ECLI:CZ:NS:2003:4.TZ.94.2002.2
sp. zn. 4 Tz 94/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala ve veřejném zasedání dne 8. ledna 2003 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněných L. B., t. č. ve výkonu trestu ve Vazební věznici v P., B. G., a R. G., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici V., proti pravomocnému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. dubna 2001, čj. 2 To 30/01-1884, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř., takto:
I. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. dubna 2001, čj. 2 To 30/01-1884,
byl porušen zákon v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř., §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 a §259 odst. 3 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, v neprospěch obviněných L. B., B. G. a R. G.
II. Tento rozsudek se ve všech výrocích týkajících se obviněných L. B., B. G. a R. G. zrušuje.
III. Vrchnímu soudu v Praze se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2000, čj. 6 T 63/2000-1737, byli obvinění L. B., B. G. a R. G. uznáni vinnými trestným činem útisku podle §237 tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustili jednáním popsaným pod body I. a II. tohoto rozsudku [v bodě II.) spolu s obviněným M. T.], obviněný L. B., B. G. a R. G. trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustili jednáním popsaným pod body IV., V. a VI. rozsudku [bodě VI. spolu s M. C.] a obviněný B. G. dílem i sám jednáním popsaným pod bodem VII. rozsudku, přičemž jednáním popsaným pod body IV., V. a VI. rozsudku naplnili též skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle §235 odst. 2 písm. b) tr. zák., jednáním popsaným pod body V. a VI. rozsudku splnili též podmínku §235 odst. 2 písm. c) tr. zák. a jednáním popsaným v bodě IV. rozsudku a obviněný B. G. sám i v bodě VII. rozsudku naplnili i podmínku §235 odst. 2 písm. d) tr. zák. Tímž rozsudkem byl obviněný R. G. ještě uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák, kterého se dopustil jednáním popsaným v bodě III. rozsudku a obviněný L. B. trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. za jednání uvedené v tomtéž bodě rozsudku.
Za to byl obviněný L. B. podle §235 odst. 2 tr. zák, §35 odst. 1 tr. zák odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roků, přičemž podle §60a odst. 1 tr. zák., za použití §58 odst. 1 tr. zák., mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen za současného vyslovení dohledu, když zkušební doba mu byla podle §60a odst. 2 tr. zák. stanovena na pět let. Obviněný B. G. byl podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný R. G. byl podle §234 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Pro úplnost nutno dodat, že týmž rozsudkem byl obviněný M. C. podle §235 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků do věznice s ostrahou a obviněný M. T. podle §235 odst. 2 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, rovněž do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku podali odvolání obvinění B. G. a R. G. (též M. C. a M. T.) a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze v neprospěch obviněných B. G., R. G., L. a B. a M. C.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. dubna 2001, čj. 2 To 30/01–1884, z podnětu odvolání krajského státního zástupce v Praze podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o vině pod body I.b) a II) ohledně obviněných L. B., B. G. a R. G. a ve výrocích o trestech uložených obviněným L. B., M. C., B. G. a R. G. [výrok I. odvolacího soudu] a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné L. B., B. G. a R. G. uznal pod bodem I.b) rozsudku, který je naprosto shodný se stejně označeným bodem v rozsudku soudu prvního stupně, vinnými trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. jako spolupachatele podle §9 odst. 2 tr. zák. a pod bodem II. rozsudku, shodným se stejně označeným bodem rozsudku soudu prvního stupně, trestným činem lichvy podle §253 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a za to odsoudil obviněného L. B. podle §235 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem, obviněného B. G. podle §235 odst. 3 tr. zák., za použití §35 odst. 1 tr. zák., k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou a obviněného R. G. podle §235 odst. 3 tr. zák., za použití §35 odst. 1 tr. zák., k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou [výrok II. odvolacího soudu]. Obviněnému M. C. při nezměněném výroku o vině zvýšil vrchní soud trest odnětí svobody na čtyři roky [výrok III. odvolacího soudu] Naproti tomu podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněných B. G. a R. G. (též M.C., a M. T. [výrok IV. odvolacího soudu]).
