ECLI:CZ:NS:2003:4.TZ.194.2003.1
sp. zn. 4 Tz 194/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 16. prosince 2003 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Juraje Malika stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného A. W., proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 23. 1. 1992, sp. zn. 1 Rtv 154/1991 a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 23. 1. 1992, sp. zn. 1 Rtv 154/1991, a řízením, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n
z á k o n v ustanovení §1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1993 v neprospěch obviněného A. W.
Napadené usnesení se zrušuje .
Zrušují se všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména pak usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 27. 2. 1992, sp. zn. 1 Rtv 154/91 a rozsudek téhož soudu ze dne 31. 3. 1992, sp. zn. 1 Rtv 154/91.
Městskému soudu v Brně se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením bývalý Vojenský obvodový soud v Brně rozhodl na základě podnětu obviněného A. W. tak, že podle §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, (dále též jen rehabilitační zákon) zrušil výrok o trestu v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 7. 1. 1954, sp. zn. T 1/54. Podle §14 odst. 3 rehabilitačního zákona zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V napadeném usnesení je citováno, že obviněný A. W. byl rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, který je výše označen, uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb., jehož se dopustil tím, že dne 25. 11. 1953 u svého útvaru v K. odmítl vykonávat uložené mu povinnosti a uposlechnout rozkazy představených s odůvodněním, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení. Za to mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, dále trest ztráty čestných práv občanských v trvání sedmi roků. Rozsudek se stal pravomocným dnem vyhlášení.
Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 23. 1. 1992, sp. zn. 1 Rtv 154/91 podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona, v níž namítá, že zákon byl porušen v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 rehabilitačního zákona a v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.
Bývalému Vojenskému obvodovému soudu v Brně stěžovatel vytýká, že v rámci rehabilitačního řízení nepostupoval důsledně v intencích §1 odst. 1, odst. 2 rehabilitačního zákona a rehabilitaci zúžil pouze na výrok o trestu, přičemž výrok o vině ponechal bez náležité pozornosti. Tímto postupem byl zcela pominut záměr sledovaný zákonem o soudní rehabilitaci, rehabilitovat nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch osob, které v období totalitního režimu trpěly a byly pronásledovány.
Z napadeného usnesení a z navazujících rozhodnutí bývalého Vojenského obvodového soudu Brno je jednoznačně patrno, že důvodem odmítnutí vojenské služby bylo náboženské přesvědčení obviněného, aniž však byla vyhodnocena konkrétní situace v době, kdy k trestné činnosti obviněného došlo. Náboženská svoboda byla obecně deklarována, ale současně nebyla zajištěna možnost tuto svobodu v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi realizovat. Nebylo přiměřeně vzato v úvahu ani základní právo obviněného vyplývající tehdy z článku 18 Všeobecné deklarace lidských práv, tedy právo na svobodu svědomí, které nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. Že se v případě obviněného A. W. jednalo právě o jednání diktované jeho svědomím, potvrzuje skutečnost, že byl za stejnou trestnou činnost potrestán již podruhé. Vzhledem k uvedeným skutečnostem jednoznačně vyplývá, že bývalý Vojenský obvodový soud Brno napadeným usnesením pochybil, pokud ponechal výrok o vině z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně v platnosti, přičemž tento názor konvenuje nálezu pléna Ústavního soudu České republiky z 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil porušení zákona v namítaném rozsahu, k němuž došlo v neprospěch obviněného, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil včetně rozhodnutí, která na něj obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.
Poté, co bývalý Vojenský obvodový soud Brno vydal napadené rozhodnutí, které nabylo právní moci téhož dne, tj. 23. 1. 1992, vydal dne 27. 2. 1992 další usnesení, jímž podle §223 odst. 1 tr. ř. a §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného pro skutek spočívající v tom, že dne 25. 11. 1953 u svého útvaru v K. odmítl vykonávat uložené mu povinnosti a uposlechnout rozkazy představených s odůvodněním, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení, v čemž byl spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950 ve znění zákona č. 86/50 Sb., když tento postup odůvodnil zněním článku V. z důvodu části II článku III rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 9. 5. 1960.
Obviněný A. W. ve smyslu §15 odst. 3 rehabilitačního zákona požádal přípisem, který byl bývalému Vojenskému obvodovému soudu Brno doručen dne 13. 3. 1992, aby bylo pokračováno v řízení, které v důsledku amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960 bylo zastaveno.
Bývalý Vojenský obvodový soud Brno poté nařídil ve věci hlavní líčení a dne 31. 3. 1992 rozhodl rozsudkem tak, že ponechal nezměněn výrok o vině v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47 ze dne 7. 1. 1954, sp. zn. T 1/54, kterým byl obviněný A. W. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 86/50 Sb., přičemž obviněnému z důvodu §227 tr. ř. neuložil trest.
Podle §1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou, vyjádřenými v mezinárodních dokumentech a mezinárodních normách, zákon označoval za trestné.
Podle §1 odst. 2 citovaného zákona, činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu také odporovalo jejich trestní stíhání.
Zde je na místě připomenout zejména právní názor pléna Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné věci, že „ pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv citovaná ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala ústava i v §34 odst. 2, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše prezentované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce za trestný čin.“
Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu Brno pochybil, pokud nepřezkoumal také výrok o vině z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 1. 1954, sp. zn. T 1/54.
Ze všech těchto důvodů poté Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 23. 1. 1992, sp. zn. 1 Rtv 154/91, byl porušen zákon v ustanovení §1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. a v řízení, které mu předcházelo v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. v tehdy platném znění v neprospěch obviněného A. W.
Podle §269 odst. 2 tr. ř. poté toto usnesení zrušil a zrušil také rozhodnutí, která na toto usnesení obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména pak usnesení tohoto soudu ze 27. 2. 1992, sp. zn. 1 Rtv 154/91 a rozsudek téhož soudu ze dne 31. 3. 1992, sp. zn. 1 Rtv 154/91. Návrhu obhájce, aby Nejvyšší soud jako obsahově navazující část rozhodnutí zrušil také dosud pravomocnou část rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 7. 1. 1954, sp. zn. T 1/54, nebylo možno vyhovět, neboť o takovéto obsahově navazující rozhodnutí se v posuzované věci nejedná.
Nejvyšší soud nemohl ve věci sám meritorně rozhodnout, neboť podle §271 odst. 1 tr. ř. může tímto způsobem postupovat pouze tehdy, je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Tuto podmínku Nejvyšší soud neshledal splněnou a jako další překážku bránící takovému postupu spatřoval v tom, že neměl k dispozici původní trestní spis.
Nejvyšší soud věc podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, jehož příslušnost je dána podle ustanovení §7 odst. 1 rehabilitačního zákona, s tím, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Konkrétně to znamená vyžádat znovu od Vojenského ústředního archivu P. zachované písemnosti o předmětném odsouzení obviněného z roku 1954, ale i písemnosti týkající se prvního odsouzení obviněného za stejnou trestnou činnost z roku 1952, jak vyplývá z opisu rejstříku trestů, a kterážto skutečnost by se měla promítnout do úvahy o porušení zásady ne bis in idem, byť tuto skutečnost stěžovatel v písemně podané stížnosti pro porušení zákona nezmínil. Na základě těchto, jakož i dalších použitelných důkazů, poté tento soud rozhodne o návrhu obviněného A. W. na zahájení rehabilitačního řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., v platném znění, přičemž bude vázán podle §270 odst. 4 tr. ř. právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný
V Brně dne 16. prosince 2003
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á