ECLI:CZ:NS:2003:4.TZ.43.2003.1
sp. zn. 4 Tz 43/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 17. dubna 2003 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Juraje Malika stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného I. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 10 T 16/1999, a podle §268 odst. 2, §269 odst.2 a §271 odst.1 tr. ř. rozhodl takto:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 10 T 16/1999, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §152 odst. 1 písm. d), odst. 3 tr. ř. v neprospěch obviněného I. B.
Napadené usnesení se z r u š u j e.
Zrušují se také všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla odkladu.
Obviněný I. B. je povinen podle §152 odst. 1 písm. d) tr. ř. do patnácti dnů nahradit náklady trestního řízení v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 16/99, stanovené paušální částkou, jež podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č.312/1995, ve znění účinném do 31. 12. 2002, činí 4 000,- Kč.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2002 pod sp. zn. 10 T 16/99 byl obviněný I. B. uznán vinným dvěma trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Uvedených trestných činů se dopustil tím, že jako statutární zástupce firmy F. A., a. s. se sídlem P., požádal dne 16. 1. 1995 K. b., a. s., pobočka P., o střednědobý úvěr ve výši 24.700.000,- Kč na nákup digitálního televizního počítačového trikového zařízení, ač neměl v úmyslu finanční prostředky z úvěru takto použít, dne 20.3.1995 jménem F. a. s. uzavřel se zástupcem K. b. a. s. smlouvu o úvěru na částku 24.700.000,- Kč, kterou na základě příkazu k úhradě, který podepsal dne 20. 3. 1995, převedl na svůj osobní účet vedený A. P., přičemž čerpání finančních prostředků dosáhl předložením zfalšované faktury na zakoupení výpočetní techniky, finanční prostředky použil mimo rámec společnosti F. A. a. s. blíže nezjištěným způsobem a úvěr s výjimkou úroků za březen a duben 1995 od počátku nesplácel a nesplatil, kdy navíc věděl, že objekt zástavy – bramborárna v B. – není zaplacen. Dalšího trestného činu se obviněný dopustil tím, že jako statutární zástupce firmy F. A., a. s. se sídlem P., dne 19. 11. 1996 uzavřel se společností CAC L., a. s., se sídlem P., leasingovou smlouvu na pracovišti počítačové grafiky S. G. s příslušenstvím, přičemž předložil pronajímateli k posouzení ekonomické návratnosti při uzavření leasingové smlouvy nepravdivé, nadhodnocené ekonomické výsledky hospodaření za rok 1994, 1995 a 1996, čímž výrazně zkreslil ekonomické posouzení tohoto obchodního případu, přičemž kdyby pronajímateli byly známy skutečné ekonomické výsledky, nedošlo by k uzavření předmětné smlouvy a tímto svým jednáním způsobil společnosti CAC L., a. s. škodu ve výši 12.510.924,- Kč.
Za to byl obviněnému I. B. podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 roků. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Dále byly učiněny výroky o náhradě škody podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. ř.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný a poškozená společnost CAC L. a. s. odvolání, v neprospěch obviněného podal odvolání také státní zástupce, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. 11 To 50/02, tak, že všechna odvolání jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24.10. 2002, sp. zn. 10 T 16/99, které nabylo právní moci téhož dne, byla podle §152 odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněnému I. B. stanovena povinnost nahradit do 15 dnů náklady trestního řízení stanovené paušální částkou ve výši 5.500,- Kč.
Proti posledně citovanému usnesení Městského soudu v Praze, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného I. B. Namítá v ní, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného v ustanoveních §152 odst. 1 písm. d), odst. 3 tr. ř. ve spojení s ustanovením §1 písm. c) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 312/1995 Sb. ve znění platném do 31. 12. 2002.
Ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona vytkl Městskému soudu v Praze, že usnesením uložil obviněnému povinnost nahradit náklady řízení, ve výši 5.500,- Kč, přesto, že je zřejmé, že napadeným usnesením měla být obviněnému uložena povinnému úhrada nákladů řízení podle §152 odst. 1 písm. d), odst. 3 tr. ř. ve spojení s ustanovením §1 písm. c) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 312/1995 Sb. pouze v paušální částce 4 000,- Kč. Navýšení uvedené částky o 1 500,- Kč by bylo v souladu s §3 písm. b) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 312/1995 Sb. možné pouze, pokud by byl pro účely předmětného trestního řízení podán znalecký posudek. Jediným znaleckým posudkem, který byl v průběhu předmětného řízení proveden jako důkaz, byl znalecký posudek o ceně nemovitosti vypracovaný znalcem Ing. J. O. dne 9. 12. 1994 (č.l. 143 a násl. trestního spisu). Tento znalecký posudek byl však vyhotoven pro účely poskytnutí úvěru peněžního ústavu, tedy bez souvislosti s probíhajícím trestním řízením. Nejednalo se tedy o postup podle §105 odst. 1 tr. ř., kterému by podle §111 odst. 2, odst. 3 tr. ř. odpovídalo přiznání a úhrada znalečného, a který by odůvodňoval zvýšení paušální částky nákladů trestního řízení o 1.500,- Kč. Dále ministr spravedlnosti s ohledem na zásadu zákazu analogie v neprospěch obviněného vylučuje, aby byla za podání znaleckého posudku považována účast tlumočnice při výslechu svědka G. G. (č.l. 74 a násl. trestního spisu).
Závěrem podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením došlo k porušení zákona v neprospěch obviněného I. B. v namítaném rozsahu, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil včetně rozhodnutí obsahově navazujících a dále postupoval dle §271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení, které napadené části rozhodnutí předcházelo, a shledal, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného.
Byl-li obžalovaný pravomocně uznán vinným, je dle §152 odst. 1 písm. d), odst. 3 tr. ř. povinen nahradit státu paušální částkou ostatní náklady, které nese stát. Tato paušální částka je stanovena obecně závazným právním předpisem vydaným Ministerstvem spravedlnosti, a to v ustanovení §1 písm. c) vyhlášky tohoto ministerstva č. 312/1995 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2002, a ve věcech, v nichž řízení v prvním stupni bylo vedeno před Krajským soudem, činí 4.000 Kč. Jestliže byl v trestním řízení podán znalecký posudek, zvyšuje se tato paušální částka nákladů trestního řízení v souladu s §3 citované vyhlášky o částku 1.500 Kč.
Z obsahu přezkoumávaného spisu je zřejmé, že se Městský soud v Praze těmito zákonnými ustanoveními důsledně neřídil, když paušální částku nákladů řízení stanovil ve výši 5.500,- Kč. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že pojem podání znaleckého posudku, tak jak je obsažen ve vyhlášce Ministerstva spravedlnosti č. 312/1995 Sb., nelze vykládat tak, že pro stanovení povinnosti nahradit náklady řízení postačí je-li v průběhu trestního řízení proveden listinný důkaz jakýmkoli znaleckým posudkem. Za podání znaleckého posudku z hlediska konkrétního trestního řízení je třeba považovat stav, kdy je znalecký posudek vyhotoven pro účely tohoto trestního řízení nebo kdy reálné náklady řízení vzniknou alespoň v souvislosti s účastí znalce při hlavním líčení (proplacení znalečného). Byť v posuzované trestní věci byl znalecký posudek znalce Ing. J. O. ze dne 9. 12. 1994 užit jako listinný důkaz, nebyl tento znalecký posudek vyhotoven pro účely tohoto trestního řízení ani v přímé souvislosti s ním.
Z výše uvedeného vyplývá, že povinnost nahradit náklady řízení ve výši 5 500,- Kč byla obviněnému uložena v rozporu s ustanoveními §152 odst. 1 písm. d), odst. 3 tr. ř. a §1 písm. c) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 312/1995 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2002, a že pro uložení povinnosti náhrady nákladů v této výši nebyly splněny zákonné předpoklady vymezené těmito ustanoveními.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr.ř. vyslovil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 10 T 16/99, byl porušen zákon v ustanovení §152 odst. 1 písm. d), odst. 3 tr. ř. v neprospěch obviněného I. B. Podle §269 odst. 2 napadené usnesení zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu. Nejvyšší soud věc poté podle §271 odst. 1 tr. ř. také sám hned rozhodl, neboť bylo možno učinit rozhodnutí na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí jinak správně zjištěn. Obviněného I. B. zavázal podle §152 odst. 1 písm. d) tr. ř. s přihlédnutím k ustanovení §1 písm. c) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č 312/1995 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2002, k paušální úhradě nákladů trestního řízení ve výši 4 000,- Kč, kterou uhradí do patnácti dnů.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. dubna 2003
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á