ECLI:CZ:NS:2003:5.TDO.1084.2002.1
sp. zn. 5 Tdo 1084/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. ledna 2003 o dovolání, které podal obviněný P. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2002, sp. zn. 3 To 539/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 6 T 38/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný P. B. byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 6. 2002, sp. zn. 6 T 38/2002, uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 1. 4. 2002 kolem 18.40 hod. na V. ulici v O. – Z. na chodníku v prostoru pod mostem ul. P. zcela nečekaně vytáhl z kapsy rozkládací kapesní nůž a ten ostřím přiložil k břichu poškozeného J. W., který tímto místem procházel společně se svým bratrem a dalším kamarádem, současně mu vytrhl z ruky mobilní telefon zn. Panasonic v hodnotě 1.129,- Kč a při soustavném ohrožování nožem jej začal prohledávat, z peněženky mu odcizil finanční částku ve výši 30,- Kč, následně začal z místa utíkat, byl však zadržen strážníky městské policie a odcizené věci odhodil, tyto byly vráceny poškozenému, přičemž obviněný byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 2000, sp. zn. 14 T 126/2000, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2001, sp. zn. 4 To 170/2001, odsouzen pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, který vykonal dnem 11. 1. 2002. Za popsané jednání byl současně obviněnému uložen trest.
Tento rozsudek Okresního soudu v Ostravě napadl obviněný odvoláním, z jehož podnětu Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 7. 2002, sp. zn. 3 To 539/2002, napadené rozhodnutí soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově odsoudil obviněného P. B. podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §41 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 7 roků a 8 měsíců, k jehož výkonu ho podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl obviněnému podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou.
Opis rozsudku Krajského soudu v Ostravě byl obviněnému, jeho obhájci i příslušnému státnímu zastupitelství doručen dne 12. 9. 2002.
Zmíněný rozsudek Krajského soudu v Ostravě napadl obviněný P. B. dne 2. 10. 2002 dovoláním, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podaný mimořádný opravný prostředek obviněný směřuje do problematiky hmotně právního posouzení zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. Nepolemizuje přitom s naplněním formálních znaků tohoto institutu, ovšem nesouhlasí se závěry soudů činných dříve ve věci o tom, že byly naplněny jeho materiální podmínky. Má za to, že je ve vztahu k zvlášť nebezpečné recidivě vždy nutné náležitě posoudit všechny skutečnosti, vzhledem k nimž byl stupeň společenské nebezpečnosti podstatně zvýšen. Jak dále obviněný tvrdí, kromě délky doby, která uplynula od posledního odsouzení a kterou zákon uvádí jako příklad okolnosti, k níž se v tomto směru přihlíží, je to především intenzita naplnění formálních znaků trestného činu, osobnost a osoba pachatele, tedy jeho celkový osobní profil, a dále konkrétní stupeň nebezpečnosti trestného činu, a to předchozího i nově posuzovaného. Obviněný se přitom domnívá, že v předmětné trestní věci nebyly řádně posouzeny všechny skutečnosti rozhodné pro splnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy. Obviněný současně poukazuje na nízkou intenzitu, kterou byly podle jeho názoru naplněny formální znaky předmětného trestného činu, a na nepřiměřený a přísný trest, který mu byl uložen při dřívějším odsouzení.
Závěrem podaného dovolání obviněný P. B. uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení, a navrhuje proto, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ostravě a aby věc přikázal Okresnímu soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného P. B. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že v předmětném případě byly nepochybně dány znaky zvlášť nebezpečné recidivy i po stránce materiální. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b), popřípadě podle písm. e) tr. řádu odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda jsou v podaném dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Krajského soudu v Ostravě jako odvolacího soudu, jímž byla potvrzena vina obviněného P. B. a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. D. C., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu v Ostravě dne 2. 10. 2002, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný odkazuje na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Uplatněný dovolací důvod obviněný P. B. konkretizoval tím, že podle jeho názoru byly nesprávně posouzeny materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák., a tedy že byl i nesprávně učiněn závěr o uplatnění tohoto institutu. K námitkám obviněného, o něž opírá citovaný dovolací důvod, Nejvyšší soud uvádí následující.
Podle §41 odst. 1 tr. zák. se za zvlášť nebezpečného recidivistu považuje obviněný, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin (§41 odst. 2 tr. zák.), ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Jak vyplývá z citované zákonné definice, za zvlášť nebezpečného recidivistu může být obviněný uznán toliko za splnění dvou druhů podmínek. První skupinu tvoří podmínky formální, které spočívají v opětovném spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu, a to poté, co již v minulosti obviněný spáchal takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin a byl za něj potrestán. Proti tomu, že soudy, které byly dříve činné v předmětné trestní věci, shodně konstatovaly splnění těchto formálních podmínek, ve svém dovolání ničeho nenamítá ani obviněný.
Druhým předpokladem zvlášť nebezpečné recidivy je pak podmínka materiální, jejíž podstatou je zjištění, zda okolnost, že obviněný spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin opětovně, pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Její naplnění již obviněný v předmětné trestní věci neshledává.
V rámci posouzení existence naznačené materiální podmínky ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. je především nutné – jak také zákon výslovně požaduje – zhodnotit délku doby od posledního odsouzení do spáchání dalšího, nyní posuzovaného trestného činu. Takovou délkou je přitom nutno rozumět nejen dobu, která uplynula od právní moci dřívějšího rozsudku, nýbrž i dobu, která uplynula od podmíněného propuštění nebo odpykání dřívějšího trestu odnětí svobody, neboť v průběhu jeho výkonu má obviněný ztíženou možnost páchání další trestné činnosti (srov. rozhodnutí pod č. 6/1963 Sb. rozh. tr.).
Dále je nutné v obecném smyslu komplexnějším způsobem přezkoumat trestnou činnost pachatele, tedy i např. konkrétní stupeň nebezpečnosti posuzovaných trestných činů, přičemž ohledně dříve spáchaného trestného činu se zhodnotí takový stupeň, jaký byl v minulosti soudem zjištěn. V této souvislosti je nutné poznamenat, že obviněným požadované opětovné posouzení viny a trestu ve vztahu k dříve spáchanému skutku jako předběžné otázky je možné toliko při zjišťování, zda došlo k naplnění formálních podmínek institutu zvlášť nebezpečné recidivy, konkrétně při posouzení, zda v minulosti spáchaný trestný čin byl trestným činem zvlášť závažným a úmyslným, který patří do okruhu uvedeného v §41 odst. 2 tr. zák., neboť se jedná o posouzení viny. Při posuzování existence materiální podmínky podle §41 odst. 1 tr. zák. se již znovu vina a trest ohledně dřívějšího odsouzení nehodnotí, ale přihlédne se pouze ke konkrétnímu stupni společenské nebezpečnosti a k délce vykonaného trestu právě ve vztahu k materiální stránce zvlášť nebezpečné recidivy. Obdobně je nutné posoudit i intenzitu naplnění formálních znaků trestného činu, osobu a osobnost pachatele, případně i další okolnosti.
Jak je zřejmé z trestního spisu vedeného v předmětné trestní věci, obviněný P. B. byl odsouzen pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, konkrétně pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a to rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 2000, sp. zn. 4 T 126/2000, (č. l. 49 trestního spisu) ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2001, sp. zn. 4 To 170/2001, (č. l. 63 trestního spisu). Zmíněného dřívějšího trestného činu se dopustil třemi útoky v době od 28. 12. 1999 do 10. 1. 2000, přičemž tyto útoky byly vedeny především proti ženám (čtyři poškozené), které obviněný v součinnosti s dalšími dvěma až pěti pachateli přepadal a odcizoval jim – i za použití násilí – cennosti, peníze a další věci. Za toto jednání mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 2 roky, který obviněný vykonal dne 11. 1. 2002. Přehodnocení otázky, zda měl být uložen pouze trest podmíněný, jak požaduje obviněný ve svém dovolání, nelze z důvodů už výše uvedených opětovně provádět.
Již dne 31. 1. 2002 se pak obviněný P. B. dopustil další trestné činnosti, která byla právně kvalifikována jako trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák., za niž byl obviněnému trestním příkazem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 1. 2. 2002, sp. zn. 4 T 15/2002, (č. l. 43 trestního spisu) uložen podmíněný trest odnětí svobody a současně i trest vyhoštění.
Dne 1. 4. 2002 potom obviněný spáchal shora popsaný trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., za nějž byl odsouzen v posuzované věci. Ve svém dovolání obviněný uvedl, že tímto jeho jednáním nevznikly žádné závažné následky na zdraví či majetku poškozeného, z čehož dovozuje nižší intenzitu naplnění formálních znaků citovaného trestného činu. K tomu je třeba uvést, že z popisu jednání obviněného vyplývá, že poškozenému J. W. odcizil mobilní telefon a finanční částku, tyto věci si bezpochyby hodlal ponechat a škodu by tak způsobil, avšak v důsledku toho, že byl pronásledován strážníky městské policie, odcizené věci odhodil. Obdobně je nutné vzít v úvahu i skutečnost, že obviněný spáchal čin se zbraní, a to s nožem, který navíc použil ke zcela bezprostřední hrozbě, neboť ho ostřím přiložil k břichu poškozeného.
Trestní spis současně obsahuje i zprávu o pověsti obviněného P. B. od Obecního úřadu ve V. n. K., z níž vyplývá, že v místě trvalého bydliště neožívá dobré pověsti.
Na základě uvedených údajů se Nejvyšší soud přiklonil k názoru Krajského soudu v Ostravě (a tedy i k názoru Okresního soudu v Ostravě), podle něhož je obviněný P. B. osobou, která má sklony k páchání úmyslné trestné činnosti, a to zejména majetkového charakteru. S ohledem na charakter a závažnost trestných činů, za které byl odsouzen jednak rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 2000, sp. zn. 4 T 126/2000, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2001, sp. zn. 4 To 170/2001, a jednak rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 6. 2002, sp. zn. 6 T 38/2002, ve spojení s napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2002, sp. zn. 3 To 539/2002, a spolu s dalšími rozhodnými skutečnostmi to znamená, že obviněný naplnil po materiální stránce zákonné požadavky ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., a byl proto uznán za zvlášť nebezpečného recidivistu v souladu se zákonem, aniž by zde bylo možné dovodit nesprávné hmotně právní posouzení. Obviněným tvrzená nesprávnost v aplikaci hmotně právních norem tedy zjištěna nebyla a nedošlo proto ani k naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolání obviněného bylo tudíž posouzeno jako zjevně neopodstatněné.
Nad rámec tohoto posouzení Nejvyšší soud uvádí, že všechny polehčující okolnosti byly v předmětné trestní věci odvolacím soudem dostatečně zohledněny při uložení trestu, který byl obviněnému vyměřen na samé dolní hranici přípustné po modifikaci trestní sazby uvedené v §234 odst. 1 tr. zák. podle pokynů obsažených v §41 odst. 1 tr. zák.
Obviněný P. B. v podaném dovolání namítal nesprávné posouzení materiální stránky institutu zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák., tedy uplatňoval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že tvrzený dovolací důvod v předmětné trestní věci naplněn nebyl. Jednalo se přitom o námitku, která by za jiných okolností mohla být zmíněným dovolacím důvodem, avšak Nejvyšší soud ji z výše uvedených důvodů neshledal opodstatněnou. Podané dovolání proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, aniž přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, přičemž nebylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. S otázkou materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy se navíc řádně vypořádal již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud takto rozhodnout v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 8. ledna 2003
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y