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněných L. B., B. G. a R. G. stížnost pro porušení zákona, v jejímž odůvodnění namítal, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl porušen zákon v ustanovení §259 odst. 3 tr. ř., neboť odvolací soud podle tohoto ustanovení důsledně nepostupoval a dokazování doplnil pouze výslechem jednoho svědka, který vypovídal ke skutku pod bodem III) a ve vztahu ke skutku pod bodem I./b) rozsudku neprováděl žádná další dokazování. Poté rozhodl rozsudkem, kterým obviněné L. B., B. G. a R. G. pod bodem I./b) uznal vinnými trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák a pod bodem II) uvedené obviněné uznal vinnými trestným činem lichvy podle §253 odst. 1, 2 tr. zák., na rozdíl od rozsudku soudu I. stupně, kterým byli obvinění pod bodem I./b) a II) uznáni vinnými trestným činem útisku podle §237 odst. 1, 2 tr. zák. Podle ministra spravedlnosti odvolací soud nemohl sám rozhodnout rozsudkem podle §259 odst. 3 tr. ř., jestliže sám neprovedl žádné důkazy a změnil skutkový stav zjištěný soudem I. stupně jen na tom základě, že hodnotil jinak důkazy provedené před soudem I. stupně. Odvolacímu soudu dále stížnost pro porušení zákona vytýká, že rovněž přehlédl, že útok popsaný pod bodem I./b) nelze posoudit jako samostatný trestný čin, ale s ohledem na časovou souvislost, způsob provedení i jednotný záměr pachatelů, jako jeden z útoků pokračujícího trestného činu vydírání, pro který byli obvinění B. G., R. G. a L. B. uznáni vinnými pod body IV) až VII), a který byl právně kvalifikován jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), d) tr. zák. Vrchní soud v Praze měl tedy napadený rozsudek zrušit vzhledem k těmto obviněným i ohledně výroku o vině pod body IV) až VII) a hodnotit útoky pod body I./b), IV), V), VI) a VII) společně jako pokračující trestný čin.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. dubna 2001, čj. 2 To 30/01 – 1884, byl porušen zákon v ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. v neprospěch obviněných L. B., B. G. a R. G., aby na základě toho podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně těchto obviněných zrušil a zrušil i další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.
Podle §89 odst. 3 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2001, se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku.
Podle §254 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, nezamítne-li odvolací soud odvolání podle §253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti nimž může odvolatel podat odvolání, i správnost postupu řízení, které předcházelo rozsudku, přihlížeje přitom i k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány.
Podle §259 odst. 3 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001, může odvolací soud rozhodnout sám ve věci rozsudkem, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě důkazy provedenými před odvolacím soudem doplněn. V neprospěch obžalovaného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného; ve výroku o náhradě škody tak může učinit též na podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody.
K námitce ministra spravedlnosti, že došlo k porušení zákona v ustanovení §259 odst. 3 tr. ř., protože odvolací soud zhodnotil jinak důkazy provedené soudem I. stupně a rozhodl sám ve věci rozsudkem, aniž provedl v odvolacím řízení potřebné důkazy, považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že odvolací soud v zásadě může změnit právní kvalifikaci skutku, jímž byl obviněný uznán vinným soudem I. stupně, pokud se ztotožnil s hodnocením důkazů provedeným soudem I. stupně a vycházel z jím zjištěného skutkového stavu, který shledal správným. To vše za předpokladu, že dokazování před soudem prvního stupně bylo provedeno v rozsahu předpokládaném v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., s hodnocením důkazů tímto soudem (§2 odst. 6 tr. ř.) se odvolací soud ztotožnil, zjištěný skutkový stav považoval za správný a toliko k právnímu posouzení zaujal stanovisko odchylné od soudu prvního stupně (srov. R 57/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud neshledal, že by jen tím postupem, který je stížností pro porušení zákona odvolacímu soudu vytýkán, byl porušen zákon.
Problém je však nutno spatřovat jinde. Vrchní soud překvalifikoval jednání obviněných L. B., B. G. a R. G. popsané pod bodem I.b) rozsudku soudu prvního stupně, z trestného činu útisku spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 a §237 tr. zák. na trestný čin vydírání spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 a §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák., aniž by příslušná skutková věta v rozsudku odvolacího soudu doznala sebemenší změny proti stejné větě v rozsudku soudu prvního stupně. Přitom jednání obviněných je v ní popisováno v podstatě tak, že bez bližšího upřesnění nutili poškozeného K. F. nejdříve k zaplacení dlužné částky 300 000,- Kč, pak se zmocnili (není uvedeno jak) jeho nákladního automobilu a nakonec ho přinutili k podpisu kupní smlouvy o prodeji domu s příslušenstvím a pozemků. Pro kvalifikaci podle §237 tr. zák. (kdo jiného nutí, zneužívaje jeho tísně nebo závislosti, aby něco konal, opominul nebo strpěl) takový popis skutku může v zásadě stačit, nikoli však pro kvalifikaci jako trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. (kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl). Doplnění skutku o tyto znaky by však již bylo změnou (a to dokonce podstatnou) skutkového stavu, zjištěného soudem prvního stupně, což by ovšem mohl odvolací soud učinit jen na základě jím provedených důkazů. To se ovšem nestalo a tak výtka stížnosti pro porušení zákona o porušení zákona v ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. je zde plně po právu. Vyjadřovat se za této situace k otázce pokračování v trestném činu by bylo předčasné. Jen ad eventum, pokud po řádně provedeném dokazování dojde k takové změně skutkového stavu, který umožní kvalifikovat jednání obviněných sub I.b) jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 (případně i dalších odstavců), lze souhlasit i s námitkou stížnosti pro porušení zákona, že tento skutek by měl být z důvodu časové a obsahové souvislosti hodnocen spolu se skutky uvedenými pod body IV. – VII. výrokové části rozsudku soudu prvního stupně.
V zásadě totéž platí pokud jde o výrok ad II./II. napadeného rozsudku. Odvolací soud totiž opět bez jakýchkoli korektur převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, avšak právní kvalifikaci jednání obviněných L. B., B. G. a R. G., (jehož se dopustili spolu s M. T.) změnil z trestného činu útisku podle §237 tr. zák., spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., na trestný čin lichvy podle §253 odst. 1, odst. 2 tr. zák., spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. I zde je na místě připomenout znění ustanovení §253 odst. 1 tr. zák. (Kdo zneužívaje něčí tísně, nezkušenosti nebo rozumové slabosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, nebo kdo takovou pohledávku uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede).
Podle obou rozsudků byl skutek ad II. spáchán tak, že „v průběhu doby od počátku listopadu 1998 do počátku dubna 1999 převážně v M. B. poté, co si P. Ž., počátkem listopadu 1998 zapůjčil od obviněného T. pro svého známého J. Č. částku 300 000,- Kč se lhůtou splacení do jednoho měsíce s 10 procentním úrokem týdně a poté, co byl schopen ve smluvené lhůtě splatit jen 220 000,- Kč, nutili P. Ž.o, a to nejprve obvinění T. a B. G., později i obvinění R. G. a B., k uhrazení postupně navyšovaného dluhu až do výše 1 500 000,- Kč, v důsledku čehož byl P. Ž. nucen vypůjčovat si další statisícové částky s týdenním úrokem, který postupně splácel a posléze dluh hradil mj. i tím, že obviněnému T. předal osobní automobil registrovaný na jeho firmu P., spol. s r. o., takže P. Ž. přinutili 11. 3. 1999 k uzavření smlouvy s obviněným B. G. s tím, že obviněnému B. G. dluží 1 700 000 Kč, a že pokud tuto částku obviněnému B. G. nesplatí do 2. 4. 1999, převede na něho bezúplatně svůj podíl v obchodní společnosti P., spol. s r. o. – vnitřní zařízení restaurace, k čemuž poté i došlo“. Mimo to, že výše uvedený text není příliš srozumitelný, je na první pohled zřejmé, že uvedené jednání obviněných neodpovídá výše uvedeným znakům trestného činu lichvy. Především není uvedeno v jaké tísni byl poškozený Ž., případně o jakou nezkušenost, rozumovou slabost, či rozrušení se u něj jednalo, když si pro svého známého vypůjčoval od T. peníze, za tak nevýhodných úrokových podmínek. Z uvedeného popisu skutku rovněž nevyplývá jakou roli v této fázi děje hráli obvinění B., B. a R. G. Vrchní soud v odůvodnění napadeného rozsudku pouze povšechně konstatuje, že obvinění „společným jednáním zneužívaje tísně P. Ž. si od něho nechali poskytnout plnění, jehož hodnota byla k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, a tímto činem získali značný prospěch“, na základě čehož dospěl k závěru, že jde nikoli o trestný čin útisku podle §237 tr. zák., nýbrž o trestný čin lichvy podle §253 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Takové odůvodnění výrazné změny právní kvalifikace, při ztotožnění se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, shledává Nejvyšší soud jako nedostatečné, neumožňující přezkoumání správnosti jeho závěrů. I zde tudíž platí, že pokud vrchní soud se neztotožňoval s právními závěry krajského soudu, přitom však chtěl ve věci rozhodnout sám, měl svým představám přizpůsobit skutková zjištění, což by ovšem mohl jen doplněním důkazů ve veřejném zasedání, jak již bylo vysvětleno.
Lze tedy uzavřít, že odvolací soud v tomto směru svoji přezkumnou povinnost stanovenou mu ustanovením §254 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, nesplnil. Rovněž tak nelze za tohoto stavu považovat za správný a zákonu odpovídající ani jeho postup podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001. Na jiném místě již bylo vysvětleno v čem shledává Nejvyšší soud porušení zákona v ustanovení §259 odst. 3 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001. Podle §268 odst. 2 tr. ř. proto vyslovil, že v uvedených ustanoveních byl porušen zákon v neprospěch obviněných L. B., B. G. a R. G. Na podkladě tohoto výroku pak podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek vrchního soudu ve všech výrocích týkajících se jmenovaných obviněných a tomuto soudu podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Podle §270 odst. 4 tr. ř. je orgán, jemuž byla věc přikázána, vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).
V Brně dne 8. ledna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Juraj M a l i k