ECLI:CZ:NS:2003:4.TZ.91.2002.1
sp. zn. 4 Tz 91/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 18. února 2003 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněných I. J., P. Z., ThMgr. S. K., a V. B. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 11. 1976, sp. zn. 5 To 403/76, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ, sp. zn. T 379/76 a podle ustanovení §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. 11. 1976, sp. zn. 5 To 403/76 b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §237, §254 odst. 1, §256 tr. ř. v tehdy účinném znění a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, odst. 13, §120 odst. 3, §177 odst. 1 písm. c), §211 odst. 1 písm. a), odst. 2 a §214 tr. ř. v tehdy účinném znění v neprospěch obviněných I. J., P. Z., S. K. a V. B .
Napadené usnesení se zrušuje v celém rozsahu, zrušuje se též rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 23. 9. 1976, sp. zn. T 379/76, a to včetně řízení, které bylo před tímto soudem konáno.
Zrušují se i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu státnímu zástupci Praha-západ se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 23. 9. 1976, sp. zn. T 379/76, byli obvinění I. J., P. Z., S. K. a V. B. uznáni vinnými, že v období od června roku 1971 až února roku 1976 organizovali a účastnili se vystoupení hudebních skupin P. P. a D. jejichž program byl zaměřen tak, že stálým opakováním a zdůrazňováním vulgárních výrazů vyjadřoval neúctu vystupujících ke společnosti a pohrdání jejími morálními zásadami, a takto: I. J. dne 19. 6. 1971 v L. n. S., 31. 7. 1972 v P., 24. 6. 1972 ve Z. n. S., 1. 9. 1974 v P., 21. 6. 1975 v K. u K., 13. 12. 1975 v P. a 21. 2. 1976 v B. vystoupení po organizační stránce zajišťoval a uváděl vlastními texty,
P. Z. dne 1. 12. 1973 ve V., 1. 9. 1974 v P., v měsíci lednu 1975 v M. a 21. 6. 1975 v K. u K. na vystoupení hrál a zpíval texty nežádoucího a závadného obsahu a na představení ve V. program sám uváděl,
S. K. dne 21. 2. 1976 v B. hrál a zpíval písně, jejichž text obsahoval vulgární výrazy, přičemž písně si sám skládal a své vystoupení uváděl nevhodným způsobem,
V. B. dne 8. 7. 1973 a 7. 10. 1973 v K., 1. 12. 1973 ve V., 1. 9. 1974 v P. a 21. 2. 1976 v B. vystupoval jako hudebník a doprovázel písně, jejichž texty obsahovaly vulgární výrazy, přičemž obsah těchto písní mu byl znám.
Podle výroku shora uvedeného rozsudku se tedy všichni obvinění dopustili veřejně hrubé neslušnosti a činy spáchali jako členové organizované skupiny, čímž spáchali trestný čin výtržnictví podle §9 odst. 2, §202 odst. 1, 2 tr. zák.
Za to byli všichni obvinění odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody, I. J. v trvání osmnácti měsíců s výkonem ve druhé nápravně výchovné skupině, P. Z. k v trvání dvanácti měsíců, S. K. a V. B. v trvání osmi měsíců, přičemž všichni tři byli zařazeni k výkonu trestu do první nápravně výchovné skupiny.
Tento rozsudek soudu prvého stupně byl napaden všemi obviněnými a okresním prokurátorem odvoláními, o kterých rozhodoval Krajský soud v Praze, jenž je usnesením ze dne 11. 11. 1976, sp. zn. 5 To 403/76 zamítl podle §256 tr. ř.
Ministr spravedlnosti podal podle §266 odst. 1 tr. ř. ve prospěch obviněných I. J., P. Z., S. K. a V. B. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 11. 1976, sp. zn. 5 To 403/76, jako soudu odvolacího v této trestní věci stížnost pro porušení zákona s tím, že napadeným usnesením byl porušen zákon v neprospěch obviněných v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. a rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 23. 9. 1976, sp. zn. T 379/76, též v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve vztahu k §202 odst. 1, 2 tr. zák.
V odůvodnění své stížnosti ministr spravedlnosti uvedl, že z celého řízení lze dovodit účelovou a politicky motivovanou snahu kriminalizovat uvedené hudební skupiny a její členy, což vyplývá i ze skutečnosti, že celé řízení probíhalo v atmosféře mediální kampaně. Pochybení soudu prvního stupně, která podle ministra spravedlnosti trpí zjevnou účelovostí a nesprávným hodnocením doposud provedených důkazů, neodstranil ani odvolací soud.
