ECLI:CZ:NS:2003:4.TZ.73.2003.1
sp. zn. 4 Tz 73/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 18. června 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného A. P., proti usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 16. srpna 1989, čj. 3 To 217/89-51, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř., takto:
Usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 16. srpna 1989, čj. 3 To 217/89-51, byl v ustanoveních §254 odst. 1 a §256 tr. ř., ve znění účinném do 31. 1. 1990, a v řízení, které mu předcházelo v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 a §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. v citovaném znění, porušen zákon v neprospěch obviněného A. P.
Toto usnesení se v celém rozsahu zrušuje. Současně se zrušuje předcházející mu rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 18. 7. 1989, čj. 3 T-95/89-38. Dále se zrušují všechna rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. se zastavuje trestní stíhání obviněného A. P. pro skutek spočívající v tom, že „v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nenastoupil dne 4. 4. 1989 do 12.00 hod. k výkonu základní vojenské služby u v. ú. S., jak mu ukládal povolávací rozkaz ř. C č. 122447, který včas a řádně převzal a neučinil tak ani do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené tímto dokladem“, čímž měl podle obžaloby býv. Vojenské obvodové prokuratury O. ze dne 27. 6. 1989, sp. zn. 5 OPv 154/89, spáchat trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 18. 7. 1989, čj. 3 T-95/89-38, byl tehdy odvedenec A. P. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999 (dále též jen „tr. zák. 1999“) pro skutek, že „ač řádně a včas převzal povolávací rozkaz ř. C č. 122447, který mu ukládal povinnost nastoupit dne 4. 4. 1989 do 12.00 hod. k výkonu vojenské základní služby u v. ú. S., v úmyslu trvale se vyhnout vojenské činné službě, tak neučinil ani do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze“, a byl za to odsouzen podle §269 odst. 1 tr. zák. 1999 k trestu odnětí svobody na 24 měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. 1999 zařazen do II. nápravně výchovné skupiny.
Usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 16. srpna 1989, čj. 3 To 217/89-51, bylo odvolání obviněného A. P. proti tomuto rozsudku podle §256 tr. ř., ve znění účinném do 31. 1. 1990 (dále též jen „tr. ř. 1990“), jako nedůvodné zamítnuto.
Ministr spravedlnosti České republiky podal proti usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 16. srpna 1989, čj. 3 To 217/89-51, stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného A. P. V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti poukázal na skutečnost, že již rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 9. 6. 1988, čj. 1 T-70/88-36, který nabyl právní moci téhož dne, byl obviněný A. P. odsouzen pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák. 1999 k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dva roky, který zčásti vykonal, přičemž zbytek mu byl prominut na základě amnestie prezidenta republiky ze dne 27. 10. 1988. Stěžovatel dále uvedl, že obviněný již v tomto případě dal najevo, že vojenskou službu nehodlá nastoupit nikdy a že se jí tedy hodlá trvale vyhnout. Tento svůj úmysl dával najevo obviněný A. P. i nadále a nereagoval proto kladně ani na další výzvu k nástupu výkonu základní vojenské služby dne 4. 4. 1989. Totožnost skutku v případě takového opětovného odsouzení za odmítání plnění vojenské služby vyslovil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 18. 9. 1995, sp. zn. IV. ÚS 81/95 a v nálezu ze dne 20. 3. 1997, sp. zn. I ÚS 184/96. V případě druhého stíhání tedy neměl být vysloven odsuzující výrok, nýbrž toto trestní stíhání mělo být z důvodů ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. pro nepřípustnost zastaveno. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením byl v neprospěch obviněného A. P. porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1 a §256 tr. ř., a v řízení jež mu předcházelo, v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. v tehdy platném znění ve vztahu k ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., podle §269 odst. 2 tr. ř. aby napadené usnesení a rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 18. 7. 1989, čj. 3 T 95/89-38, zrušil, a to včetně všech obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu a dále postupoval podle ustanovení §270 odst. 1 tr. ř.
V písemném vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona ze dne 30. května 2003, obviněný prostřednictvím svého obhájce uvedl, že v zásadě považuje námitky stížnosti pro porušení zákona za důvodné, přičemž navíc navrhuje vyslovit též porušení zákona z důvodů uvedených v ustanovení §1 zákona č. 119/1990 Sb., v platném znění a navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř. a podle ustanovení §226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného A. P. obžaloby.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.
Z rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 9. 6. 1988, čj. 1 T-70/88-36, Nejvyšší soud zjistil, že odvedenec A. P., byl uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák. 1999 na tom skutkovém podkladě, že „ačkoliv dne 21. 3. 1988 převzal povolávací rozkaz od MěVS v O., na základě něhož byl povinen dne 5. 4. 1988 do 10 hod. nastoupit výkon vojenské základní služby u vojenského železničního provozního střediska v B., neučinil tak v úmyslu trvale se vyhnout vojenské činné službě ani do 24 hodin po lhůtě stanovené v povolávacím rozkaze, přičemž na svém odmítavém stanovisku setrval i u hlavního líčení“, za což byl podle §269 odst. 1 cit. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody na 2 (dva) roky nepodmíněně, který zčásti vykonal, přičemž zbytek mu byl prominut na základě amnestie prezidenta republiky ze dne 27. 10. 1988. Právní moc tohoto rozsudku byla vyznačena dnem 9. 6. 1988.
Zásada „ne bis in idem“, patřila již podle rakousko - uherského trestního řádu soudního (zák. č. 119/1873 ř. z.) k základním zásadám trestního řízení a znamenala, že nemůže být znovu stíhán ten, proti němuž dřívější trestní stíhání skončilo pravomocným rozsudkem soudu. Tuto zásadu bylo možno nepřímo dovodit i z řady ustanovení zák. č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), avšak od jeho novelizace zákonem č. 67/1952 Sb., byla již tato zásada výslovně vyjádřena např. v ustanoveních §§89 odst. 1 písm. g) a 166 odst. 1 písm. c) cit. trestního řádu. Podle zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění zákona č. 43/1980 Sb., podle něhož postupovaly býv. Vojenský obvodový soud v Olomouci a býv. Vyšší vojenský soud v Táboře v řízení proti obviněnému A. P., byla uvedená zásada zakotvena v ustanovení §11 odst. 1 písm. f) jež znělo: „Trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno.“
Po zjištění, že trestní stíhání obviněného A. P. pro skutek, pro který je znovu stíhán, skončilo pravomocným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 9. 6. 1988, čj. 1 T-70/88-36, a ten nebyl v předepsaném řízení zrušen, bylo povinností býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci trestní stíhání proti němu zastavit podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. 1990, když tutéž povinnost nesplnil již v přípravném řízení prokurátor podle §172 odst. 1 písm. d) cit. zákona. Na tomto zjištění nemění nic skutečnost, že později byl citovaný rozsudek v obnoveném řízení zrušen a obviněný A. P. byl nakonec obžaloby i pro tento trestný čin zproštěn (rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 2003, čj. 3 T 63/2003-5).
Podle §2 odst. 5 tr. ř. 1990, měly orgány činné v trestním řízení postupovat tak, aby byl zjištěn skutečný stav věci, a při svém rozhodování z něho vycházet. Měly objasňovat se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící proti obviněnému i okolnosti, které svědčily v jeho prospěch, a provádět v obou směrech důkazy, nevyčkávajíce návrhu stran. Doznání obviněného nezbavovalo orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat a všemi dosažitelnými prostředky ověřit všechny okolnosti případu.
Podle §2 odst. 6 tr. ř. 1990, orgány činné v trestním řízení hodnotily důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Je třeba konstatovat, že býv. Vojenský obvodový soud v Olomouci v rozsudku ze dne 18. 7. 1989, čj. 3 T-95/89-38, a býv. Vyšší vojenský soud v Táboře v napadeném usnesení, nevyhodnotil skutečnost, že jde o týž skutek, tj. odmítání plnění vojenských povinností z náboženských důvodů. Zde je na místě uvést, že otázka totožnosti skutku při opakovaném odmítnutí vykonávat vojenskou službu, když pachatel již v prvním řízení vyjádřil úmysl tuto službu nevykonávat trvale z důvodu náboženského přesvědčení, byla v minulosti ve více rozhodnutích Ústavního soudu ČR jasně formulována tak, že opětovným odsouzením takového pachatele byla porušena zásada „ne bis in idem“ (viz např. nález ze dne 18. září 1995, sp. zn. IV. ÚS 81/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 4, ročník 1995 - II. díl).
Z těchto důvodů Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením byl v neprospěch obviněného A. P. porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1 a §256 tr. ř. 1990, a v řízení, které mu předcházelo v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 a §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. 1990. V důsledku toho pak podle §269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení zrušil, a to včetně předcházející mu rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 18. 7. 1989, čj. 3 T-95/89-38, jakož i všechna na ně navazující rozhodnutí, pokud tímto zrušením pozbyla podkladu. Protože z povahy věci vyplývalo, že nové rozhodnutí, na základě výše uvedených zjištění může Nejvyšší soud učinit sám, trestní stíhání A. P. podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. zastavil. Vzhledem k výše uvedenému nepovažoval Nejvyšší soud za nutné navíc konstatovat, že k porušení zákona došlo z důvodů uvedených v §1 zák. č. 119/1990 Sb., v platném znění, jak to navrhovala obhajoba.
Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).
V Brně dne 18. června 2003
Předseda senátu:
JUDr. Juraj M a l i k