ECLI:CZ:NS:2003:4.TZ.41.2003.1
sp. zn. 4 Tz 41/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. června 2003 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného JUDr. A. J., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2003, sp. zn. 6 To 71/02, v trestní věci Městského soudu v Praze sp. zn. 3 T 3/2001, a podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl takto:
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 3 T 3/2001, byl obviněný JUDr. A. J. uznán vinným, že:
I. Dne 2. 4. 1996 jako jednatel společnosti B. s. r. o. se sídlem v P., pod záminkou výstavby bytových jednotek, garážových stání a nebytových prostor v P. – Z. uzavřel smlouvu o výstavbě s PhDr. V. T., přičemž na základě takto uzavřené smlouvy o výstavbě složil téhož dne poškozený T. převodem na účet společnosti B. částku 484 250,- Kč, přičemž obviněný poškozenému zamlčel, že není ve finančních možnostech společnosti B. předmětný stavební pozemek vykoupit a že dosud nedošlo ani k vydání územního rozhodnutí, přičemž nikdy nevyžádal stavební povolení pro výstavbu těchto objektů, přičemž částka byla použita pro jeho potřebu a potřebu společnosti B., přičemž takto způsobil poškozenému V. T. škodu ve výši 484 250,- Kč.
II. Na základě uzavřené smlouvy ze dne 2. 4. 1996 mezi společností B. s. r. o., kdy za společnost uzavřel smlouvu obviněný J., a poškozeným PhDr. V. T., poskytl poškozený převodem na účet společnosti B. dne 30. 1. 1997 částku 89 400,- Kč za účelem výstavby bytových jednotek, garážových státní a nebytových prostor v P. – Z., přičemž mu bylo zamlčeno, že není ve finančních možnostech společnosti B. s. r. o., předmětný stavební pozemek vykoupit a že doposud nedošlo ani k vydání územního rozhodnutí, nebylo ani požádáno o vydání stavebního povolení, čímž byla způsobena škoda poškozenému V. T. v další částce ve výši 89 400,- Kč, kterou obviněný užil pro svoji potřebu a pro potřebu společnosti B. s. r. o.
III. V době od 16. 6. 1997 do 23. 7. 1999 jako jednatel společnosti B. s. r. o. se sídlem v P., pod záminkou výstavby bytových jednotek, garážových státní a nebytových prostor v P. – Z. vylákal finanční zálohy a to buď v hotovosti v sídle společnosti nebo bankovním převodem na účet společnosti B. a to vedený u GE C. B.a. s., pobočka P. nebo na účet společnosti B. vedený u U. B. a. s., pobočka P. přičemž klientům zamlčel, že není ve finančních možnostech společnosti B. s. r. o. předmětné stavební pozemky vykoupit a že nedošlo dosud ani k vydání územního rozhodnutí, přičemž po jeho vydání nedošlo k vyžádání stavebního povolení na předmětnou výstavbu, přičemž vybrané zálohy od klientů byly použity pro jeho potřebu a pro potřebu společnosti B. s. r. o. a takto byla způsobena celková škoda v dalších níže uvedených případech ve výši 8 008 320,70 Kč, přičemž takto obžalovaný vylákal:
1)od poškozeného PhDr. V. T., na základě smlouvy ze dne 2. 4. 1996 dne 17. 8. 1998 další částku složenou v hotovosti ve výši 93 300,- Kč
2)od poškozeného P. S., dne 27. 10. 1997 částku 65 637,- Kč a dne 30. 4. 1998 částku 33 975,- Kč, celkem 99 612,- Kč
3)od poškozeného D. J., dne 16. 6. 1997 v hotovosti částku 50 625,- Kč a dne 21. 7. 1997 v hotovosti částku 84 000,- Kč, celkem 134 625,- Kč
4)od poškozeného Ing. R. Z., dne 26. 6. 1997 v hotovosti částku 135 000,- Kč a dne 30. 9. 1997 v hotovosti další částku ve výši 90 840,- Kč, celkem tedy 225 840,- Kč