Soudu prvního stupně je stížností pro porušení zákona vytýkáno, že v průběhu hlavního líčení k návrhu obhájců a obviněných blíže nekonkretizoval jednotlivé vulgární výrazy z textu písní tak, aby se k nim mohli vyjádřit. Soud pouze odkázal na obsah spisu, který ony vulgární výrazy obsahuje. Řízení tedy trpí neúplností dokazování ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., a proto je rozsudek také nepřezkoumatelný.
Prvostupňový soud se dále blíže nezabýval jednáním jednotlivých obviněných, které uznal vinnými trestným činem podle §202 odst. 1, 2 tr. zák. Obviněný V. B. byl uznán vinným, přestože se sám na tvorbě textů písní nepodílel a na vystoupeních skupiny nebyl jako konferenciér činný, ale pouze jako hudebník doprovázel vystoupení hrou na hudební nástroj. Obviněný S. K. doznal, že pouze ve dvou textech písní použil výrazy, které lze považovat za vulgární. Přesto soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku vytýká všem obviněným, tedy i obviněnému K., že vulgární výrazy tvořily v podstatě jádro celého programu, což ve vztahu k obviněnému K. tvrdit nelze. Soud se měl tudíž blíže zabývat tím, zda použitím vulgárních výrazů obviněným K. v textech dvou písní lze považovat za hrubou neslušnost ve smyslu §202 tehdy platného tr. zák., který měl na mysli postihovat hrubou neslušnost narušující pravidla občanského soužití. Naopak zákonodárce podle ministra spravedlnosti ustanovením §202 tr. zák. nesledoval trestní represí ohrozit každého, kdo vystoupí způsobem, který není zcela konformní s běžnou morálkou nebo neodpovídá obecnému vkusu.
Ministr spravedlnosti dále uvádí, že společná činnost obviněných byla zaměřena k hudební produkci, která nemohla být neorganizovaná. Činnost obviněných byla organizována pouze k vlastnímu hudebnímu výkonu. Z toho však nebylo možno dovodit organizovanou skupinu ve smyslu §202 odst. 2 tr. zák.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. 11. 1976, sp. zn. 5 To 403/76, byl porušen zákon v neprospěch všech obviněných v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. a rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 23. 9. 1976, sp. zn. T 379/76, též v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve vztahu k §202 odst. 1, 2 tr. zák. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. obě shora uvedená rozhodnutí zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud pozbyla významu, a učinil rozhodnutí podle §271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona byla podána důvodně.
V prvé řadě je nezbytné konstatovat, že významná část řízení vedeného před soudem prvního i druhého stupně je zatížena řadou podstatných vad, které rozhodnutí těchto soudů týkající se věci samé diskvalifikují natolik, že v žádném případě nemohou být označena za správná a odpovídající zákonu.
Z protokolu o hlavním líčení, které se konalo ve dnech 21. až 23. 9. 1976 vyplývá, že nejprve byli k věci vyslechnuti obvinění v pořadí I. J., P. Z., S. K. a V. B. Z obsahu protokolu o hlavním líčení není zřejmé, zda každý z obviněných byl vyslýchán v nepřítomnosti ostatních spoluobviněných, nebo tomu bylo naopak v jejich přítomnosti a nebo byli obvinění postupně předvoláváni do jednací síně a zde vyslýcháni, přičemž zde již jejich výpovědi byli přítomni spoluobvinění vyslechnutí dříve. Není také zřejmé, zda jednotliví obvinění, pokud byli vyslýcháni v nepřítomnosti spoluobviněných, byli ještě v průběhu dokazování seznámeni s obsahem jejich výpovědí, jak to ukládá ustanovení §208 tr. ř. Po výslechu obviněných bylo přistoupeno k výslechu svědků, a to Z. H., J. B., J. D., Dr. J. M., J. H., J. K., M. K., A. K., D. N., M. Š., I. P. a M. P. Vyslechnuti byli i znalci psychiatři, kteří již v přípravném řízení zkoumali duševní stav obviněných I. J. a P. Z. a zpracovali k této otázce znalecké posudky.
Po výslechu posledního z uvedených svědků soud konstatoval, že se k hlavnímu líčení nedostavili někteří z předvolaných svědků, a to konkrétně K., B., H. a J. N. Obhájci obviněných na tuto skutečnost reagovali prohlášením, že trvají na výslechu buď všech těchto svědků (JUDr. C.), nebo pouze některých z nich (JUDr. Š., JUDr. M. a JUDr. D.), přičemž k těmto požadavkům se připojili i jednotliví obvinění. Po vyjádření prokurátora, že další postup ponechává na úvaze soudu, vystoupil obhájce obviněného S. K. JUDr. M. a upozornil soud, že bude též trvat na osobním výslechu svědků H., H., B., K., K., K., M. a V. Dále pak též na výslechu S., K., Z., V., K. a M., což byli původně ve stejné věci spoluobvinění obviněných J., Z., K. a B., než došlo prokurátorem k jejich vyloučení ze společného řízení. Na tento návrh obhájce reagoval prokurátor tak, že navrhl jeho zamítnutí. Okresní soud posléze rozhodl usnesením, že svědecké výpovědi B., H., J. N. a K. se z důkazního řízení vypouštějí a tyto osoby nebudou v hlavním líčení jako svědci vyslechnuti. Zároveň bylo rozhodnuto, že návrhy na doplnění dokazování provedené obhájcem JUDr. M. se zamítají. Na to reagoval obhájce obviněného I. J. JUDr. Š. prohlášením, že trvá na osobním výslechu všech dalších svědků, a to O., T., L., P., R., K. a P. Po zamítavém vyjádření prokurátora soud vyhlásil usnesení, jímž jakékoli návrhy obhajoby na doplnění dokazování pro nadbytečnost zamítl. Zároveň soud prohlásil, že podle jeho názoru lze svědecké výpovědi opatřené v přípravném řízení přečíst, což se vztahuje i na návrhy učiněné obhajobou. V protokolu o hlavním líčení se pak nachází věta, že za souhlasu okresního prokurátora, obhájců a obviněných je čten podstatný obsah vyšetřovacího spisu a kromě jiných důkazů soud přečetl 114 protokolů o výpovědích svědků, které byly pořízeny v přípravném řízení, z nichž někteří jako např. J.B., J. D., A. K., Dr. J. M., I. P., J. H., D. B. byli již v hlavním líčení osobně slyšeni. Mezi těmito čtenými svědeckými výpověďmi se nacházejí i výpovědi J. B., M. H. a B. K., ohledně nichž okresní soud dříve rozhodl, že je jako důkaz provádět nebude, na což posléze poukázal obhájce obviněného V. B. JUDr. D. Obhájce obviněného S. K. JUDr. M. vznesl protest proti přečtení svědeckých výpovědí, ke kterému nebyl dán souhlas. Na tyto námitky soud nereagoval a předal slovo okresnímu prokurátorovi, obhájcům a obviněným k závěrečným návrhům. V rámci své závěrečné řeči prokurátor předložil soudu zprávu Ministerstva kultury ze dne 8. 6. 1976 a rukopis obviněného Z., jehož obsah přednesl ve V., které byly soudem založeny do spisu, aniž by byly provedeny jako řádný důkaz postupem podle §218 odst. 1 tr. ř. K tomuto postupu byla vznesena obhájci JUDr. Š. a JUDr. M. námitka, na níž soud nereagoval.
K průběhu dokazování, jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení je třeba dále uvést, že k žádné z přečtených svědeckých výpovědí ani přečteným listinným důkazům nebyla obviněným dána možnost k vyjádření k jejich obsahu, což ustanovení §214 tr. ř. soudu stanoví jako jeho povinnost. Ohledně listinných důkazů provedených jako důkaz není taktéž zřejmé, zda soud umožnil do nich nahlédnout stranám, event. svědkům, jak to stanoví §213 odst. 1 tr. ř., což se zejména týká listin obsahujících texty písní interpretovaných obviněnými při jednotlivých vystoupeních. Okresní soud v rámci čtených svědeckých výpovědí konstatoval též výpovědi K. H., M. S., F. S. a A. Š., což jsou ale ve všech čtyřech případech protokoly o výpovědích, které jmenovaní učinili v postavení obviněného a nikoli svědka, přičemž k přečtení takových výpovědí nebyly splněny podmínky předpokládané v ustanovení §211 odst. 2 tr. ř. Mezi přečtenými výpověďmi svědků je i řada těch, ohledně nichž se obvinění, případně jejich obhájci výslovně vyjadřovali v tom smyslu, že žádají, aby byli v hlavním líčení osobně vyslechnuti. Jedná se například o P. K., M. K., K. K., J.B., J. P., J. R., J. H., A. H., T. M., O. K. To, že si okresní soud byl vědom pochybnosti svého postupu spočívajícího v přečtení výše uvedených svědeckých výpovědí svědčí pak to, že jimi jako důkazem vůbec neargumentoval v odsuzujícím rozsudku. Pokud jsou svědecké výpovědi v odůvodnění rozsudku citovány, jedná se výhradně o výpovědi svědků, kteří byli v hlavním líčení osobně slyšeni. Skutečnost, že okresní soud ostatní naprosto převážnou část svědeckých výpovědí přečetl, aniž k tomu byl udělen výslovný souhlas obviněných, jak to vyžadovalo ustanovení §211 odst. 1 písm. a) tehdy platného trestního řádu dokládá i obsah odvolání jednotlivých obviněných vypracovaných jejich obhájci. Ve všech se poukazuje více či méně obsáhlou formou na tuto skutečnost a je z toho dovozováno hrubé porušení trestního řádu.
Navzdory zjevnému porušení výše uvedených ustanovení trestního řádu, které ve svém souhrnu nerespektovaly právo obviněných na obhajobu vyplývající z ustanovení §2 odst. 13 tr. ř., Krajský soud v Praze jako soud odvolací vyslovil závěr, že k žádnému porušení procesních předpisů v řízení před soudem prvního stupně nedošlo. Sám pak dokonce v odůvodnění svého rozhodnutí na podporu správnosti odsuzujícího rozsudku okresního soudu argumentoval výpověďmi svědků, které byly v hlavním líčení v rozporu s trestním řádem přečteny a jež jako důkaz prvostupňový soud nehodnotil, a taktéž zprávou Ministerstva kultury ČSR a rukopisem obviněného Z., které v rámci své závěrečné řeči okresnímu soudu předal prokurátor, a jež rovněž nebyly v řízení před soudem prvního ani druhého stupně jako důkaz provedeny. Odvolací soud tak v tomto ohledu porušil zásadu bezprostřednosti prováděných důkazů, stanovenou pro něj v ustanovení §237 tr. ř.
Pokud se týká formální stránky odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně je třeba prohlásit, že skutková věta ve výrokové části tohoto rozsudku není dostatečně konkrétní, když neobsahuje alespoň názvy skladeb, jež měli obvinění při jednotlivých vystoupeních interpretovat s odkazem na příslušné důkazy, založené ve spise, ve kterých by byly konkrétní vulgární výrazy a jejich četnost užití zadokumentovány. Taktéž skutkový popis, jenž by odpovídal zákonnému znaku, že trestný čin výtržnictví obvinění spáchali jako členové organizované skupiny je naprosto nedostačující, když zcela absentuje konkretizace jednání jednotlivých obviněných, z něhož by ve vztahu k uskutečněným veřejným vystoupením, které se u obviněných ani časově zcela nekryjí, bylo možné dovodit takovou míru jejich organizovanosti, jakou k takové právní kvalifikaci vyžaduje trestní zákon. Lze tedy uvést, že skutková věta ve výrokové části přezkoumávaného rozsudku je natolik obecná, že nesplňuje kriteria ustanovení §120 odst. 3 tr. ř.
Z toho co bylo konstatováno výše, je patrné, že skutkový stav věci mohl být zjišťován pouze z těch důkazů, které byly v hlavním líčení, event. ve veřejném zasedání provedeny způsobem konformním se zněním platného trestního řádu. Takovými důkazy byly výpovědi obviněných a slyšených svědků v hlavním líčení, o něž okresní soud opřel své závěry. Soud prvního stupně i soud odvolací ve svých rozhodnutích konstatovaly, že obvinění se ke svému jednání doznali. Z jejich výpovědí ale ve skutečnosti vyplývá pouze to, že se jednotlivých akcí a vystoupení účastnili, přičemž připustili, že v textech některých písní se účelově vyskytují ojedinělé vulgární výrazy, které pak zazněly při interpretaci jednotlivých skladeb.
Konkrétně obviněný I. J. uvedl, že některé akce konferoval, ale v textech svých vystoupení vulgární slova nepoužíval s výjimkou P., ale na podrobnosti si nevzpomíná. V tomto případě se jednalo o soukromou záležitost, konkrétně oslavu svatby. Je pravda, že v některých skladbách se skutečně vulgarismy vyskytují, ale mají v komplexu celého textu opodstatnění. V žádném případě ale neměl on ani nikdo z ostatních obviněných úmysl dopouštět se hrubé neslušnosti vůči společnosti. Jejich vystoupení byla namířena jako kritika konzumní společnosti, kterou neztotožňovali se společností socialistickou. Akce jimi pořádané probíhaly v klidu a pořádku. Vinen se rozhodně necítí.
Obviněný P. Z. připustil, že se účastnil akcí ve V., P., M. a K. u K., a to jako hudebník. V B. byl pouze jako divák. Je autorem textu písní, v nichž se funkčně vyskytovaly vulgární výrazy, ale vinen se necítí. Pokud použil vulgárního výrazu, vždy to bylo proto, že nenalezl jiného dostatečně nahrazujícího pojmu. Své texty chápe jako kosmopolitní, jimiž nechtěl útočit proti jakékoli společnosti. K vystoupení S. K. v B. uvedl, že v úvodu bylo poněkud nevhodné.
Obviněný S. K. ohledně svého působení na koncertě v B. připustil, že je uvedl nevhodným způsobem, neboť v sále byl hluk a on chtěl zjednat klid. Vystupoval jako zpěvák s kytarou a zpíval jiné písně než ostatní. Jednalo se o dvě skladby, v nichž se vyskytují dvě vulgární slova, která dokreslují celý text a mají svůj význam. Své písně považuje za spirituálové a v žádném případě nevyjadřují dekadenci a nihilismus, ale naopak. Jako věřící člověk je skládal a zpíval se svou představou o „království“ a rozhodně nemají protisocialistický ráz.
Obviněný V. B. uvedl, že do skupiny přišel až v roce 1973 a působil v ní jako hudebník. Tzn., že nezpíval i když texty jednotlivých písní znal. Není si vědom, že by někdy do sálu pronesl vulgární výraz. Žádná z akcí skupin P. P. ani D. na něj nikdy nepůsobila výtržnickým způsobem. Určitou kritiku na jejich vystoupení sice slyšel, ale jednalo se o otázku líbivosti a nikoliv ve smyslu, že by produkce působila pohoršlivě. Vinen se necítí.
Z obsahu výpovědí svědků vyslechnutých v hlavním líčení je patrné, že tito se vyjadřovali k jednotlivým akcím či vystoupením, které se postupně uskutečnily v L. n. S., P., Z. n. S., K., P., K. u K., B., M. a V. K akci pořádané v P. nebyl žádný svědek vyslechnut. Svědkyně D. B. vypověděla, že písním na koncertu v B. nebylo rozumět, byl to nezvyklý druh zábavy, v jedné skladbě slyšela jedno vulgární slovo. O tomto koncertu hovořila s občany, kteří tuto zábavu kritizovali a odsuzovali. Z. H. ke koncertu v B. uvedla, že v sále bylo hlučno, textům často nerozuměla, písně byly zpívány i v anglickém jazyce. V některých slyšela ojedinělé vulgární výrazy. J. B. ke koncertu v P. upřesnil, že se programu nevěnoval, očekával, že budou zpívat lidovky. Účastníci se mu zdáli oblečení jako chuligáni. M. K. k vystoupení na plese v P. uvedl, že byl otřesen špatným oblečením, úpravou, jakož i vystupováním a hudbou účinkujících, kteří zpívali anglicky. Svědek A. K. se ke koncertu v L. n. S. vyjádřil tak, že toto vystoupení u posluchačů vzbudilo nevoli a pohoršení kvůli promítání snímků. Jinak samotná zábava proběhla v klidu a byla hodnocena vcelku příznivě. J. D. ke koncertu v K. uvedl, že se mu líbila bezprostřednost celé akce a tudíž ho napadlo, že by se mu vystoupení mohlo hodit pro účely natočení filmové studie k přijetí na FAMU. Dostal informaci o pořádání akce v P., kde natáčení nakonec proběhlo. V textech písní se objevovaly vulgarismy a protože se mu získaný materiál nezdál ke sledovanému účelu vhodný, filmování přerušili a odjeli. Jinak jako divák by na koncertu zůstal. MUDr. J. M. ke koncertům v B. a K. u K. prohlásil, že se jednalo o drsnější formu vystoupení za použití špatného technického vybavení, kde však vulgární výrazy plnily svoji funkci. Nebyl tím však pohoršen. Naopak byl potěšen, že se lidé věnují hudbě a ne drogám. J. H. k akci v K. uvedl, že nebyl uvnitř sálu, jen u vchodu, slyšel však hluk, vulgárnosti nepostřehl, pohoršení u něj nic nebudilo. J. K. byl při vystoupení ve Z. n. S. šokován oblečením kapely a taktéž občané byli celkovým vystoupením souboru pohoršeni. Vzhledem k tomu bylo přijato stanovisko, že hudebníci příště pozváni nebudou. M. Š., který se na akci v P. zúčastnil s J. D. natáčení filmu slyšel v jedné písni slova vulgárního charakteru, ale nedokáže si vzpomenout, ve které to bylo a jaká skupina ji hrála. Svědek I. P. přítomný na koncertě v K. uvedl, že se mu vystoupení nelíbilo. Seděl ve výčepu a pro hluk v sále ani nerozuměl slovům. Měl dojem, že hrají stále stejnou skladbu. Z výpovědi M. P., který se vyjadřoval k průběhu vystoupení v závodním klubu v P. je patrné, že pokud si občané stěžovali na průběh zábavy, tak pro její hlučnost. On sám žádné vulgární výrazy neslyšel a navíc většina textů byla anglických, takže jim nerozuměl. Toto vystoupení pak ani nebylo do výroku odsuzujícího rozsudku zahrnuto. Svědkyně D. N., která se zúčastnila akcí ve Z. n. S., P., K., V., K. u K., M. a B. nikde nezaznamenala výtržnosti a vystoupení byla publikem přijímána spontánně a s radostí. Pokud bylo v textech písní použito vulgární slovo, nestalo se tak samoúčelně, ale v daném kontextu písně. V doprovodném slovu vulgárnosti neslyšela. Kontakt mezi účinkujícími a obecenstvem byl vždy pozitivní a k žádným konfliktům nedocházelo.
V trestním spise je založena celá řada textů, z nichž některé nejsou označeny, u jiných je poznamenáno, že se jedná o agendu, případně že jde o texty složené obviněným Z., či o komentář textů provedený obviněným K., nebo o přednášku obviněného J. Z protokolu o hlavním líčení není zřejmé, že by se soud při provádění dokazování zaměřil na objasnění toho kdy, kde a jakým konkrétním jednáním toho či onoho z obviněných (s odkazem na jednotlivé prokazatelně hrané písně či výroky) došlo ke spáchání hrubé neslušnosti, popř. hrubé neslušnosti ze zjevné neúcty vůči společnosti, což jsou, případně byly, zákonné znaky trestného činu výtržnictví ve znění zákona účinného od 1. 7. 1973, event. před tímto datem, jejichž naplnění bylo třeba dokazovat. Z důkazů, které byly v souladu s trestním řádem provedeny, za něž lze považovat pouze výpovědi obviněných a vyslechnutých svědků, pak není zřejmé, z čeho soud prvního stupně dovodil, že písně samé a jejich obsah, způsob projevu hudebníků a zpěváků vyjadřovaly negativní a protispolečenské rysy, které se projevovaly častými vulgárnostmi, příčícími se občanské morálce a estetickému cítění. Dále to, že vulgární výroky tvoří jádro celého programu prezentovaného obviněnými, když texty písní postrádají uměleckou hodnotu a působí protispolečensky. K takovýmto skutkovým zjištěním nebylo možné dospět pouze na základě hodnocení uvedených důkazů. Z výpovědí obviněných totiž nic takového nevyplývá a z výpovědí svědků slyšených v hlavním líčení je převážně zřejmé, že se jim vystoupení obviněných nelíbilo, či nezdálo vhodné např. kvůli tomu, že často textům písní nerozuměli pro nadměrný hluk či užití cizího jazyka, popř. byli poněkud zaskočeni oděvem, vzhledem obviněných a některých posluchačů na koncertech přítomných. Pokud zaslechli vulgární slovo, nebyli většinou schopni upřesnit od koho a v jaké skladbě to bylo. Nikdo ze svědků neuvedl, že by vystoupení obviněných spočívalo převážně v pronášení vulgarismů či podobném nevhodném jednání. Na některých ale vystoupení zanechalo celkově špatný dojem, pro který neměli zájem se případných dalších obdobných akcí zúčastnit Soud prvního stupně tak jednoznačně nedostál své povinnosti ohledně zjištění skutečného stavu věci a hodnocení provedených důkazů vyplývající z ustanovení §2 odst. 5, 6 tehdy platného trestního řádu a v tomto důsledku ani jeho závěry právní o tom, že posuzované jednání obviněných naplnilo všechny formální znaky trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. nemohou obstát. V důsledku toho je i závěr o naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle odst. 2 uvedeného ustanovení tr. zák. neakceptovatelný, zejména když pouhá skutečnost, že obvinění v některých případech vystupovali na stejných hudebních akcích, sama o sobě neprokazovala, že jednají v organizované skupině. Je totiž třeba poukázat na okolnost, že členem skupiny P. P. byl pouze V. B., a P. Z. oproti tomu byl pouze členem skupiny D. Svatopluk Karásek nebyl členem žádné z těchto skupin. Nebylo dostatečně zdůvodněno, zda a jak se tito čtyři obvinění konkrétně podíleli na organizování jednotlivých akcí či vystoupení, aby bylo opodstatněné uvažovat o přísnější právní kvalifikaci jejich jednání. Dlužno dodat, že obdobnými nedostatky již trpěla podaná obžaloba.
Soud prvního stupně a před ním i orgány přípravného řízení se v dané věci vůbec nezabývaly problematikou pokračování v trestném činu. Konkrétně okresní soud jednání obviněných J., Z. a B. zjevně za pokračující považoval, a to navzdory poměrně značným časovým odstupům mezi jednotlivými vystoupeními, kterých se podle odsuzujícího rozsudku zúčastnili. Bylo také pominuto, že ke spáchání trestného činu výtržnictví ve znění zákona platného do 30. 6. 1973 se pachatel musel hrubé neslušnosti dopustit ze zjevné neúcty vůči společnosti, což by bylo nutné prokázat v případě obviněného I. J., neboť on se měl výtržnických jednání dopustit již před tímto datem, a to pokud by tato jeho jednání byla opakováním uvedeného trestného činu a nikoli jeho pokračováním. Ze strany prvostupňového soudu však této problematice nebyla věnována žádná pozornost při dokazování a tím méně v odůvodnění vydaného rozsudku, které tak nesplňuje požadavky obsažené v §125 tr. ř.
Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, veškerá výše uvedená pochybení, jichž se soud prvního stupně ve svém postupu a rozhodnutí dopustil, nezjistil a nenapravil, naopak označil je za správné a v souladu se zákonem. Tím odvolací soud celkově nedostál své přezkumné povinnosti vyplývající pro něj z ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. a porušil i ustanovení §256 tr. ř., když zamítl oprávněně podaná odvolání obviněných.
Jak bylo naznačeno, řadou podstatných nedostatků byla již poznamenána ve věci podaná obžaloba. Jedná se zejména o nedostatky v obsahu, když je třeba poukázat na znění ustanovení §177 odst. 1 písm, c) tr. ř., které vyžaduje, aby žalobní návrh byl přesný v označení skutku, pro který je obviněný stíhán, s uvedením místa, času a způsobu jeho spáchání, popřípadě s uvedením jiných skutečností, pokud je jich třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným a aby bylo odůvodněno použití určité trestní sazby. Těmto zákonným požadavkům ale skutek uvedený v podané obžalobě nekorespondoval. Skutek zde popsaný není dostatečně určitý a přesný ohledně způsobu jednání jednotlivých obviněných, jímž měli během konkrétních vystoupení naplnit zákonné znaky zažalovaného trestného činu výtržnictví, a zejména v něm pak zcela absentuje popis jednání obviněných, jenž by zakládal znaky spáchání trestného činu v organizované skupině. Požadované skutečnosti a na ně navazující právní úvahy nebyly obsaženy ani v odůvodnění obžaloby. Obžaloba podaná k soudu v takovéto podobě opravňovala k rozhodnutí, jímž by věc byla vrácena prokurátorovi k došetření.
Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Krajského soudu v Praze a v řízení mu předcházejícím byl v ustanoveních uvedených ve výroku tohoto rozhodnutí porušen zákon v neprospěch obviněných. Protože došlo k porušení řady procesních ustanovení zakotvujících ve svém souhrnu právo obviněných na obhajobu (viz §2 odst. 13 tr. ř.), je třeba i konstatovat, že ve věci neproběhlo odpovídající dokazování a nebyl řádně zjištěn skutkový stav. V důsledku toho je vadný celý výrok o vině a automaticky i celý výrok o trestu. Nejvyšší soud z tohoto důvodu podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha-západ, a to včetně řízení, které před soudem prvního stupně proběhlo. Dále zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté byla věc podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázána okresnímu státnímu zástupci Praha-západ, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud sám nemohl podle §271 odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodnout zprošťujícím rozsudkem, což bylo navrhováno ve stížnosti pro porušení zákona, jelikož jak bylo již shora zdůrazněno, v projednávané věci nebylo v původním řízení před soudem provedeno řádné a úplné dokazování a tím také nebyl spolehlivě zjištěn skutkový stav. Nejvyšší soud po zrušení napadeného rozhodnutí může podle §271 odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodnout pouze tehdy, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn.
Bude proto úkolem státního zástupce aby posoudil, zda shromážděný důkazní materiál opodstatňuje vypracování nové, zákonu odpovídající obžaloby, anebo zda je důvodné zastavení trestního stíhání obviněných podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. Státní zástupce přitom musí mít na paměti, že k naplnění znaků trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., účinného do 30. 6. 1973, je třeba, aby výtržnické jednání bylo motivováno zjevnou neúctou pachatele ke společnosti. Při řešení této otázky nestačí se omezit jen na zjištění samotného vnějšího průběhu výtržnického jednání pachatele, ale je třeba tento motiv zjišťovat vždy též v souvislosti s osobním profilem pachatele, s dřívějším způsobem jeho života, jeho chování vůči ostatním členům společnosti a jeho poměrem k práci. Jen při hodnocení všech těchto hledisek je možno dospět ke správnému závěru, zda výtržnické jednání pachatele vyjadřuje jeho zjevnou neúctu ke společnosti či nikoliv (viz Rt 18/1964). Také, že skutečnost, že k výtržnosti došlo ve veřejné místnosti a že přítomní odsuzovali jednání pachatele nebo se nad ním pohoršovali, nemá rozhodující vliv na zjištění, že výtržnost byla motivována zjevnou neúctou vůči společnosti (viz Rt 61/1967). Přehlédnuto by nemělo být ani to, že trestný čin výtržnictví je jedním z trestných činů hrubě narušujících občanské soužití, jak jsou vymezeny v hlavě páté zvláštní části trestního zákona. Výtržností ve smyslu ustanovení §202 tr. zák. se proto rozumí jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, který hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost, zdraví a majetek nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (viz Rt 44/1990). Také je nutné vyvodit, že formy výtržnického jednání musí narušovat občanské soužití hrubě, to znamená ve zvýšené míře, přičemž nestačí méně závažné, běžné nebo obvyklé projevy rušení tohoto soužití. O hrubé narušení občanského soužití půjde zejména v případech, kdy posuzované jednání má charakter zjevné svévole, bezohlednosti a zpravidla také určité vyhraněné jednostrannosti v tom, že pachatel sleduje prosazení svého, ze společenského hlediska nepřijatelného zájmu na úkor zájmů ostatních občanů (viz rozsudek NS ČR sp. zn. 7 Tdo 224/2002). Za hrubou neslušnost je považováno jednání, jímž jsou hrubě porušována pravidla občanského soužití a zásady občanské morálky, např. hrubé rušení shromáždění občanů nebo obřadů občanů, či hrubý útok na čest a vážnost občana hrubými nadávkami, oplzlými řečmi či urážkami skutkem. Proto každý neslušný výraz vyskytující se v hovorové řeči nelze již apriorně považovat za hrubou neslušnost, jakou má na mysli ustanovení §202 tr. zák., ale je třeba jeho použití hodnotit ve všech souvislostech, zejména ve vztahu k místu a době, kdy byl použit, (viz Rt 4/1976).
Pokud by státní zástupce hodlal ve věci postupovat jakýmkoli jiným způsobem než podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř., musel by ještě předtím posoudit, zda v dané věci na obviněné nedopadá aboliční ustanovení některé z amnestií prezidenta republiky, které byly v mezidobí vyhlášeny, zejména pak aboliční ustanovení obsažené v rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 1990. Státní zástupce při svém dalším postupu taktéž nesmí opomenout, že podle ustanovení Čl. 27 bodu 4 Ústavy České republiky poslance ani senátora nelze trestně stíhat bez souhlasu komory, jejímž je členem. Odepře-li komora souhlas, je trestní stíhání navždy vyloučeno. Vzhledem k tomu, že ThMgr. S. K. je t. č. poslancem Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, bude nezbytné ohledně jeho osoby takový souhlas vyžádat. Pouze pokud by souhlas sněmovny byl udělen, bylo by možné též v jeho případě v dalším eventuálním řízení (stíhání) v této věci pokračovat.
Protože bylo vysloveno, že zákon byl porušen v neprospěch obviněných, nemůže podle §273 tr. ř. v případném novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. února 2003
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec