ECLI:CZ:NS:2003:4.TZ.80.2003.1
sp. zn. 4 Tz 80/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 24. června 2003 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Juraje Malika stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněných 1) P. R., 2) O. N., 3) M. N., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 6 To 564/2002, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 6 To 564/2002, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §254 odst. 1 a §256 tr. ř. a v řízení, jež mu předcházelo, v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněných P. R., O. N. a M. N.
Toto usnesení se zrušuje .
Zrušuje se také rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 10. 2002, sp. zn. 52 T 37/2002, jakož i všechna další rozhodnutí, jež na zrušená rozhodnutí obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obvodnímu soudu pro Prahu 4 se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 10. 2002, sp. zn. 52 T 37/2002, byli obvinění P. R., O. N. a M. N. uznáni vinnými pokusem trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 k 250a odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., jehož se dopustili tím, že v úmyslu vylákat pojistné plnění z pojistné smlouvy P. R. dne 31. 7. 2000 ohlásil pobočce A. p., a. s. se sídlem v P., pojistnou událost, a to odcizení osobního vozidla zn. Nissan Primera a posléze předal pojišťovně vyplněný dotazník k doplnění údajů potřebných pro likvidaci pojistné události, přičemž oba tiskopisy podepsal O. N. v kolonce pro podpis pojistníka, ačkoli v odcizení vozidla tak, jak uvedeno v hlášení o pojistné události nedošlo, neboť předtím M. N. měl uvedené vozidlo vyvézt do Bulharska a vozidlo již nepřivezl zpět do ČR, když k výplatě pojistného plnění, které by činilo 730 791,- Kč nedošlo. Za to byl každému z obviněných uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, výkon trestu byl u každého z obviněných podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání všichni tři obvinění, přičemž Městský soud v Praze, který o těchto odvoláních rozhodoval, je usnesením ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 6 To 564/2002, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto výše označenému usnesení Městského soudu v Praze podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch všech tří obviněných. Namítá v ní, že zákon byl porušen v ustanoveních §254 odst. 1 a §256 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo též v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněných P. R., O. N. a M. N.
Nalézací soud sice podle ministra spravedlnosti provedl rozsáhlé dokazování ke zjištění skutkového stavu a zavinění obviněných na uvedeném trestném činu, nicméně nevyčerpal všechny možnosti k náležitému objasnění věci a viny jednotlivých obviněných a dosud provedené důkazy nezhodnotil v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Tento soud nevyslechl pracovníky pojišťovny, kteří s oznámením o pojistné události přišli do styku. Byl vyslechnut pouze JUDr. V. Š., který však o předmětné události osobně nic nevěděl, jak sám ve své výpovědi potvrdil. Neúplnost dokazování je nutno spatřovat v tom, že nebyl proveden výslech těch pracovníků pojišťovny, kteří v různých stadiích bezprostředně záležitost vyřizovali a přišli do styku s obviněným R., a mohli se k věci vyjádřit, zejména k okolnostem vyplňování příslušných formulářů v souvislosti s nahlášením pojistné události a ohledně podpisu těchto listin obviněným O. N. Ten se po celou dobu řízení hájil tím, že obsah těchto listin nekontroloval s ohledem na to, že byly vyplněny obviněným R. společně s pracovníkem pojišťovny, a neměl proto důvod pochybovat o správnosti uvedených údajů. Navíc údaje nekontroloval ani z důvodu zdravotní indispozice. Výslech pracovníků pojišťovny mohl přispět k potvrzení nebo vyvrácení obhajoby obviněného O. N. o tom, že obsah formulářů nekontroloval, což z hlediska zavinění tohoto obviněného bylo významné. Konečně soud prvního stupně obeslal příslušné pracovníky pojišťovny k hlavnímu líčení, avšak namísto nich se dostavil JUDr. V. Š., který jak již zmíněno, s celou záležitostí osobně do styku nikdy nepřišel. Nalézací soud tak pochybil, pokud netrval na výslechu pracovníků pojišťovny, které původně k hlavnímu líčení předvolal.
Podle ministra spravedlnosti obviněný M. N. se nepodílel na oznámení pojistné události ani příslušné listiny nepodepsal, což bylo provedeným dokazováním potvrzeno. Za této důkazní situace bylo třeba v rámci hodnocení provedených důkazů posoudit, zda se tento obviněný svým jednáním podílel na pojistném podvodu, pakliže hlášení pojistné události nečinil, ani o tom s dalšími obviněnými nejednal a nebyl o průběhu tohoto ohlášení ani informován. Je sice pravdou, že soudy obou stupňů neuvěřily tvrzení tohoto obviněného, že osobní automobil nechal slovenskými občany přepravit zpět do České republiky, nicméně ani za tohoto předpokladu nelze dovodit vinu obviněného M. N. na pojistném podvodu ve stadiu pokusu. Nalézací soud tyto skutečnosti u obviněného M. N. nezhodnotil v souladu s požadavky uvedenými v §2 odst. 6 tr. ř., když se náležitě nevypořádal se zjištěním, že obviněný nenese podíl na přihlášení pojistné události.
Obviněný P. R. nejprve uvedl, že k odcizení vozidla v České republice došlo dne 29. 7. 2000, později tvrdil, že bylo odcizeno již dne 25. 7. 2000. Je-li pravdou, že k odcizení došlo skutečně dne 25. 7. 2000, není z časového hlediska vyloučeno, že předmětné vozidlo mohlo být po krádeži kontrolováno na bulharsko – tureckém hraničním přechodu. Touto skutečností bylo třeba se blíže zabývat v souvislosti s tvrzením obviněných, že auto skutečně nějakou dobu bylo zpátky v České republice, a to v návaznosti na výpovědi svědka J. C., R. B. a MUDr. D., kteří tvrdili, že vozidlo viděli v České republice po návratu obviněného M. N. z dovolené v Bulharsku.
Podle ministra spravedlnosti soud prvního stupně neprovedl všechny potřebné důkazy v souladu s trestním řádem a porušil tak zákon v neprospěch obviněných v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Městský soud v Praze tato pochybení soudu prvního stupně nezjistil, neodstranil je a svým usnesením ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 6 To 564/2002, tak porušil zákon v ustanoveních §254 odst. 1 a §256 tr. ř. v neprospěch všech tří obviněných.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením a řízením, které mu předcházelo, byl porušen zákon v neprospěch všech obviněných v namítaném rozsahu, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, včetně rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 10. 2002, sp. zn. 52 T 37/2002, a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Intervenující státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve veřejném zasedání v rámci konečného návrhu uvedla, že v rámci navrhovaného postupu podle §270 odst. 1 tr. ř. bude účelné vzhledem k rozsahu nutného došetření, věc vrátit k došetření nikoli soudu prvního stupně, ale státnímu zástupci.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jako i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.
Z obsahu přezkoumávaného spisu Nejvyšší soud zjistil následující:
Po podání obžaloby dne 1. 3. 2002 vynesl Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudek poté, co ve věci konal dvě hlavní líčení a vyslechl nejen svědky, kteří byli navrhováni obžalobou, ale vzhledem k uplatněné obhajobě obviněných také vyšetřovatele, kteří byli v přípravném řízení vyšetřováním kauzy pověřeni. Citovaným rozsudkem byli všichni obvinění podle §226 písm. a) tr. ř. obžaloby zproštěni. Své rozhodnutí soud prvního stupně odůvodnil tím, že po vyčerpání všech dosažitelných důkazů nemůže spolehlivě a bez rozumných pochybností uzavřít, že se vůbec stal skutek, který je v žalobním návrhu uveden a o němž bylo v hlavním líčení vedeno dokazování. Nadále zůstaly pochybnosti o tom, zda se skutek stal, a proto nezbylo než postupovat podle §226 písm. a) tr. ř., když nalézací soud především akcentoval zásadu „in dubio pro reo“, neboli v pochybnostech ve prospěch obviněného.
Městský soud v Praze jako soud odvolací konal řízení na podkladě odvolání obvodního státního zástupce podaného v neprospěch obviněných. Soud druhého stupně ve věci nařídil veřejné zasedání na den 3. 7. 2002 a poté, co až u tohoto zasedání zjistil, že pro omluvenou nepřítomnost jednoho z obhájců obviněných nemůže ve věci jednat, odročil v 8.45 hod. toto veřejné zasedání na neurčito, aby téhož dne ve 12.00 hod. konal v téže věci neveřejné zasedání. Ve věci rozhodl usnesením sp. zn. 6 To 314/02 tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. zrušil a věc podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V citovaném usnesení označil odvolací soud rozsudek nalézacího soudu za nepřezkoumatelný, neboť jednak podle jeho názoru neobsahoval skutkové závěry, k nímž nalézací soud dospěl, jednak neobsahoval ani hodnocení provedených důkazů. Obvodnímu soudu vytkl, že se nevypořádal s rozpory ve výpovědích obviněných, které evidentně mezi jejich tvrzeními z přípravného řízení a výpověďmi učiněnými v hlavním líčení existovaly. Nadto nová tvrzení obviněných nebyla soudem nikterak prověřována, byť např. výpověď obviněného M. N. vykazovala v tomto směru zcela zásadní změny. Odvolací soud přikázal soudu nalézacímu, aby znovu řádně vyslechl všechny obviněné a nadto provedl výslechy „do případu zasvěcených pracovníků poškozené pojišťovny (č. l. 59 až 61), z nichž zjistí důvody a především také další důkazní zdroje, které pojišťovnu vedly k předpokladu pojistného podvodu ohledně inkriminované události“. Dle přikázal „v úvahu připadajícími způsoby ověřit autenticitu údajů o všech přeshraničních pohybech inkriminovaného vozidla a ve světlo těchto objektivizovaných zjištění hodnotit obhajobu obviněných i další důkazy“.
Obvodní soud pro Prahu 4 v hlavním líčení dne 25. 9. 2002 vyslechl obviněné v intencích pokynu zrušovacího usnesení odvolacího soudu a také k výslechu pozval jako svědky M. Z., vedoucího oddělení pojišťovny A., a M. M., ředitele úseku likvidaci pojistných událostí této pojišťovny, nepřizval však JUDr. V. P., který byl pověřen vyřízením pojistné události, jak je patrno z dokladů založených ve spise na č. l. 59 až 61 spisu, na které odvolací soud poukazoval. Z obsahu protokolu o hlavním líčení (č. l. 237 a násl. spisu) je zřejmé, že jak svědek Z. tak M. se k hlavnímu líčení nedostavili, bez předvolání se však dostavil svědek JUDr. V. Š., který uvedl, že to byl právě on, kdo jednal při likvidaci pojistné události ohledně předmětného vozidla. Soud prvního stupně jej vyslechl jako svědka, přičemž k odročenému jednání, které bylo stanoveno na 21. 10. 2002 shora uvedené svědky již nepředvolával, z protokolu o hlavních líčeních však není zřejmé, zda od provedení těchto důkazů upustil a proč, či zda je pouze k odročenému jednání opomněl předvolat. Pokud jde o další doplnění důkazů v intencích pokynů odvolacího soudu, nalézací soud si vyžádal zprávu Policejního prezidia ČR, odboru mezinárodní spolupráce, oddělení I., která je ze dne 8. 1. 2002 (č. l. 210) a potvrzuje, že předmětné vozidlo překročilo hranice mezi Bulharskem a Tureckem dne 27. 7. 2000 přes hraniční přechod K. Vozidlo řídila ruská občanka I. Z., držitelka ruského pasu s uvedením jeho konkrétního čísla, která dne 28. 7. 2000 přes stejný hraniční přechod – K. – T. opět opustila. Jiná zpřesňující zjištění vyžádána nebyla, takže dokazování v tomto ohledu doplněno nebylo.