5)od poškozené Ing. E. M., dne 30. 6. 1997 v hotovosti částku 148 087,50 Kč
6) od poškozeného Ing. M. S., dne 16. 7. 1997, částku 189 575,- Kč, která byla složena převodem na účet spol. B.,
7)od poškozeného L. S., převodem na účet spol. B. s.r.o., dne 23. 7. 1997 částku 94 240,- Kč a dále dne 30. 3. 1999 opět převodem na účet částku 89 750,- Kč, celkem tedy 183 990,- Kč
8)od poškozeného Ing. M. B., převodem na účet dne 11. 8. 1997 částku 266 262,50 Kč
9)od poškozeného R. S., dne 13. 8. 1997 v hotovosti částku 350,- Kč na registrační poplatek smlouvy a dne 21. 8. 1997 v hotovosti další částku ve výši 92 137,50 Kč, celkem tedy 92 487,50 Kč
10)od poškozeného L. Ž.,dne 25. 8. 1997 v hotovosti částku 92 487,50 Kč
11)od poškozené K. K., dne 27. 8. 1997 převodem na účet částku 118 462,50 Kč
12)od poškozeného M. B., dne 28. 8. 1997 převodem na účet částku 92 137,50 Kč
13)od Ing. L. Č., dne 7. 10. 1997 převodem na účet částku 289 696,- Kč
14)od poškozeného Mgr. J. Z., převodem na účet dne 13. 10. 1997 částku 134 257,50 Kč
15)od poškozeného P. G., dne 30. 10. 1997 v hotovosti částku 350,- Kč na tzv. registračním poplatku a dne 6. 11. 1997 převodem na účet částku 83 916,- Kč, celkem tedy 84 266,- Kč
16)od poškozeného J. K., v období od 30. 12. 1997 do 22. 6. 1998 ve splátkách v hotovosti celkovou částku ve výši 175 000,- Kč
17)do poškozeného K. L., v období od 30. 12. 1997 do 22. 6. 1998 v pravidelných splátkách v hotovosti celkovou částku 175 000,- Kč
18)od poškozeného V. H., dne 7. 1. 1998 převodem částku ve výši 178 609,50 Kč a dne 18. 11. 1997 při uzavření smlouvy částku 350 ,- Kč za tzv. registrační poplatek, celkem tedy 178 959,50 Kč
19)od poškozeného M. T., převodem na účet dne 18. 2. 1998 částku 268 550,- Kč
20)od poškozeného Ing. L. T., převodem na účet dne 18. 2. 1998 částku 268 550,- Kč
21)od poškozeného Ing. R. K., převodem na účet dne 4. 3. 1998 částku 72 237,- Kč
22)od poškozeného L. S., dne 6. 2. 1998 převodem na účet částku 353 747,- Kč
23)od poškozené D. B., dne 6. 10. 1998 převodem na účet částku 93 600,- Kč
24)od poškozeného J. M., dne 4. 11. 1998 v hotovosti částku 150 219,30 Kč a dále dne 26. 1. 1999 další částku v hotovosti ve výši 83 970,- Kč, celkem tedy 234 189,30 Kč
25)od poškozeného J. H., dne 14. 11. 1998 v hotovosti částku 225 414,- Kč, dne 14. 7. 1999 další částku v hotovosti ve výši 1 277 346,- Kč a dne 23.7. 1999 převodem na účet prostřednictvím poštovní složenky částku 150 276, -Kč, celkem tedy částku ve výši 1 653 036,- Kč
26)od poškozeného Ing. T. O., dne 17. 5. 1999 částku v hotovosti ve výši 350,- Kč za sepsání smlouvy a dále 18. 5. 1999 další částku v hotovosti ve výši 186 950,- Kč, celkem tedy částku 187 300,- Kč
27)od poškozeného V. S., dne 7. 6. 1999 v hotovosti částku 169 634,90 Kč a dne 28. 5. 1999 částku 350,- Kč za sepsání smlouvy, celkem tedy 169 984,50 Kč
28)od poškozeného Ing. M. S., dne 14. 11. 1998 v hotovosti částku 225 414,- Kč, dne 14. 7. 1999 v hotovosti další částku 1 277 346,- Kč a dne 23. 7. 1999 převodem na účet prostřednictvím poštovní složenky částku 150 276,- Kč, celkem tedy 1 653 036,- Kč
29)od poškozeného V. J., dne 22. 8. 1997 převodem na účet částku 92 137,50 Kč
30)od poškozeného Ing. L. K., dne 21. 10. 1997 převodem na účet částku 188 257,- Kč
přičemž tyto peníze byly poškozenými poskytovány jako zálohy na výstavbu bytových jednotek, garážových stání a nebo nebytových prostor.
Tím spáchal ad I. trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. ve znění novely účinné od 1. 1. 2002, ad II. trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. ve znění novely účinné od 1. 1. 2002, ad III./1-30 trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve znění novely účinné od 1. 1. 2002.
Zato byl odsouzen podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve znění novely účinné od 1. 1. 2002 a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let nepodmíněně. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu veškeré podnikatelské činnosti v oboru stavebnictví a realitní činnosti, a to na dobu 10 let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost k náhradě škody poškozeným v následující výši:
1) PhDr. V. T., částku 666 950,- Kč
2) P. S., částku 99 612,- Kč
3) D. J., částku 134 625,- Kč
4) Ing. R. Z., částku 225 840,- Kč
5) Ing. E. M., částku 148 087,50 Kč
6) Ing. M. S., částku 189 575,- Kč
7) L. S., částku 183 990,- Kč
8) Ing. M. B., částku 266 262,50 Kč
9) R. S., částku 92 487,50 Kč
10) L. Ž., částku 92 487,50 Kč
11) K. K., částku 118 462,50 Kč
12) M. B., částku 92 137,50 Kč
13) Ing. L. Č., částku 289 696,- Kč
14) Mgr. J. Z., částku 134 257,50 Kč
15) P. G., částku 84 266,- Kč
16) J. K., částku 175 000,- Kč
17) K. L., částku 175 000,- Kč
18) V. H., částku 178 959,50 Kč
19) M. T., částku 268 550,- Kč
20) Ing. L. T., částku 268 550,- Kč
21) Ing. R. K., částku 72 237,- Kč
22) L. S., částku 353 747,- Kč
23) D. B., částku 93 600,- Kč
24) J. M., částku 234 189,30 Kč
25) dědicům po zemřelém J. H., částku 1 653 036,- Kč
26) Ing. T. O., částku 187 300,- Kč
27) V. S., částku 169 634,90 Kč
28) Ing. M. S., částku 1 653 036,- Kč
29) V. J., částku 92 137,50 Kč
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Ing. L. K., a Ing. arch. V. H., odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozhodnutí podali obviněný JUDr. A. J. a poškozený Ing. arch. V. H. odvolání k Vrchnímu soudu v Praze. Vrchní soud v neveřejném zasedání usnesením ze dne 27. 1. 2003, sp. zn. 6 To 71/02, odvolání poškozeného Ing. arch. V. H. podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítl a k odvolání obviněného pak podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc Městskému soudu v Praze, aby ji znovu rozhodl.
Podle §266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného JUDr. A. J. k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona proti výše uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2003, sp. zn. 6 To 71/02.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona stěžovatel poukázal na znění ustanovení §259 odst. 1 a §2 odst. 4 tr. ř. a uvedl, že podle jeho názoru se v tomto případě nejedná o trestní věc, v níž by skutková zjištění byla natolik nedostatečná, aby bylo nutno hlavní líčení opakovat nebo provádět rozsáhlé a obtížně proveditelné dokazování. Jestliže vrchní soud požaduje doplnění řízení toliko výslechem svědků A. B., I. K. a opakování výslechu svědka PhDr. V. T., dále výslech S. Š., účetní J., V. P. a zjištění nákladů na vypracování dalších vyžádaných a podle tvrzení obviněného i uhrazených studií a průzkumů, pak mohl soud druhého stupně provést uvedené důkazy sám v původně nařízeném veřejném zasedání. Pokud se pak jedná o důkazy, s jejichž hodnocením odvolací soud nesouhlasil, bylo na vrchním soudu, aby po provedení výše uvedených důkazů sám podle §2 odst. 6 tr. ř. zajistil jejich vyhodnocení včetně důkazů dřívějších. Provedením důkazů při veřejném zasedání před Vrchním soudem v Praze by se pak podle stěžovatele řízení ve prospěch obviněného JUDr. A. J. urychlilo v souladu s ustanovením §2 odst. 4 tr. ř.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2003, sp. zn. 6 To 71/02, byl v neprospěch obviněného JUDr. A. J. porušen zákon v ustanovení §259 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §2 odst. 4 tr. ř. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení vrchního soudu zrušil a postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle ustanovení §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.
