ECLI:CZ:NS:2003:4.TZ.17.2003.1
sp. zn. 4 Tz 17/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 15. dubna 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pácala a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Juraje Malika stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch podezřelých M. T. a Z. B., proti pravomocnému usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi ze dne 6. 12. 2002, sp. zn. 2 Zt 408/2002, a podle §268 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:
Usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi ze dne 6. 12. 2002, sp. zn. 2 Zt 408/2002, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §147 odst. 1 tr. ř. a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení předcházejícím též v ustanovení §8 odst. 2, §66 odst. 1, §78 odst. 1, odst. 2 a §79 odst.1 tr. ř.
Odůvodnění:
Usnesením Policie České republiky, Okresní ředitelství M. B., ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. ČTS: ORMB – 310/OHK – 2002, byla v trestní věci podezřelých M. T. a Z. B. podle ustanovení §66 odst. 1 tr. ř. uložena Finančnímu úřadu v M. B., se sídlem M. B., zastoupenému ředitelem Ing. O. D., pořádková pokuta ve výši 10 000,- Kč, neboť nevyhověl výzvě policejního orgánu ze dne 7. 11. 2002, která mu byla doručena dne 7. 11. 2002, a stejně tak i opatření – rozhodnutí o odnětí věci dle ustanovení §79 odst. 1 tr. ř. ze dne 8. 11. 2002, které mu bylo doručeno dne 14. 11. 2002.
V odůvodnění usnesení policejní orgán uvedl, že v uvedené trestní věci policejní rada Okresního ředitelství Policie České republiky M. B. dne 7. 11. 2002 vyzval Finanční úřad v M. B. k vydání originálů darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene uzavřené dne 23. 10. 2001 mezi M. a E. T. a Z. B., která je jako příloha přiznání k darovací dani ze strany Z. B. uložena na Finančním úřadu v M. B. Ze strany Finančního úřadu v M. B. bylo i přes náležité poučení odmítnuto předmětnou listinu vydat, a proto dne 8. 11. 2002 přijal policejní rada opatření a ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 tr. ř. rozhodl o odnětí předmětné listiny Finančnímu úřadu v M. B., k čemuž dne 12. 11. 2002 dal souhlas státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi. Jelikož ze strany Finančního úřadu v M. B. nebyla ani poté předmětná listina vydána a tímto jsou de facto způsobeny zbytečné průtahy v této trestní věci, bylo rozhodnuto podle §66 odst. 1 tr. ř. o uložení pořádkové pokuty ve výši 10 000,- Kč.
Proti usnesení Policie České republiky, Okresní ředitelství M. B., ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. ČTS: ORMB – 310/OHK – 2002, podal Finanční úřad v M. B. stížnost. V odůvodnění finanční úřad uvedl, že v §24 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, je pro pracovníky správce daně stanovena povinnost zachovávat mlčenlivost, a to tak, že jsou povinni zachovávat mlčenlivost o tom, co se při daňovém řízení nebo v souvislosti s ním dozvěděli, zejména o poměrech daňových subjektů jak osobních, tak i souvisejících s podnikáním. Darovací smlouva je bezesporu úkonem, který vypovídá o majetkových poměrech účastníků této smlouvy. Mlčenlivost pracovníků správce daně je vůči orgánům činným v trestním řízení prolomena v ustanovení §24 odst. 5 písm. b), c) a d) zákona č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, a to taxativním výčtem trestných činů, ohledně kterých má finanční úřad oznamovací povinnost a povinnost předávat údaje na vyžádání státního zástupce, popř. předsedy senátu. Ohledně trestného činu podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. mlčenlivost pracovníků správce daně prolomena není. Z toho vyplývá, že podle §99 tr. ř. se na shora uvedenou darovací smlouvu nevztahuje povinnost vydání věci podle §78 odst. 1 tr. ř. Navíc byla pokuta uložena Finančnímu úřadu v M. B., který nemá dle zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů, právní subjektivitu.
Usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi ze dne 6. 12. 2002, sp. zn. 2 Zt 408/2002, bylo usnesení Policie České republiky, Okresní ředitelství M. B., ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. ČTS: ORMB – 310/OHK – 2002, podle §149 odst. 4 tr. ř. doplněno v označení subjektu: Česká republika zastoupená Finančním úřadem v M. B., a zároveň dle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. byla stížnost zamítnuta jako nedůvodná. V odůvodnění státní zástupkyně uvedla, že v postupu policejního orgánu nebylo po věcné stránce shledáno pochybení. V případě předmětné listiny se jedná o smlouvu, jejíž obsah je již z předchozí doby orgánům činným v trestním řízení znám, neboť originál listiny byl jednak zajištěn na Katastrálním úřadě v M. B., jednak byl vydán pro potřeby grafologického zkoumání podezřelým B. i podezřelou T. V daném případě se tedy jedná pouze o potřebu získání materiálů pro grafologické zkoumání, nikoliv o získání údajů o majetkových poměrech. K formálnímu pochybení došlo podle státní zástupkyně pouze při označení subjektu, kterému byla pokuta uložena, byť byla určena adresně, a proto byl výrok v označení subjektu po provedení vlastního šetření státní zástupkyní doplněn, aniž by bylo vysloveno zrušení napadeného usnesení.
Proti pravomocnému usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi ze dne 6. 12. 2002, sp. zn. 2 Zt 408/2002, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněných M. T. a Z. B. Vytkl v ní, že zákon byl napadeným usnesením a v řízení předcházejícím porušen v ustanovení §2 odst. 4, §8 odst. 2, §66 odst. 1, §78 odst 1, odst. 2, §147 odst. 1 písm. a), b) a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti uvedl, že státní zástupkyně zřejmě přehlédla, že trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. nespadá mezi taxativně vyjmenované trestné činy, ohledně nichž je mlčenlivost pracovníků správce daně vůči orgánům činným v trestním řízení prolomena. Policejní orgán nebyl oprávněn vydání předmětné smlouvy od finančního úřadu vyžadovat, vzhledem k tomu, že šlo o listinu, jejíž obsah se týká okolností, o kterých platí zákaz výslechu dle §99 tr. ř., a tudíž se na ně nevztahuje povinnost k jejich vydání či odnětí (§78 odst. 2 tr. ř.). Postup policejního orgánu, jímž se věci domáhal a finanční úřad za neuposlechnutí i sankcionoval, byl v rozporu se zákonem. Stížnost pro porušení zákona podává ministr spravedlnosti podle §267 odst. 1 tr. ř. per analogiam ve prospěch M. T. a Z. B., kteří jsou prověřováni jako podezřelí, protože podat stížnost pro porušení zákona ve prospěch skutečného poškozeného napadeným rozhodnutím, tj. Finančního úřadu v M. B., není možné. Skutečnost, že je podávána stížnost pro porušení zákona ve prospěch uvedených odůvodňuje tím, že je v jejich zájmu, aby pravost podpisu byla znalecky prokázána co nejdříve. Neoprávněným vyžadováním dalšího výtisku smlouvy u orgánu, který jej vydat nemohl, způsobil zbytečný průtah ve vyřízení věci ke škodě podezřelých a tím porušil zásadu trestního řízení uvedenou v §2 odst. 4 tr. ř.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že pravomocným usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi ze dne 6. 12. 2002, sp. zn. 2 Zt 408/2002, a v řízení předcházejícím byl ve vytýkaném směru porušen zákon v neprospěch obviněných M. T. a Z. B. a aby podle §269 odst. 1 tr. ř. obě usnesení zrušil.
Nejvyšší soud České republiky podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon porušen byl.
Podle §78 odst. 1 tr. ř. každý, kdo má u sebe věc důležitou pro trestní řízení, je povinen ji na vyzvání předložit soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu; je-li ji nutno pro účely trestního řízení zajistit, je povinen věc na vyzvání těmto orgánům vydat. Podle odst. 2 citovaného ustanovení se tato povinnost nevztahuje na listinu, jejíž obsah se týká okolnosti, o které platí zákaz výslechu, ledaže došlo k zproštění povinnosti zachovat věc v tajnosti nebo k zproštění povinnosti mlčenlivosti.
Zákaz výslechu je upraven v ustanovení §99 tr. ř., podle odst. 2 tohoto ustanovení nesmí být svědek vyslýchán také tehdy, jestliže by svou výpovědí porušil státem uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti, ledaže byl této povinnosti příslušným orgánem nebo tím, v jehož zájmu tuto povinnost má, zproštěn.
V této souvislosti je významné ustanovení §8 odst. 2 tr. ř., podle něhož platí, že podmínky, za nichž může orgán činný v trestním řízení vyžadovat údaje získané při správě daní, stanoví zvláštní zákon, kterým je zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o správě daní a poplatků). Zákon o správě daní a poplatků upravuje povinnost mlčenlivosti v ustanovení §24 odst. 1, kde stanoví pro všechny pracovníky správce daně povinnost zachovávat mlčenlivost o tom, co se při daňovém řízení nebo v souvislosti s ním dozvěděli, zejména o poměrech daňových subjektů jak osobních, tak i souvisejících s podnikáním. V odst. 5 citovaného ustanovení jsou pod písm. b, c) a d) taxativně vypočteny trestné činy, u kterých se v trestním řízení za stanovených podmínek nelze dovolávat povinnosti zachovávat mlčenlivost. V této souvislosti je třeba uvést, že trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. v tomto taxativním výčtu uveden není, takže v případě tohoto trestného činu je povinnost mlčenlivosti všech pracovníků správce daně zachována v plném rozsahu.
Z uvedených skutečností je třeba vycházet při hodnocení zákonnosti napadeného usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi ze dne 6. 12. 2002, sp. zn. 2 Zt 408/2002, jakož i řízení, které mu předcházelo. V daném případě bylo po Finančním úřadu v M. B. požadováno ze strany orgánů činných v trestním řízení vydání originálu darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene uzavřené dne 23. 10. 2001 mezi M. a E. T. a Z. B., přičemž trestní řízení je proti podezřelým M. T. a Z. B. vedeno pro podezření z trestnému činu podvodu podle §250 tr. zák. Jak již bylo uvedeno výše, v případě trestného činu podvodu je povinnost mlčenlivosti všech pracovníků správce daně zachována v plném rozsahu.
Dále je třeba uvést, že předmětná darovací smlouva obsahuje nepochybně údaje o osobních a zejména pak majetkových poměrech účastníků smlouvy, tyto údaje se správce daně dozvěděl při daňovém řízení, když mu byla darovací smlouva předložena jako příloha daňového přiznání.
Z uvedeného vyplývá, že správce daně, resp. jeho pracovníci byli ohledně předmětné darovací smlouvy vázáni povinností mlčenlivosti a postupovali v souladu se zákonem, když tuto listinu odmítli vydat orgánům činným v trestním řízení.
Naopak je třeba odmítnout námitku státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi, že obsah darovací smlouvy byl z předchozí doby orgánům činným v trestním řízení znám, takže se v daném případě jednalo pouze o potřebu získání materiálů pro grafologické zkoumání, nikoliv o získání údajů o majetkových poměrech. Tady je třeba zdůraznit, že povinnost mlčenlivosti podle zákona o správě daní se vztahuje na všechny údaje, které se správce daně, resp. jeho pracovníci dozví při daňovém řízení nebo v souvislosti s ním, přičemž není rozhodné, zda jsou tyto údaje známy také někomu jinému (zákon o správě daní a poplatků v tomto směru nestanoví žádnou výjimku). Pokud je po správci daně požadován údaj, který se dozvěděl při daňovém řízení či v souvislosti s ním, je pro jeho další postup významné pouze zjištění, zda se na tento údaj vztahuje povinnost mlčenlivosti, naopak je zcela irelevantní skutečnost, zda je tento údaj osobě, která o něj žádá, již znám či nikoli. V daném případě se na předmětnou darovací smlouvu povinnost mlčenlivosti vztahovala, a to bez ohledu na to, zda policejní orgán již dříve znal údaje ve smlouvě obsažené.
Konečně je třeba dodat, že orgány činnými v trestním řízení zůstala zcela opomenuta možnost požádat osoby, v jejichž zájmu je v tomto případě povinnost mlčenlivosti stanovena, o zproštění správce daně povinnosti mlčenlivosti (§78 odst. 2, §99 odst. 2 tr. ř., §24 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků). Tato možnost se přitom v daném případě přímo nabízela, pokud uvážíme, že některé originály darovací smlouvy získal policejní orgán přímo od podezřelých M. T. a Z. B., takže bylo možno důvodně očekávat, že tito podezřelí projeví souhlas se zproštěním správce daně povinnosti mlčenlivosti.
Na základě uvedených skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že policejní orgán Policie České republiky, Okresní ředitelství M. B., pochybil, když usnesením ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. ČTS: ORMB – 310/OHK – 2002, uložil Finančnímu úřadu v M. B. pořádkovou pokutu ve výši 10.000,- Kč, čímž porušil ustanovení §66 odst. 1 tr. ř., stejně tak pochybil v řízení předcházejícím, když v rozporu s ustanovením §78 odst. 1, odst. 2 tr. ř. požadoval vydání předmětné darovací smlouvy a když v rozporu s ustanovením §79 odst. 1 tr. ř. rozhodl o odnětí této listiny. Uvedená pochybení nenapravila ani státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi, když důvodně podanou stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítla jako nedůvodnou usnesením ze dne 6. 12. 2002, sp. zn. 2 Zt 408/2002, a nesplnila tak svoji přezkumnou povinnost uvedenou v §147 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř.
V souvislosti s projednáním stížnosti pro porušení zákona se Nejvyšší soud zabýval také otázkou, zda je stížnost pro porušení zákona v tomto případě podána ve prospěch či neprospěch podezřelých, ministr spravedlnosti přitom ve stížnosti pro porušení zákona uvádí, že stížnost pro porušení zákona podává podle §267 odst. 1 tr. ř. per analogiam ve prospěch podezřelých M. T. a Z. B.
Podle názoru Nejvyššího soudu není stížnost pro porušení zákona v tomto případě podána ani v neprospěch, ani ve prospěch podezřelých M. T. a Z. B., neboť se jejich práv přímo nedotýká, když pořádková pokuta byla usnesením policejního orgánu uložena Finančnímu úřadu v M. B., státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi pak doplnila, že pokuta je uložena Českému státu. Na tomto místě je třeba uvést, že i samotný ministr spravedlnosti uznává, že skutečným poškozeným je Finanční úřad v M. B., a podává stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněných M. T. a Z. B. pouze proto, neboť podat stížnost pro porušení zákona ve prospěch skutečného poškozeného není možné. Z uvedeného vyplývá, že se v daném případě stížnost pro porušení zákona přímo netýká práv podezřelých M. T. a Z. B., takže nebyla podána ani v jejich prospěch, ani v jejich neprospěch.
Pokud není stížnost pro porušení zákona podána výlučně ve prospěch obviněného a Nejvyšší soud ji shledá důvodnou, vysloví pouze tzv. akademickým výrokem podle §268 odst. 2, že napadeným rozhodnutím byl porušen zákon. Postup podle §269 odst. 2 a násl. tr. ř. je možný pouze v případě, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného, k čemuž v daném případě nedošlo.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud vyslovil, že usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi ze dne 6. 12. 2002, sp. zn. 2 Zt 408/2002, byl porušen zákon v ustanovení §147 odst. 1 tr. ř. a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení předcházejícím též v ustanovení §8 odst. 2, §66 odst. 1 a §78 odst. 1, odst. 2, §79 odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. dubna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal