ECLI:CZ:NS:2003:4.TZ.80.2002.1
sp. zn. 4 Tz 80/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 20. února 2003 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Juraje Malika stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného R. K. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 To 152/01, a podle §268 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 To 152/2001, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. a §259 odst. 1 tr. ř. ve prospěch obviněného R. K.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2001, sp. zn. 56 T 18/2001, byl R. K. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že dne 1. 9. 1999 uzavřel pod obchodním jménem „V. r.“ zprostředkovatelskou smlouvu s poškozeným O. M., na základě které se zavázal zprostředkovat prodej nemovitosti zapsané na listu vlastnictví, a to objektu bydlení dále pozemků katastrální území J., P., za částku 1 240 500,- Kč, kdy na základě této zprostředkovatelské smlouvy zprostředkoval uzavření kupní smlouvy mezi poškozeným O. M. jako prodávajícím a manželi J. S. a J. S. jako kupujícími dne 13. 10. 1999, kdy manželé S. tuto nemovitost zakoupili za částku 1 249 500,- Kč s tím, že dne 8. 10. 1999 složil J. S. částku 400 000,- Kč v hotovosti obviněnému K. a dne 13. 10. 1999 doplatil zbytek kupní ceny ve výši 849 500,- Kč na účet u IPB P., patřící obviněnému K., kdy dle dohody o úschově peněz ze dne 13. 10. 1999 měla být vyplacena kupní cena ve výši 1 249 500,- Kč poškozenému O. M. nejpozději do tří dnů od zápisu manželů S. do listu vlastnictví, přičemž jmenovaní byli nejpozději dne 15. 4. 2000 zapsáni jako vlastníci v katastru nemovitostí, ale obviněný K. přes urgence poškozenému O. M. až do jeho smrti dne 19. 12. 2000 kupní cenu nevyplatil a rovněž ji nevyplatil potencionálním dědicům poškozeného O. M., O. B. či H. T. a peníze si ponechal pro svou potřebu. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti uhradit poškozeným O. B. a H. T. škodu ve výši 1 249 500,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný R. K. odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 To 152/01 tak, že rozsudek soudu I. stupně podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a věc podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Proti posledně citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného R. K. stížnost pro porušení zákona, v níž vytýká Vrchnímu soudu v Praze, že porušil zákon v neprospěch obviněného v ustanoveních §258 odst. 1, odst. 3 tr. ř. /míněno zřejmě ustanovení §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř./ a §259 odst. 2 tr. ř.
Z rozhodnutí vrchního soudu vyplývá, že požaduje pouze doplnění dokazování, a to výslechem znalců z oboru lékařství odvětví psychiatrie, z nichž jeden byl přibrán k vypracování znaleckého posudku Vrchním soudem v Praze, druhý znalec byl přibrán obviněným. Nejde tedy o rozsah dokazování, který dle rozhodnutí Vrchního soudu v Praze přesahuje možnosti odvolacího soudu. Teprve v případě, pokud by výsledky takto doplněného dokazování prokázaly nutnost opakovat hlavní líčení, by byla splněna podmínka pro vrácení věci městskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze je proto nutné pokládat za předčasné, neboť tento soud jakožto soud odvolací měl v rámci odvolacího řízení sám doplnit dokazování k otázce, zda obviněný byl schopen účasti u hlavního líčení a zda je v současné době schopen zúčastnit se veřejného zasedání. Teprve na základě těchto zjištění měl rozhodnout, zda jsou splněny podmínky pro zrušení rozsudku a vrácení věci soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí. Ministr spravedlnosti nadto poukázal na skutečnost, že vrchní soud sám takovéto dokazování zahájil a teprve před jeho ukončením, v důsledku posudku vypracovaného k žádosti obviněného, od dalšího dokazování upustil a napadený rozsudek zrušil.
Z uvedených důvodů ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze došlo k porušení zákona v namítaném rozsahu v neprospěch obviněného, aby toto usnesení podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon porušen byl.
Především je třeba uvést, že posuzována je dosud pravomocně neskončená věc a rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo napadeno stížností pro porušení zákona je tzv. mezitímním rozhodnutím, jež má pouze procesní povahu. Nejvyšší soud proto za tohoto stavu řízení nemohl posuzovat úplnost zjištěného skutkového stavu věci, rozsah provedeného dokazování nebo dokonce hodnotit důkazy, a tím méně i otázku, zda se obviněný zažalovaného trestného činu dopustil či nikoli. To je ve stávajícím stadiu řízení výlučným právem soudu I. stupně, eventuelně soudu odvolacího. Pokud odvolací soud zaujal názor, že ve věci je třeba vyslechnout znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, aby se seznámili s odlišnými stanovisky znalců, kteří zpracovali další znalecký posudek, jenž měl jiný závěr, a z tohoto důvodu vrátil věc soudu I. stupně, zůstává Nejvyššímu soudu k posouzení pouze to, zda takovýto postup byl v souladu se zákonem.
Podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. odvolací soud zruší napadený rozsudek pro vady rozsudku, zejména pro nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění týkajících se přezkoumávané části rozsudku, nebo proto, že ohledně této části se soud nevypořádal se všemi okolnosti významnými pro rozhodnutí, a podle písm. c) citovaného ustanovení také tehdy, vzniknou-li pochybnosti o správnosti skutkových zjištění ohledně přezkoumávané části rozsudku, k objasnění věci je třeba důkazy opakovat nebo provádět důkazy další a jejich provádění odvolacím soudem by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně.
Podle §259 odst. 1 tr. ř. je-li po zrušení napadeného rozsudku nebo některé jeho části nutno učinit ve věci rozhodnutí nové, může odvolací soud věc vrátit soudu prvního stupně, jen jestliže nelze vadu odstranit ve veřejném zasedání, zejména jsou-li skutková zjištění tak nedostatečná, že je nutno hlavní líčení opakovat nebo provádět rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování.
Je třeba konstatovat, že citovanými zákonnými ustanoveními se vrchní soud důsledně neřídil.
Podstatou odvolacích námitek obviněného proti rozsudku soudu I. stupně bylo tvrzení, že tento soud konal hlavní líčení, aniž by pro to byly splněny zákonné předpoklady. Obviněný R. K. především zpochybňoval postup předsedy senátu při zahájení hlavního líčení, který mu poté, co obviněný vypověděl dosavadnímu obhájci JUDr. B. B. i plnou moc, opatřením podle §39 odst. 1 tr. ř. z důvodů §36 odst. 3 tr. ř. tohoto obhájce pro hlavní líčení dne 23. 10. 2001 opět ustanovil, byť obviněného poučil, že si může kdykoliv zvolit obhájce jiného. Obviněný také poukazoval na svůj zdravotní stav, pro který nebyl schopen plnohodnotné účasti v hlavním líčení. Ač předsedu senátu seznámil s faktem, že asi měsíc před hlavním líčením se podrobil operaci, jejímž důsledkem v době konání hlavního líčení bylo to, že mohl jen s obtížemi sedět, trpěl depresivními a úzkostnými stavy, k jejichž potlačení užíval soudem zjištěné léky, přesto se hlavní líčení konalo. Důsledkem tohoto stavu byla jeho ztížená koncentrace, a ztráta schopnosti plnohodnotně se hlavního líčení účastnit a hájit se při něm.
Obhájce, jehož si posléze obviněný sám zvolil, předložil soudu II. stupně nález ze dne 21. 1. 2002 vystavený PhDr. M. M. z psychologické ambulance v J., která jednak konstatovala, že obviněný je v péči této ambulance, popsala jeho zdravotní stav a vyslovila podezření, že obviněný vzhledem ke svému zdravotnímu stavu a potížím, pro něž se léčí, zřejmě nebyl schopen účastnit se hlavního líčení před Městským soudem v Praze. Předložena byla i zpráva MUDr. T. W. z interní ambulance v T., z níž je zřejmé, že obviněný byl v době od 23. 9. do 28. 9. 2001 hospitalizován, když dne 24. 9. 2001 se podrobil chirurgickému zákroku, a jeho pracovní neschopnost bez přerušení trvala i dne 21. 12. 2001, kdy byla zpráva vyhotovena. Uvedený lékař konstatoval, že z jeho pohledu při znalosti zdravotního stavu obviněného a jeho subjektivních potíží, nebyl účasti u hlavního líčení v říjnu 2001 schopen.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací stanovil k projednání odvolání termín veřejného zasedání na den 6. 2. 2002, avšak obviněný požádal o odročení jednání, jehož se chtěl osobně účastnit, s poukazem na přetrvávající zdravotní potíže při dosud neukončené pracovní neschopnosti, a doložil toto tvrzení lékařskou zprávou MUDr. R. P. z chirurgické ambulance nemocnice v J. Tato zpráva obsahovala i údaj o nutnosti nové operace obviněného, jejíž datum bylo stanoveno na 4. 2. 2002. Vrchní soud s ohledem na tyto údaje zrušil termín nařízeného veřejného zasedání a ten nově stanovil na 29. 5. 2002.
Obviněný se dne 20. 3. 2002 podrobil psychiatrickému vyšetření v ambulanci MUDr. M. S. v J., a výsledek vyšetření spolu s diagnostickým závěrem a doporučením pro další postup léčby předložil vrchnímu soudu. Uvedené lékařské zprávy byly podnětem pro procesní postup podle §105 odst. 1 tr. ř., jímž byl k řízení přibrán znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. M. Č., který se měl vyjádřit jednak k otázce zda psychický stav obviněného umožňoval jeho účast v hlavním líčení u Městského soudu v Praze dne 23. 10. 2001, a zda zdravotní stav obviněného umožňuje, aby se účastnil veřejného zasedání o jeho odvolání před Vrchním soudem v Praze dne 29. 5. 2002. Znalec v písemně vypracovaném znaleckém posudku ze dne 2. 5. 2002 odpověděl na obě položené otázky kladně.
Podáním obhájce ze dne 21. 5. 2002, požádal obviněný jeho prostřednictvím o odročení veřejného zasedání s ohledem na závěry znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. M. K., který současně přiložil, a z něhož plyne, že tento znalce na identické dotazy, jaké byly položeny vrchním soudem znalci MUDr. Č., odpověděl záporně.
V této procesní situaci vrchní soud převedl veřejné zasedání do neveřejného zasedání a dne 29. 5. 2002 rozhodl usnesením, jehož obsah je citován výše a jež je napadeno stížností pro porušení zákona. Pro úplnost je třeba konstatovat, že obviněný byl dle sdělení obhájce ode dne 27. 5. 2002 hospitalizován na P. k. v H. K., což potvrzuje i lékařská zpráva ze dne 28. 5. 2002, vystavená MUDr. J. H., lékařem této kliniky. Pokud Městský soud v Praze ověřoval dotazem ze dne 3. 7. 2002, zda hospitalizace obviněného trvá i nadále, sdělil další lékař této kliniky MUDr. L. H., PhD. téhož dne, že obviněný hospitalizován není, bez bližšího údaje, kdy tato hospitalizace skončila.
Úkolem vrchního soudu při znalosti výše uvedených údajů a odvolacích námitek bylo posoudit, zda řízení před soudem prvního stupně proběhlo v souladu s trestním řádem a zda obviněný byl omezen v právu na obhajobu či nikoli. Teprve od vyřešení této primární otázky se mohly odvíjet všechny další úvahy týkající se případných vad skutkových zjištění, právního posouzení činu či úvahy o trestu. V situaci, kdy však přenesl toto rozhodnutí na soud prvního stupně, nedostál vrchní soud své zákonné povinnosti přezkoumat zákonnost a odůvodněnost těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, jakož i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to i z hlediska vytýkaných vad. Existence zcela protichůdných závěrů dvou znaleckých posudků nemohla být v tomto případě důvodem pro apriorní zrušení rozsudku soudu prvního stupně, ale pro ten procesní postup vrchního soudu, jehož výsledkem by byl řádný výslech obou znalců u veřejného zasedání tímto soudem. Tento rozsah dokazování v žádném případě nepřesahuje možnosti vrchního soudu, není obsáhlý ani obtížně proveditelný a není ani nahrazováním činnosti soudu prvního stupně. Naopak by vytvořil zákonný podklad pro posouzení a rozhodnutí zda řízení před soudem prvního stupně proběhlo v souladu s procesními předpisy s respektováním práva obviněného na obhajobu, či nikoli. Teprve po vyřešení a zdůvodnění této zásadní otázky mohl vrchní soud ve věci postupovat dále, tj. rozhodnout, zda jsou splněny zákonné podmínky pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení, či jinému rozhodnutí ve věci. Ostatně vrchní soud si této povinnosti byl vědom, pokud k řízení sám znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie přibral a položil mu výše uvedené dotazy, avšak posléze po zjištění existence dalšího znaleckého posudku na ni zcela rezignoval. Vrchní soud pro zvolený postup neměl oporu v platné procesní úpravě, neboť ustanovení §259 odst. 1 tr. ř. jednoznačně stanoví odvolacímu soudu podmínky, za kterých věc může vrátit soudu, a ty dle názoru Nejvyššího soudu v posuzované věci dány nebyly.
Na tomto závěru nemohou nic změnit ani další dva důvody, které vrchní soud uvedl ve zrušovacím usnesením jako další podstatné okolnosti, které ke zrušení věci vedly. Pokud upozorňuje na skutečnost, že do výše skutečně způsobené škody nemůže být započtena provize z kupní ceny, jde o názor správný, avšak pouhý odpočet 3 % z kupní ceny nemůže být zásadní překážkou pro stanovení správné výše škody i případně soudem odvolacím, stejně jako přesnější vymezení data spáchání trestné činnosti, ke kteréžto otázce vrchní soud rovněž zaujal správný právní názor. Nicméně ani toto upřesnění nedosahuje onoho kriteria obsáhlosti či obtížné proveditelnosti, které by vrchnímu soudu umožňovalo aplikaci ustanovení §259 odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k uvedené argumentaci je Nejvyšší soud toho názoru, že vrchní soud svým rozhodnutím porušil ustanovení §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. a §259 odst. 1 tr. ř., a podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 To 152/01, byl zákon v citovaných ustanoveních porušen.
V souvislosti s projednáním stížnosti pro porušení zákona se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda je stížnost pro porušení zákona podána ve prospěch či neprospěch obviněného.
Podle názoru Nejvyššího soudu je stížnost pro porušení zákona v tomto případě podána výlučně v neprospěch obviněného R. K. Není pochyb o tom, že pokud byl zákon porušen usnesením odvolacího soudu, kterým byl zrušen rozsudek, jímž byla vyslovena vina obviněného, jedná se o porušení zákona ve prospěch obviněného. Vrácení věci soudu prvního stupně je třeba zásadně hodnotit jako situaci pro obviněného příznivější, neboť se vrací do stadia po podání obžaloby, kdy nové rozhodnutí nemusí být rozhodnutím o vině a trestu a jeho výsledek může mít pro obviněného příznivější dopad.
Protože Nejvyšší soud konstatoval, že zákon byl porušen ve prospěch obviněného R. K., nepřicházel v úvahu další postup podle §269 odst. 2 tr. ř., jak navrhoval ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona, a bylo proto rozhodnuto jen tzv. akademickým výrokem.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. února 2003
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á