Z obsahu napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud zjistil, že vrchní soud spatřoval zásadní pochybení soudu prvního stupně v tom, že význam některých důkazů zcela pominul, některé vyložil v rozporu s jejich obsahem, z některých použil pro své závěry jen jejich část, přičemž se nezabýval rozpory v jednotlivých důkazech a rozpory mezi důkazy navzájem, některé důležité důkazy pak neprovedl ani nevyhledal a následně dospěl k závěru o účelovosti uplatněné obhajoby obviněného.
Podle zjištění soudu prvního stupně byl obviněný JUDr. J. jedním ze společníků a jednatelem společnosti B. s. r. o. se sídlem v P. Předmětem podnikání této společnosti byla jednak zprostředkovatelská činnost v oblasti obchodu a služeb, v oblasti stavebnictví pak inženýrská, realizační, organizační a poradenská činnost, a dále činnost realitní kanceláře. Obviněný JUDr. J. 2. dubna 1996 uzavřel se svědkem T. smlouvu na výstavbu bytové jednotky, na základě které tento uhradil zálohu ve výši 484 250,- Kč a dále v lednu roku 1997 částku 89 400,- Kč. V té době podle zjištění soudu prvního stupně neměl obviněný zajištěny pozemky ve prospěch společnosti B., měl pouze rozjednanou smlouvu s majiteli a zástupci majitelů pozemků v P. – Z., a to se svědkem T. a Č. K uzavření smlouvy mezi společností B., jejímž jménem jednal obviněný, a svědkem K. na straně jedné a majiteli předmětných pozemků na straně druhé nakonec došlo v dubnu 1997. Obviněný podal v roce 1997 návrh na vydání rozhodnutí o umístění stavby na předmětných pozemcích, kterému bylo po určitých problémech vyhověno až dne 30. 11. 1998 s tím, že právní moci toto rozhodnutí nabylo až dne 6. 1. 1999. Dále měl obviněný podat žádost o stavební povolení, k čemuž však podle zjištění soudu prvního stupně nikdy nedošlo. Dne 30. 9. 1999 došlo k uzavření smlouvy o převodu územního rozhodnutí ze společnosti B. na společnost D., která v březnu roku 2000 následně od smlouvy odstoupila. Dne 21. 3. 2000 obviněný jménem společnosti B. prodává předmětné územní rozhodnutí svědkovi K. za částku 475 000,- Kč, přičemž tento fakticky společnosti B. nic nezaplatil. K. následně územní rozhodnutí převedl na jiné subjekty, takže v současné době je již stavební povolení vydáno a na pozemcích staví zcela jiné subjekty něž společnost B., která však uzavřela nejméně s 30 poškozenými smlouvy na výstavbu bytů, garáží či jiných nebytových jednotek a přebírala od nich peníze. Dále bylo zjištěno, že dne 21. 3. 2000 byla společnost B. převedena na nového jediného společníka a jednatele V. P., který je však bezdomovcem, u něhož se do současné doby nepodařilo vypátrat jeho pobyt. V této souvislosti došlo ke ztrátě účetních dokladů společnosti B. za situace, kdy mělo být veškeré účetnictví předáno V. P. v souvislosti s převodem obchodních podílů firmy. Ode dne 24. 3. 2000 pak podpisovým právem k bankovním účtům společnosti B. disponoval vedle V. P. i obviněný JUDr. J., který ji nadále zastupoval na základě plné moci. Samotná výstavba však nikdy zahájena nebyla. Bylo zjištěno, že obviněný uzavřel smlouvu se svědkem A. vedoucím stavební firmy S. T., která měla provádět terénní úpravy v místě, kde mělo dojít k výstavbě. Tomuto subjektu pak zůstala společnost B. dlužna z fakturovaných 60 000,- Kč částku kolem 20 000,- Kč. Dále bylo zjištěno, že obviněný ani nezaplatil smluvní částku architektu H., kdy smlouva na vytvoření celého projektu zněla na částku 3 240 000,- Kč s tím, že částka ve výši 3 200 000,- Kč zůstala neuhrazena. Architekt H. dostal na základě faktur uhrazeno pouze 190 000,- Kč a 105 000,- Kč. Soud první instance pak dovodil, že finanční zálohy vybrané od klientů nikdy na výstavbu prakticky použity nebyly, nebyly použity ani na financování úprav pozemků a ani na úhradu možné projektové dokumentace. Každý z klientů společnosti B. měl odlišnou písemnou smlouvu. Pokud se týkalo termínu předání bytů, byla u některých klientů stanovena pevná data, a to i na dobu, kdy ještě nebylo vydáno ani územního rozhodnutí.
Vrchní soud ve svém usnesení vytkl soudu prvního stupně absenci výslechu svědků A. B. a I. K. soudem, když jejich svědecké výpovědi byly u hlavního líčení podle §211 odst. 1 tr. ř. přečteny za situace, kdy jejich provedení v přípravném řízení bylo stiženo procesní vadou spočívající v tom, že orgán přípravného řízení předem obhájci přesně jmenovitě nesdělil, kteří svědci měli být a také byli v přípravném řízení vyslýcháni. Tato vada mohla být jako u řady dalších svědeckých výpovědí zhojena osobním výslechem těchto svědků v řízení před soudem, k čemuž nedošlo.
Další námitky odvolacího soudu pak směřují do nedostatečných skutkových zjištění spočívajících ve špatném hodnocení důkazů či jejich neprovedení s tím, že závěr o trestní odpovědnosti pachatele lze učinit pouze na základě současného prokázání subjektivní stránky trestného činu. Podle názoru vrchního soudu ve věci nevznikají pochybnosti o tom, že obviněný měl podnikatelský záměr bytové výstavby, nýbrž v tom, že také postupně vytvářel podmínky pro jeho uskutečnění, což městský soud s ohledem na skutečnost, že nedošlo k jeho realizaci, zhodnotil bez dalšího tak, že obviněný žádnou se svých aktivit nedotáhl do konce. Nalézací soud se podle odvolacího soudu nezabýval důvody neúspěšnosti obviněného a především také tím, zda si obviněný při postupném uzavírání jednotlivých smluv s poškozenými musel být vědom toho, že svůj závazek vůči poškozeným nesplní nebo splnit nemusí. Přes poměrně rozsáhlé dokazování se městský soud důsledně nevypořádal s povinností zjištění základních skutkových okolností, jež naplňují znaky skutkové podstaty trestného činu, kterým obviněného uznal vinným. Bez opory ve výsledcích z provedeného dokazování městský soud ve vztahu ke všem poškozeným zcela paušálně uzavřel, že obviněný zájemcům o bytovou výstavbu zatajil, že jeho firma nemá finanční prostředky na zakoupení stavebních pozemků, a také je neinformoval o tom, že nebylo rozhodnuto o umístění stavby, a poté, kdy bylo toto rozhodnutí vydáno, jim nesdělil, že nepožádal o vydání stavebního povolení. Dále se nalézací soud nezabýval obsahem svědeckých výpovědí poškozených a ani podmínkami, za kterých obviněný smlouvy s jednotlivými poškozenými uzavíral, v důsledku čehož nejméně v případech uvedených v bodech III. 2) – 15) a 29), 30) rozsudečného výroku nebyla prozatím prokázána subjektivní stránka trestného činu.
V této souvislosti vrchní soud poukázal na podle jeho názoru chybné hodnocení důkazů ohledně zajištění financování projektu. Pochybení spatřuje v pominutí části výpovědi svědka JUDr. V. V., Ing. arch. V. H. a Ing. R. V., jehož výpověď ani nekoresponduje s jeho výpovědí z přípravného řízení. Soud prvního stupně dále neřešil ani rozpor ve výpovědích u svědka Ing. T. H., nesprávně interpretoval výpověď Z. S. ohledně zahraničního investora pro projekt bytové výstavby i výpověď M. A. ohledně možného hypotéčního financování. Nalézací soud též opomenul hodnotit další smlouvu o dílo ze dne 4. 10. 1999 zřejmou z listinného důkazu na č. l. 158 -159 spisu, stejně jako sdělení ČSOB, a. s. ohledně požadovaného úvěru na č. l. 120 spisu. Nalézací soud ani nezjišťoval dobu podání žádosti o úvěr u uvedeného peněžního ústavu ani se nezabýval podnikatelským záměrem, garancemi či jinými doklady, které obviněný bance předložil. Výhrady měl odvolací soud rovněž k hodnocení výpovědi svědka D. V. i smlouvy o převodu územního rozhodnutí na společnost D. Vady obdobné povahy pak odvolací soud vytkl u výpovědi svědka P. T. a faktur společnosti H. a P. K. N.
Městský soud podle soudu odvolacího dále pominul, že vlastníci stavebních pozemků přistoupili s obviněným na dohodu o budoucím založení akciové společnosti, ve které by předmětné pozemky představovaly jejich nepeněžitý vklad, a dále to, že vlastníci těchto pozemků uzavřeli dne 28. 4. 1997 se společností B. smlouvu o vzájemné spolupráci a smlouvu o budoucí kupní smlouvě. Na podmínky k založení akciové společnosti přestali vlastníci reflektovat dne 2. 12. 1997, kdy prodloužili pouze platnost smlouvy o budoucí smlouvě kupní. Kromě poškozeného T. tak obviněný JUDr. J. zavíral se všemi poškozenými smlouvy o dílo s převzetím finanční zálohy na bytovou výstavbu až po dohodě s vlastníky pozemků o budoucím založení akciové společnosti. Poté, co se obviněný dozvěděl, že vlastníci pozemků na založení společné akciové společnosti nadále nereflektují, zde stále ještě byla smlouva o uzavření budoucí smlouvy kupní, na základě které přicházelo v úvahu odkoupení pozemků prostřednictvím investora. V této souvislosti městský soud přehlédl význam smlouvy o spolupráci, který ve svých výpovědích potvrdili i vlastníci pozemků, a nezabýval se ani dobou její účinnosti. Při uzavírání smluv s poškozenými měl obviněný předběžně zajištěného nejen dodavatele stavebních prací, ale v případě V. s. B. také investora a dále i projektanta, který pro jeho firmu pracoval na předchozí výstavbě v letech 1995 - 96. Všichni poškození, se kterými byly uzavřeny smlouvy za účinnosti shora uvedené smlouvy o spolupráci, byli informování o tom, že společnost obviněného pozemky nevlastní.
Odvolací soud Městskému soudu v Praze rovněž vytknul, že nevyslechl poškozeného T. k okolnostem, zda a jak byl obviněným informován o zamýšlené bytové výstavbě. Tato potřeba je zvýrazněna rovněž tím, že smlouva mezi T. a B. není k dispozici. Proto i v tomto bodě shledává odvolací soud závěr o vině obviněného za důkazně nepodložený a nejméně předčasný.
Městský soud neprověřil obhajobu obviněného ani ohledně stavu účetnictví firmy či toho, kde by se mohlo účetnictví nacházet, či zda ještě vůbec existuje, dostupnými výpověďmi účetní J. a policistky Š. Dále nalézací soud nezjišťoval jiné náklady společnosti B. na vypracování dalších vyžádaných a podle obviněného i uhrazených studií a průzkumů, např. inženýrsko-geologického, urbanistické studie, studie zakládání zeleně, a neprověřoval ani náklady vynaložené v souvislosti s tvrzeným uzavíráním řady smluv s různými firmami. V této souvislosti je pak nutno hodnotit i svědeckou výpověď bratra obviněného B. J. o tom, že firma neměla dostatek finančních prostředků na výplaty zaměstnanců, jak potvrdila i H. M., a rovněž o tom, že na příslušném stavebním úřadě bylo jednáno o možnosti vydání stavebního povolení pouze na část objektu, který by pak mohl být nabídnut bance jako zástava k poskytnutí úvěru, což nalézací soud rovněž neověřil.
Dále se odvolací soud zabýval i výší škody ve vztahu k poškozeným J. H. a Ing. M. S., kdy výši škody nevzal za prokázanou, a proto v této souvislosti požadoval objasnit stav věci výpovědí sekretářky obviněného ve společnosti B., E. H.. Další vady byly nalézacímu soudu vytknuty ve vztahu k výrokům o náhradě škody u poškozených Ing. Č., K., L. a Ing. K., neboť o jejich nárocích již bylo rozhodnuto v občanskoprávním řízení. U těchto poškozených stejně jako u Ing. arch. H. brání v účasti v adhezním řízení důvody uvedené v ustanovení §44 odst. 3 tr. ř.
V závěrečné části svého rozhodnutí vrchní soud konstatoval, že povinností Městského soudu v Praze bude, aby v novém řízení odstranil shora uvedené nedostatky, dokazovaní v naznačeném směru doplnil, znovu učinil pokus zajistit k hlavnímu líčení osobu V. P. a případně provedl i důkazy další.
Nejvyšší soud v reakci na argumentaci obsaženou ve stížnosti pro porušení zákona poukázal na znění ustanovení §259 tr. ř. Podle odst. 1 tohoto ustanovení může odvolací soud vrátit věc soudu prvního stupně, je-li nutno po zrušení napadeného rozsudku nebo některé jeho části nutno učinit ve věci rozhodnutí nové, jen jestliže nelze vadu odstranit ve veřejném zasedání, zejména jsou-li skutková zjištění tak nedostatečná, že je nutno hlavní líčení opakovat nebo provádět rozsáhlé a obtížně proveditelné dokazování. Podle odst. 3 téhož ustanovení pak může odvolací soud rozhodnout ve věci sám rozsudkem, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení a) provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo b) provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení.
V této souvislosti je třeba podotknout, že aplikace ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. odvolacím soudem je pak limitována i ustanovením §263 odst. 6, 7 tr. ř., které stanoví, že odvolací soud po přednesení návrhů ve veřejném zasedání provede důkazy potřebné pro rozhodnutí o odvolání, nejde-li o rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování, které by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně. Z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění může odvolací soud přihlížet jen k důkazům, které byly ve veřejném zasedání provedeny před odvolacím soudem; tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je pak vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl. Odvolací soud proto nemůže změnit skutkový stav pouze na základě odlišného hodnocení důkazů bez toho, že by tyto důkazy sám znovu provedl.
Odvolací soud tedy musí i po novele trestního řádu účinné od 1. 1. 2002 respektovat zásadu, že nemůže nahrazovat činnost soudu prvního stupně, a nemůže tudíž provádět dokazování ve věci v rozsahu, které náleží jen soudu prvního stupně v rámci jím prováděného hlavního líčení. Zde již totiž nejde jen o obtížnost či obsáhlost dokazování z hlediska časové či jiné náročnosti, ale jde zde i o povahu tohoto dokazování. Odvolací soud nemůže vydat rozhodnutí, které by znamenalo, byť po jím provedeném doplnění dokazování, vydání rozhodnutí naprosto protichůdné povahy, než které učinil soud prvního stupně, ledaže takové rozhodnutí měl vydat soud prvního stupně již na základě jím provedených důkazů, které však nesprávně hodnotil. K námitce ministra spravedlnosti ohledně doplnění řízení provedením příslušných důkazů ve veřejném zasedání před odvolacím soudem je nutné zdůraznit, že i v případě, kdy odvolací soud považuje rozsah dokazování za úplný, ale provedené důkazy sám hodnotí jinak než soud prvního stupně, nemůže rozhodnout rozsudkem bez toho, že by důkazy předtím zopakoval bezprostředně před odvolacím soudem. Přitom musí odvolací soud navíc zvážit, zda to již vzhledem ke svému rozsahu neodporuje povaze odvolacího řízení a nepřekračuje meze pravomocí odvolacího soudu.
V případě obviněného JUDr. J. odvolací soud nejenže hodnotil řadu důkazů jinak, než soud prvního stupně, v tom směru, že se nalézací soud komplexně nevypořádal s výpověďmi řady svědků, ale odvolací soud nalezl i výrazné nedostatky ve skutkových zjištěních týkajících se otázky zavinění obviněného, když v této souvislosti poukázal na to, že se nalézací soud nezabýval výpověďmi jednotlivých poškozených ani náležitě nezhodnotil podmínky s nimi uzavřených smluv. V případě poškozeného T. není k dispozici předmětná smlouva z roku 1996 a tento svědek nebyl v hlavním líčení vyslechnut ke skutečnostem, které znal při uzavírání smlouvy. Nalézací soud také nevěnoval náležitou pozornost vyhodnocení vztahů mezi vlastníky pozemků a společností B., přičemž nezkoumal blíže okolnosti hypotéčního financování developerského projektu obviněného. Odvolací soud proto důvodně poukázal na nutnost pokusit se vyhledat důkazní prostředky ve vztahu k ČSOB, a. s. Nejasnosti provázely i okolnosti, za kterých docházelo k finančním tokům ve společnosti B., a to nejen ve vztahu k poškozeným J. H. a Ing. S., což odvolací soud pokládal za nutné odstranit dosud neprovedenými výslechy E. H. a účetní J. s tím, že k objasnění situace by přispělo zjištění, zda byly skutečně realizovány a zaplaceny průzkumy a studie uváděné obviněným. K vysvětlení situace ohledně ztracených účetních dokladů je pak oprávněně požadován výslech policistky Š. a V. P. K náležitému objasnění věci přispěje i provedení osobních výslechů svědků B. a K. v požadovaných směrech.
Odvolací soud po nalézacím soudu také žádá, aby v novém hlavním líčení vedle dalších okolností zejména zjistil to, od kterého okamžiku si musel být obviněný ve vztahu k poškozeným vzhledem k situaci ve vztazích s majiteli pozemků, kontaktovanými investory, bankovními institucemi a stavebními firmami vědom toho, že své závazky vůči dalším tehdy jen potencionálním zákazníkům reálně splnit nemůže. Toto zjištění je nutno podle zásady uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. dát do souvislosti s výpověďmi a smlouvami konkrétních poškozených. Požadavky odvolacího soudu směřují i do oblasti náležitého objasnění výše způsobené škody, k čemuž mají rovněž sloužit výslechy bývalých zaměstnanců firmy včetně účetní, z jejichž výpovědí by bylo možno získat i informace ohledně hospodaření s finančními prostředky ve společnosti B. I to může přispět k objasnění záměrů obviněného, které mohou mít beze sporu vliv i na výši způsobené škody, jako základní skutkovou otázku, jež je pro rozhodnutí o vině obviněného ve vztahu k jednotlivým skutkům či jejich jednotlivým útokům věcí natolik zásadní, že ji nelze ponechávat až na řízení před odvolacím soudem.
Ke svému konečnému závěru Nejvyšší soud dospěl i na základě vyhodnocení šíře důkazů, které by musel ve veřejném zasedání provést odvolací soud, pokud by měl ve věci rozhodnout sám. Jedná se o výslechy obviněného, majitele a zástupce majitelky pozemků, o listinné důkazy v podobě smluv mezi nimi podepsanými, o výslechy bývalých zaměstnanců společnosti B. včetně účetní, poškozeného T. a dalších poškozených uvedených pod bodem III. 2-15, 19, 30 rozsudečného výroku. Taktéž o výslech Ing. S., o listinné důkazy jednotlivými smlouvami uzavřenými s poškozenými, o výslechy osob z příslušných stavebních firem a realitních společností, zejména JUDr. V., S., A., architekta H., o listinné důkazy, popř. výslechy svědků ohledně snahy obviněného získat úvěr od ČSOB a. s., o listinné důkazy fakturami vztahujícími se k činnosti společnosti B., o výslech V. P. a další důkazy rozvedené v usnesení odvolacího soudu.
Provedení všech dosud neprovedených důkazů a opakování těch důkazů, které odvolací soud hodnotil jinak než prvostupňový soud, v řízení před soudem druhého stupně, by tak bylo svou povahou nahrazováním činnosti nalézacího soudu, což by již bylo v rozporu s apelačně – kasační zásadou odvolacího řízení uplatňovanou po novele trestního řádu s účinností od 1. 1. 2002.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud si byl vědom, že shora uvedené nedostatky, k nimž došlo v řízení před soudem prvního stupně, nebude možné napravit v rámci odvolacího řízení ve veřejném zasedání, učinil své rozhodnutí v neveřejném zasedání, což bylo v souladu s ustanovením §263 odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud se tedy ztotožnil s výše prezentovanými názory odvolacího soudu a vzhledem k této skutečnosti dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona není v rozsahu a z důvodů namítaných ministrem spravedlnosti důvodná, a proto ji podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Současně je třeba zdůraznit, že i kdyby tomu tak nebylo, napadené rozhodnutí vrchního soudu by Nejvyšší soud zrušit nemohl, neboť věc byla vrácena ze stádia odvolacího řízení do stádia řízení před soudem prvního stupně, což je ve prospěch obviněného. To čeho se stížnost pro porušení zákona domáhala, tedy zrušení napadeného usnesení a přikázání věci vrchnímu soudu, tak obsahově a svými důsledky směřuje v neprospěch obviněného, i když formálně byla stížnost pro porušení zákona podána v jeho prospěch.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. června 2003
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec