ECLI:CZ:NS:2003:4.TZ.72.2003.1
sp. zn. 4 Tz 72/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 3. července 2003 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Jiřího Pácala a JUDr. Františka Hrabce stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného Z. Z., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 28. 9. 2002, sp. zn. 1 T 46/2002, a podle §268 odst. 2 tr. ř., §269 odst. 2 tr. ř. a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Výrokem o trestu pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 28. 9. 2002, sp. zn. 1 T 46/2002, a řízením, jež mu předcházelo, b y l p o r u š e n
z á k o n v ustanoveních §36 a §57 odst. 2 tr. zák. a §2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněného Z. Z.
Napadený rozsudek se ve výroku o trestu zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí, na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obvodnímu soudu pro Prahu 3 se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 28. 9. 2002, sp. zn. 1 T 46/2002 Obvodního soudu pro Prahu 3 byl obviněný Z. Z. uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. Uvedeného trestného činu se dopustil tím, že v době od 14. 8. 2002 do 12.10 hodin dne 25. 9. 2002, kdy byl zajištěn orgány Policie ČR na Oddělení cizinecké policie v P., se neoprávněně zdržoval na území České republiky, ačkoli mu byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 7, ze dne 6. 8. 2002, sp. zn. 39 T 82/2002, který nabyl právní moci téhož dne, uložen za spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. uložen trest vyhoštění na dobu pěti let. Za to mu byl uložen podle §57 odst. 2 tr. zák. trest vyhoštění na dobu 7 let.
Tento rozsudek nabyl právní moci dne 28. 9. 2002.
Proti citovanému rozsudku podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného. Namítá v ní, že zákon byl v neprospěch obviněného porušen v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §36 odst. 2 a §57 odst. 2 tr. zák.
Ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona vytkl samosoudci Obvodního soudu pro Prahu 3, že vynesl rozsudek a uložil trest vyhoštění přesto, že obviněnému byl trest stejného druhu uložen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 6. 8. 2002, sp. zn. 39 T 82/2002, a to ve výměře 5 let.
Vzhledem k tomu, že podle §57 odst. 2 tr. zák. lze uložit trest vyhoštění pouze ve výměře od jednoho do deseti let, došlo v daném případě k porušení zákona v ustanovení §36 tr. zák., když součet postupně uložených a dosud nevykonaných trestů vyhoštění činí 12 let, a je tak v rozporu s citovaným zákonným ustanovením.
Závěrem ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že výrokem o trestu napadeného rozsudku došlo k porušení zákona v neprospěch obviněného Z. Z. v namítaném rozsahu, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. tento rozsudek ve výroku o trestu zrušil včetně rozhodnutí obsahově navazujících, a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.
Ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. ukládá orgánům činným v trestním řízení povinnost postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Orgány činné v trestním řízení podle §2 odst. 6 tr. ř. jsou povinny hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Jestliže soud odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal před tím, než byl trest uložený dřívějším rozsudkem vykonán, a ukládá mu trest stejného druhu, nesmí podle §36 tr. zák. tento trest spolu s dosud nevykonanou částí trestu uloženého dřívějším rozsudkem přesahovat nejvyšší výměru dovolenou tímto zákonem pro tento druh trestu.
Ustanovení §57 odst. 2 tr. zák. stanoví, že trest vyhoštění může soud uložit ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou.
Z obsahu přezkoumávaného spisu je zřejmé, že se samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 3 těmito zákonnými ustanoveními důsledně neřídil.
Státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 podal Obvodnímu soudu pro Prahu 3 dne 27. 9. 2002 podle §179c odst. 2 písm. a) tr. ř. návrh na potrestání obviněného Z. Z., přičemž ve skutkové větě tohoto návrhu na potrestání výslovně uvedl, že obviněnému byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 7, ze dne 6. 8. 2002, sp. zn. 39 T 82/2002, který nabyl právní moci téhož dne, uložen trest vyhoštění na pět let. Na výsledek soudního řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 7 byl obviněný rovněž dotazován také v průběhu svého výslechu dne 28. 9. 2002, kdy výslovně uvedl, že rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 7 mu byl uložen trest vyhoštění ve výměře pěti let.
Byť měl samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 3 tyto podstatné údaje k dispozici, nehodnotil je z pohledu ustanovení §57 odst. 2 tr. zák., které stanoví horní hranici trestní sazby pro trest vyhoštění ve výměře deseti let, ani z pohledu již citovaného ustanovení §36 tr. zák., jež limituje výše stejného druhu trestu ukládaného a již uloženého, dosud však nevykonaného.
V této souvislosti je třeba uvést, že i když ustanovení §57 odst. 2 tr. zák. stanoví, že trest vyhoštění lze uložit i na dobu neurčitou neznamená to, že by uvedená přísnější alternativa tohoto druhu trestu umožňovala při ukládání dalšího trestu překročit maximální hranici deseti let. Trest vyhoštění na dobu neurčitou soud uloží obviněnému pouze v závažnějších případech, kdy vzhledem k účelu trestu i okolnostem rozhodným pro jeho výměru nepostačuje uložení časově omezeného trestu vyhoštění ani na nejdelší možnou dobu deseti let, nebo kdy byl obviněnému uložen trest vyhoštění dřívějším rozsudkem v trvání deseti let, ale dosud nebyl ani zčásti vykonán, takže jeho jiné prodloužení vzhledem k §36 již není možné. I z jazykového výkladu ustanovení §57 odst. 2 tr. zák. vyplývá, že trest vyhoštění lze uložit buď ve výměře od jednoho roku do deseti let, a v tomto případě nelze hranici deseti let v žádném směru překročit, anebo na dobu neurčitou. V takovém případě by musel soud ve svém rozhodnutí zdůvodnit, proč nepostačuje uložení časově vymezeného trestu vyhoštění na dobu od jednoho do deseti let.
Z výše uvedeného vyplývá, že samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 3 nezjistil řádně skutkový stav věci, neboť pod pojem zjištění skutkového stavu je nutno zahrnout i objasnění okolností, jež mají k osobě pachatele význam z hlediska stanovení adekvátního druhu trestu a jeho výměry, a jeho procesní postup tak byl v rozporu s požadavky stanovenými §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Důsledkem uvedených pochybení byl posléze stav, kdy obviněnému byly uloženy tresty vyhoštění v celkové výměře 12 let, a proto stížnost pro porušení zákona byla důvodně podána podle §266 odst. 2 tr. ř., neboť uložený trest v posuzované trestní věci je ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost. Tento nepoměr je nutno konstatovat v případě každého trestu, který je uložen nad horní hranici trestní sazby.
Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že výrokem o trestu v rozsahu Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 28. 9. 2002, sp. zn. 1 T 46/2002, a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanovení §36 a §57 odst. 2 tr. zák., a §2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněného Z. Z. Podle §269 odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek ve výroku o trestu zrušen, jakož i všechna další rozhodnutí, která na zrušený výrok obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nejvyšší soud poté podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 3, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 3 v souvislosti s novým rozhodováním o trestu zohlední zákonná ustanovení, jež jsou citována výše, přičemž bude vázán rovněž i ustanovením §273 a §270 odst. 4 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. července 2003
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á