomen při vyhlašování usnesení, proti němuž je přípustná stížnost, doručí se tomuto orgánu opis tohoto usnesení. Okresní soud tedy nejenže bez vyrozumění orgánu pověřeného péčí o mládež konal veřejné zasedání ve věci mladistvého, ve kterém rozhodl usnesením, ale následně toto své usnesení tomuto orgánu ani nedoručil, ačkoliv tento orgán má podle §299 odst. 1 tr. ř. právo podat opravný prostředek ve prospěch mladistvého, a to i proti jeho vůli, přičemž lhůta k podání opravného prostředku běží samostatně.
Obecně platí, že zletilá osoba má plnou způsobilost k právním úkonům ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 obč. zák. Zletilosti nabývá fyzická osoba dovršením osmnáctého roku věku a před dosažením tohoto věku jen uzavřením manželství. Před nabytím zletilosti má fyzická osoba ve smyslu ustanovení §9 obč. zák. způsobilost jen k takovým právním úkonům, které jsou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejímu věku. Ze sdělení Okresního soudu v Mladé Boleslavi bylo Nejvyšším soudem zjištěno, že obviněný mladistvý P. B. v době konání veřejného zasedání byl a k dnešnímu dni i stále je osobou nezletilou. Výkladem ustanovení §36a odst. 1 písm. a) tr. ř. je třeba dospět k závěru, že každá nezletilá osoba je pro účely vykonávacího trestního řízení osobou, jejíž způsobilost k právním úkonům je omezena, a to přímo ze zákona. Vzhledem k tomu, že v řízení podle §330 tr. ř dochází k zásadním zásahům do právního postavení nezletilého obviněného, nelze u něj vzhledem k charakteru tohoto řízení předpokládat dostatečnou rozumovou a volní vyspělost ve smyslu náležité způsobilosti k právním úkonům pro takové řízení.
Jestliže mladistvý obviněný byl ve výše uvedeném smyslu osobou nezletilou, pak okresní soud rovněž pochybil, když o konání veřejného zasedání nevyrozuměl zákonného zástupce mladistvého obviněného, jak to vyžaduje ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. V této souvislosti je třeba poukázat na ustanovení §34 tr. ř. o zákonném zástupci v návaznosti na ustanovení §26 obč. zák., které opravňuje zákonného zástupce, aby jednal za osobu, která je zbavena způsobilosti k právním úkonům, nebo jejíž způsobilost k právním úkonům je omezena. Pro oblast trestního řízení pak ustanovení §34 tr. ř. v poslední větě stanoví, že zákonný zástupce může svoje oprávnění vykonávat i proti vůli obviněného, jde-li o úkony ve prospěch obviněného. Ustanovení §34 tr. ř. sice nehovoří výslovně o zákonném zástupci mladistvého, ale přihlédne-li se k ustanovení §8 odst. 1, 2 obč. zák., podle něhož způsobilosti k právním úkonům nabývá občan zletilostí nebo před dovršením osmnáctého roku věku uzavřením manželství, tak v době do osmnáctého roku věku nebo do uzavření manželství před dosažením tohoto věku je mladistvý osobou, jejíž způsobilost k právům je omezena (viz §9 obč. zák.), za kterou podle §26 obč. zák. jedná zákonný zástupce. Bylo tedy nutné za zákonného zástupce ve smyslu §34 tr. ř. pokládat i zákonného zástupce mladistvého, který ještě nenabyl zletilosti.
Ustanovení §137 odst. 3 tr. ř. stanoví, že jestliže se oznamuje obviněnému, který je zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo jehož způsobilost k právním úkonům je omezena, usnesení, proti němuž má stížnost, je třeba je oznámit mj. i jeho zákonnému zástupci. Pokud zákonný zástupce nebyl u veřejného zasedání přítomen, pak je třeba mu usnesení oznámit doručením jeho opisu v souladu s ustanovením §137 odst. 1 věta druhá tr. ř. Z obsahu spisu je zřejmé, že usnesení, jímž okresní soud nařídil obviněnému P. B. výkon původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, nebylo oznámeno (doručeno) zákonnému zástupci obviněného.
Pokud tedy nebylo předmětné usnesení okresního soudu oznámeno (doručeno) orgánu pověřenému péčí o mládež ani zákonnému zástupci obviněného, tedy subjektům, kterým ze zákona oznámeno být muselo, nemohlo toto usnesení nabýt právní moci. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani to, že obviněný se po vyhlášení usnesení vzdal práva podat proti němu stížnost a to i tzv. za osoby oprávněné, jelikož za shora uvedené subjekty to platně učinit nemohl. V dané věci pak ani nebyly splněny podmínky pro vydání zjednodušeného usnesení ve vykonávacím řízení podle §134 odst.
3 tr. ř.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §268 odst. 1 písm. a) tr. ř. podanou stížnost pro porušení zákona zamítl jako nepřípustnou, když shledal, že napadené rozhodnutí dosud nenabylo právní moci, aniž by se zabýval ostatním obsahem podané stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. března 2003
Předseda senátu
JUDr. František H r a b e c