ECLI:CZ:NS:2003:5.TDO.1111.2002.1
sp. zn. 5 Tdo 1111/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. ledna 2003 o dovolání, které podal obviněný J. V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2002, sp. zn. 9 To 212/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 1 T 112/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. V. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 4. 2002, sp. zn. 1 T 112/2001, uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil tím, že dne 17. 2. 2001 kolem 04.00 hod. v P. ve V. ulici před D. L. po předchozí slovní rozepři poté, co JUDr. P. Š., upadl na chodník, dupl mu nohou na levé koleno, čímž mu způsobil vykloubení kolenního kloubu s roztržením chrupavky zevní kloubní plochy stehenní kosti, rozdrcení zevního menisku a přerušení předního zkříženého vnitřního postranního a zevního postranního vazu.
Za to byl obviněný J. V. podle §222 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. za použití §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 roků, za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Postupem podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo dále rozhodnuto o nárocích na náhradu škody poškozených JUDr. P. Š. a O. z. p. zaměstnanců bank a pojišťoven a stavebnictví.
Citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 napadl obviněný J. V. odvoláním, z jehož podnětu Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 13. 6. 2002, sp. zn. 9 To 212/2002, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu tento rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody ohledně poškozeného JUDr. P. Š. a jinak ho ponechal nedotčen.
Opis uvedeného usnesení byl obviněnému a jeho obhájci doručen dne 31. 7. 2002, příslušnému státnímu zastupitelství dne 5. 11. 2002.
Proti zmíněnému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný J. V. dne 9. 9. 2002 dovolání, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť je přesvědčen, že mu nebyly jednoznačně prokázány znaky předmětných trestných činů. Pokud jde o jeho alibi prezentované u hlavního líčení, obviněný se domnívá, že se nejedná o novou verzi obhajoby oproti přípravnému líčení, jak uvedl soud, a že mezi jeho jednotlivými výpověďmi žádný rozpor není. Dále obviněný poukazuje na závěr odvolacího soudu, který se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně věrohodnosti výpovědi poškozeného a jeho přítelkyně a naopak považoval za nevěrohodnou výpověď obviněného, jeho matky a přítelkyně. Obviněný se domnívá, že tento závěr nebyl nijak objektivizován. Současně obviněný tvrdí, že neměl žádný motiv k napadení poškozeného a navíc jím ani nemohl být požádán o odvoz taxíkem, protože taxislužbu v té době již neprovozoval.
Závěrem podaného dovolání obviněný J. V. navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2002, sp. zn. 9 To 212/2002, i předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 4. 2002, sp. zn. 1 T 112/2001, a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání obviněného J. V. se vyjádřila i nejvyšší státní zástupkyně, a to prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten uvedl, že obviněný svými námitkami zpochybňuje skutková zjištění, která však nejsou dovoláním ovlivnitelná, tedy nebylo vzato v úvahu zákonné vymezení použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Městského soudu v Praze jako odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o odvolání obviněného J. V. proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest, když se odvolací soud s tímto odvoláním neztotožnil a z jeho podnětu zrušil rozsudek soudu prvního stupně toliko ve výroku o náhradě škody ohledně jednoho z poškozených [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce Doc. JUDr. J. U., CSc., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Obvodního soudu pro Prahu 7 dne 9. 9. 2002, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný poukazuje na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci konkretizace dovolacího důvodu obviněný J. V. v dovolání uvedl, že podle jeho názoru měly být jinak posouzeny jeho výpovědi i výpovědi poškozeného a svědků, a dále že se ani nejednalo o jeho osobu, která se účastnila předmětného skutku. Existenci zmíněného dovolacího důvodu obviněný spatřuje v nesprávných skutkových zjištěních učiněných ve věci dříve činnými soudy a v jimi provedeném hodnocení důkazů.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu).
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného
v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného J. V. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný spáchal skutek tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i soud odvolací. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako trestného ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.
Rozhodnutí napadené dovoláním obviněného J. V. tedy nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, proto jím uváděný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán. Obviněný nezpochybňuje právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřuje v podstatě jen proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, a proti způsobu hodnocení důkazů. Samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotě právní posouzení, ani hodnocení důkazů provedené soudy prvního a druhého stupně, na jehož podkladě byl skutkový stav zjištěn, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, jak bylo výše zdůrazněno.
Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzovaném dovolání sice byl citován zákonný důvod podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, a to podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně jako dovolací důvody uvedeny nejsou. Předmětem dovolacích námitek se totiž staly tvrzené nedostatky ve skutkových zjištěních soudů činných ve věci a v jimi provedeném hodnocení důkazů. Zde je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. řádu, ale nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný J. V. i přes svůj odkaz na konkrétní zákonné ustanovení podal dovolání z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle §265b tr. řádu. Proto dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž věcně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, dovolání obviněného odmítl a mohl tak rozhodnout podle
§265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 8. ledna 2003
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y