Poté vydal soud prvního stupně dne 21. 10. 2002 odsuzující rozsudek, který je již podrobně citován výše, proti němuž podali všichni obžalovaní odvolání.
Městský soud v Praze ve veřejném zasedání dne 16. 1. 2003, které konal o odvoláních obviněných, doplnil dokazování tak, že obviněné znovu vyslechl, a aniž provedl jiné důkazy, odvolání všech obviněných jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl. Ve velmi obsáhlém a podrobném odůvodnění svého usnesení sp. zn. 6 To 564/2002, poté odvolací soud polemizuje s uplatněnou obhajobou obviněných, kterou označil za nelogickou, odporující ostatním ve věci provedeným důkazům. V odůvodnění rozhodnutí je obsažena i konstrukce pravděpodobného průběhu skutkového děje ve světle úvah a hodnocení důkazů odvolacím soudem, naopak v odůvodnění není rozvedeno, proč odvolací soud netrval na provedení důkazů, jejich provedení sám ve svém zrušovacím rozhodnutí nařídil, a jak se s těmito chybějícími důkazy vypořádal. Omezil se na závěr, že „odvolací námitky jsou nedůvodné z pohledu komplexní hodnotící úvahy nalézacího soudu, kterou odvolací soud shledal korektní a logickou“. Za vadnou pokládal právní kvalifikaci skutku, pokud jednání obviněných bylo posouzeno pouze jako pokus, neboť dle jeho názoru je pojistný podvod dokonán již pouhým uvedením nepravdivých údajů při uplatňování nároků z pojistné smlouvy, nikoli vyplacením pojistného. Tuto vadu právní kvalifikace však nemohl zhojit pro, že v neprospěch obviněných nepodal odvolání státní zástupce a ustanovení §259 odst. 4 tr. ř. nepřipouští změnu rozsudku v neprospěch obviněných jen z titulu jimi podaného odvolání.
Z ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. vyplývá orgánům činným v trestním řízení povinnost postupovat tak, aby v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran, zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Způsob a rozsah hodnocení důkazů je upraven v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. tak, že orgány činné v trestním řízení musí hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Nejvyšší soud konstatuje, že soudy obou stupňů této své zákonné povinnosti důsledně nedostály.
Především je třeba uvést, že byť soud prvního stupně provedl obsáhlé dokazování ke zjištění skutkového stavu a k zjištění rozsahu zavinění obviněných na žalovaném trestném činu, důsledně nevyčerpal všechny možnosti dokazování k náležitému objasnění činu a viny jednotlivých obviněných a za této situace ani hodnocení důkazů nemůže odpovídat požadavkům zákonného ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Byť ve zrušovacím usnesení odvolacího soudu byla soudu prvního stupně výslovně uložena povinnost vyslechnout pracovníky pojišťovny A., kteří bezprostředně s oznámením pojistné události přišli do styku, dosud vyslechnuti nebyli, a to ani v rámci doplnění dokazování odvolacím soudem. Pracovníci pojišťovny M. M., M. Z., JUDr. V. P., uvedení ve sděleních pojišťovny A. jako osoby vyřizující předmětnou pojistnou událost, jakož i jistý p. Š., o němž se zmiňoval obviněný R. ve veřejném zasedání před Městským soudem v Praze jako o osobě, která s ním příslušný formulář o oznámení pojistné události vyplňovala, by měli být vyslechnuti jako svědkové právě k okolnostem vyplňování příslušných formulářů míry účasti jednotlivých obviněných na tomto aktu. V tomto ohledu by měla být potvrzena nebo vyvrácena obhajoba obviněného O. N., že obsah formulářů nekontroloval, co v konečném důsledku bude významné z pohledu zavinění. V tomto směru se Nejvyšší soud plně ztotožňuje s argumentací uvedenou ve stížnosti pro porušení zákona. Pokud jde o výslech obviněného P. R. nebylo z něj zjištěno a obviněný k tomu ani nebyl vyzván, aby podrobně objasnil jakým způsobem přebíral vozidlo v neděli dne 23. 7. 2000 od neznámých slovenských občanů, přičemž dosud nebyly provedeny ani žádné jiné úkony vedoucí k případnému zjištění totožnosti těchto osob. Obdobně je třeba poukázat na fakt, že se soudy obou stupňů nevypořádaly řádně s obhajobou obviněného M. N., který tvrdil, že se při přechodu hranic pohyboval ve společnosti jistého Bulhara, jehož totožnost byla zjištěna, jak je patrno ze zpráv I. Není zřejmé, proč dosud V. S., o jehož osobu jde, nar. 3. 1. 1976, bulharský státní příslušník, jehož číslo pasu je uvedeno ve spise na č. l. 139, nebyl vyslechnut cestou mezinárodní právní pomoci jako svědek, když by nepochybně mohl významnou měrou objasnit okolnosti přechodu hranic do Bulharska, jednání obviněného M. N. na území Bulharska, jeho údajnou zdravotní indispozici, rozhodnutí o návratu domů, jednání se Slováky apod., když u všech těchto aktivit měl být. Obdobný závěr je třeba učinit i ve vztahu k I. Z., ruské občance, která měla být vyslechnuta k okolnostem nabytí inkriminovaného vozidla a jeho převozu do Turecka, neboť z pohledu úplnosti skutkových zjištění je její svědectví významné.
Pokud nebylo dokazování provedeno v tomto rozsahu, pak závěry odvolacího soudu, byť se velmi pečlivě a podrobně zabýval uplatněnou obhajobou obviněných a provedenými důkazy, zůstaly v rovině úvah a pravděpodobností, přičemž s naprostou jistotou nebyla vyvrácena obhajoba obviněných, že k odcizení vozidla došlo na území České republiky poté, co bylo přivezeno zpět z Bulharska. Za této situace pak Nejvyšší soud musel učinit závěr, že odvolací soud nepostupoval plně v intencích ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto zákonného ustanovení nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §254, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jím předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání. Pokud pak Městský soud v Praze v posuzované trestní věci této své zákonné povinnosti z důvodů uvedených výše plně nedostál, důsledkem je i předčasná aplikace ustanovení §256 tr. ř., podle něhož byla odvolání obviněných jako nedůvodná zamítnuta.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 6 To 564/2002, byl porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1 tr. ř. a §256 tr. ř., a v řízení, které mu předcházelo v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněných P. R., O. N. a M. N. Podle §269 odst. 2 tr. ř. poté napadené usnesení zrušil, včetně rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 10. 2002, sp. zn. 52 T 37/2002, jakož i všechna další rozhodnutí, jež na obě zrušená rozhodnutí obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Věc podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal státnímu zástupci Obvodního státního zastupitelství v Praze 4, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V tomto směru Nejvyšší soud plně akceptoval návrh intervenující státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, aby věc byla vrácena do stadia přípravného řízení, a nikoli soudu prvního stupně. Nejvyšší soud v tomto směru sdílí názor, že vrácení věci do stadia přípravného řízení je zapotřebí k objasnění základních skutkových okolností, bez kterých není možno v hlavním líčení rozhodnout, přičemž v řízení před soudem by takové došetření bylo v porovnání s možnostmi opatřit takový důkaz v přípravném řízení spojeno s výraznými obtížemi. Po vrácení věci do stadia přípravného řízení bude třeba doplnit dokazování ve shora podrobně naznačeném rozsahu, poté vyhodnotit tyto nově provedené důkazy jednotlivě i v kontextu důkazů již fixovaných v trestním spise v rozsahu stanoveném §2 odst. 6 tr. ř. a znovu posoudit zda se skutek stal, kdo z obviněných a v jakém rozsahu se na něm podílel a rozhodnout, zda tyto úvahy odůvodňují podání obžaloby na všechny obviněné či pouze obviněného P. R., případně ve věci odůvodňují jiný procesní postup.
Podle §270 odst. 4 tr. ř. je orgán, jemuž věc byla přikázána, vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést ty procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. června 2003
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á