ECLI:CZ:NS:2003:4.TZ.31.2003.1
sp. zn. 4 Tz 31/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 23. dubna 2003 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného P. V., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. března 2002, čj. 9 T 219/2001-85, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 2 tr. ř., takto:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. března 2002, čj. 9 T 219/2001?85, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §228 odst. 1 tr. ř., v neprospěch obviněného P. V.
Napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 se zrušuje ve výroku o náhradě škody, jímž byl obviněný podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázán zaplatit poškozené M. N., škodu ve výši 67.500,- Kč.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 tr. ř. se výše uvedená poškozená se svým nárokem na náhradu škody odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. března 2002, čj. 9 T 219/2001-85, byl obviněný P. V. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že dne 21. 8. 2001 kolem 16.15 hod. v P. jako řidič osobního služebního automobilu společnosti Č. T., a. s., v důsledku nepozornosti při řízení vozidla při projíždění světelně řízenou křižovatkou v ulici N. ve směru od ulice V. do ulice D., se na vyznačeném přechodu pro chodce střetl s chodkyní M. N., přecházející již na konec červeného signálu ulici N. zleva doprava ve směru jízdy obžalovaného, přičemž poškozená v důsledku střetu utrpěla zhmoždění mozku, krvácení nad a pod tvrdou plenu mozkovou, zlomeninu obou zápěstí Collesova typu, tržně zhmožděnou ránu hlavy a zhmoždění levé nohy. Za to byl obviněný P. V. odsouzen podle §224 odst. 1 tr. zák za použití §53 odst. 2 písm. b) tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 10.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti dnů. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo pak obviněnému uloženo nahradit M. N., vzniklou škodu ve výši 67.500,- Kč. Rozsudek nabyl právní moci dne 20. 3. 2002, když proti němu nebylo podáno odvolání.
Proti tomuto pravomocnému rozsudku podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného P. V., a to jen proti výroku, kterým mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit jako náhradu škody poškozené M. N. částku 67.500,- Kč. Uvedeným výrokem byl podle názoru ministra spravedlnosti v neprospěch obviněného P. V. porušen zákon v ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. a v řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo v ustanoveních §43 odst. 1, odst. 3 tr. ř. Obvodní soud pro Prahu 2 podle něj především pochybil, když nezjišťoval, zda obviněný řídil osobní motorové vozidlo svého zaměstnavatele Č. T., a. s., v rámci plnění služebních úkolů, nebo jako soukromou jízdu. Tato skutečnost je přitom určující k zjištění subjektu odpovídajícího za způsobenou škodu. Další pochybení spatřuje ministr spravedlnosti v tom, že obvodní soud přiznal na základě lékařského posudku o bolestném, kterým bylo bolestné celkově ohodnoceno 562,5 bodu, poškozené M. N. částku 67.500,- Kč, a to podle §7 odst. 2 vyhlášky č. 440/2001 Sb., jíž je stanovena hodnota 1 bodu částkou 120,- Kč. Obvodní soud tak měl přehlédnout, že v době kdy k nehodě došlo, bylo odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění upraveno vyhláškou č. 32/1965 Sb., podle níž (§7 odst. 1) odpovídala 1 bodu částka 30,- Kč a tudíž obviněnému mohla být stanovena povinnost nahradit škodu pouze v rozsahu 16.875,- Kč. Ministr spravedlnosti závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. března 2002, čj. 9 T 219/2001-85, pokud byla obviněnému P. V. stanovena povinnost zaplatit poškozené M. N. škodu ve výši 67.500,- Kč, byl porušen zákon v neprospěch obviněného v ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanovení §43 odst. 1, odst. 3 tr. ř., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. citovaný rozsudek v napadeném rozsahu zrušil a dále postupoval podle §271 odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.
Podle §228 odst. 1, věty před středníkem, tr. ř., odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu, uloží mu zpravidla v rozsudku, aby ji poškozenému nahradil, jestliže byl nárok včas uplatněn (§43 odst. 3).
Podle §229 odst. 1 tr. ř., není-li podle výsledků dokazování pro vyslovení povinnosti k náhradě škody podklad nebo bylo-li by pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody třeba provádět další dokazování, jež přesahuje potřeby trestního stíhání a podstatně by je protáhlo, soud odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem.
Citovanými ustanoveními trestního řádu se obvodní soud při rozhodování o náhradě škody neřídil.
Je třeba přisvědčit závěru uvedeném ve stížnosti pro porušení zákona, že obvodní soud pochybil, když v odsuzujícím rozsudku uložil obviněnému P. V. zaplatit poškozené M. N. jako náhradu škody částku 67.500,- Kč. Vzhledem k blíže nespecifikované výpovědi obviněného jak v přípravném řízení, tak v hlavním líčení, že kritického dne \"nastupoval do služebního vozidla\", nemohl soud mít objasněnu otázku, zda se v daném případě jednalo o tzv. služební jízdu, tj. zda v okamžiku, kdy k nehodě došlo, plnil obviněný pracovní úkoly, či se služebním vozidlem jel v soukromém zájmu. Přitom její objasnění mělo pro postup při rozhodování o náhradě škody zásadní význam. Podle §420 odst. 2 obč. zák. totiž škoda je způsobena právnickou osobou, anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena. V tomto směru lze odkázat na rozhodnutí R 29/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž bylo vysvětleno, že nárok na náhradu škody způsobené trestným činem třetí osobě nebo cizí právnické osobě zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, může v adhezním řízení uplatnit pouze právnická osoba nebo fyzická osoba (zaměstnavatel), u níž je zaměstnanec v době způsobení škody v pracovním poměru. Poškozené třetí osobě nebo cizí právnické osobě v takovém případě nárok na náhradu škody vůči zaměstnanci nenáleží; své nároky může uplatňovat pouze vůči zaměstnavateli, u něhož byl pachatel v době činu zaměstnancem, nikoli však v trestním řízení proti takovému pachateli. Pokud by Obvodní soud pro Prahu 2 po provedeném dokazování v tomto směru dospěl k závěru, že obviněný P. V. řídil automobil svého zaměstnavatele Č. T., a. s., v rámci plnění svých služebních povinností, pak nemohl učinit výrok o náhradě škody podle ustanovení §228 odst. 1 tr. ř., ale měl odkázat poškozenou podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Ministr spravedlnosti rovněž správně vytkl Obvodnímu soudu pro Prahu 2 pochybení, spočívající v tom, že při určení výše odškodnění za bolest vycházel zjevně z vyhlášky č. 440/2001 Sb. Je totiž nepochybné, že k nehodě došlo dne 21. 8. 2001, tedy v době, kdy odškodnění bolesti a ztížení společenského bylo upraveno vyhláškou č. 32/1965 Sb., ve znění účinném do 1. 1. 2002. Obvodní soud pro Prahu 2 při rozhodování o náhradě škody zjevně vycházel z lékařského posudku ze dne 18. 3. 2002 o bolestném, jímž bylo bolestné poškozené vyjádřeno 562,5 bodu a náhradu vypočetl podle ustanovení §7 odst. 2 vyhlášky č. 440/2001 Sb., jímž byla hodnota jednoho bodu stanovena částkou 120,- Kč. Tato úvaha je však pouhou dedukcí, protože rozsudek vzhledem k ustanovení §314d odst. 3 tr. ř. neobsahuje odůvodnění. Částka 67.500,- Kč, která byla poškozené přiznána, je však násobkem čísel 562,5 a 120. Obvodní soud však evidentně přehlédl, že podle §9 cit. vyhlášky bolest a ztížení společenského uplatnění způsobené škodou na zdraví, které vznikly přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky (tj. do 1. 1. 2002), se mají posuzovat podle dosavadních právních předpisů, což v daném případě byla vyhláška č. 32/1965 Sb., ve znění účinném do 1. 1. 2002, kterou byla hodnota jednoho bodu stanovena částkou 30,- Kč (§7 odst. 1), vzhledem k níž mohla být poškozené přisouzena maximálně částka 16.875,- Kč (562,5 x 30 = 16.875).
Z výše uvedeného je zřejmé, že Obvodní soud pro Prahu 2 především pochybil, když opominul v adhezním řízení zjišťovat subjekt odpovídající za způsobenou škodu, jež poškozené M. N. vznikla, ačkoli požadavek na správné zjištění skutkového stavu a odpovědné zhodnocení důkazů, uvedený v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., se nepochybně vztahuje nejen na rozhodování soudu o vině a trestu, nýbrž i na rozhodování o náhradě škody, a povinnost nahradit škodu uložil bez dalšího obviněnému P. V. Porušil tak zákon v neprospěch obviněného zejména v ustanovení §228 odst. 1 tr. ř., podle něhož obviněného k náhradě škody zavázal, ačkoli pro vyslovení povinnosti k náhradě škody podle výsledků dokazování nebyl dostatečný podklad.
Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil porušení zákona v uvedeném ustanovení a podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený výrok o náhradě škody v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. března 2002, čj. 9 T 219/2001-85, zrušil, a to včetně všech dalších rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Sám pak postupem podle §271 odst. 2 a §265 tr. ř. rozhodl tak, že poškozenou M. N., odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Ostatní výroky v napadeném rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 zůstaly nedotčeny.
Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).
V Brně dne 23. dubna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Juraj M a l i k