ECLI:CZ:NS:2003:5.TDO.1203.2003.1
sp. zn. 5 Tdo 1203/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. října 2003 o dovolání, které podal obviněný M. V., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 4 To 398/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 9/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. V. byl rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. 3 T 9/2003, uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 2. výroku o vině zmíněného rozsudku, tedy tím, že společně se spoluobviněnými Z. D. a P. Š. v přesně nezjištěné době v průběhu dne 8. 6. 2002 v domě čp. 558 v P. ulici v B., okr. S., použitím efedrinu, hydroxidu sodného, červeného fosforu, kyseliny chlorovodíkové, acetonu, kyseliny fosforečné a dalšího materiálu bez povolení zhotovili celkem 753,542 gramů metamfetaminu v jeho sypké formě, přičemž popsaného jednání se obviněný M. V. dopustil poté, co byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 10. 1993 pod sp. zn. 3 T 27/91 uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., za nějž mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků, z jehož výkonu byl dne 1. 3. 1996 podmíněně propuštěn za současného stanovení zkušební doby v trvání 6 let.
Za to byl obviněný M. V. podle §187 odst. 2 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 let, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a dále mu byl uložen trest propadnutí věci podle §55 odst. 1 písm. a), c) tr. zák. Týmž rozhodnutím byli uznáni vinnými i spoluobvinění Z. D. a P. Š. a byly jim uloženy tresty.
Zmíněný rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích následně všichni spoluobvinění napadli odvoláními, která Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 4 To 398/2003, jako nedůvodná podle §256 tr. řádu zamítl. Opis tohoto usnesení odvolacího soudu byl obviněnému M. V. doručen dne 13. 6. 2003, jeho obhájkyni a příslušnému státnímu zastupitelství dne 11. 6. 2003.
Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný M. V. dne 6. 8. 2003 prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný uvádí, že si je plně vědom toho, že prostřednictvím dovolání nemůže zasahovat do skutkových zjištění a předmětem přezkumu může být pouze správnost právního posouzení jednání, přesto se ale domnívá, že pokud byl uznán vinným shora citovaným trestným činem, spočívá toto rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný má za to, že skutková podstata trestného činu podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. nebyla naplněna po stránce subjektivní ani objektivní. Podle jeho názoru totiž v průběhu celého řízení nebyl proveden ani jeden objektivní důkaz, který by odůvodňoval závěr o jeho vině. Pokud soudy dříve činné ve věci dospěly k takovému rozhodnutí na základě první výpovědi spoluobviněného Z. D., nejedná se podle obviněného o objektivní důkaz, neboť tato výpověď jím byla učiněna pouze v důsledku jeho špatného zdravotního stavu v souvislosti s požíváním drog a abstinenčními příznaky. Obviněný M. V. doplňuje, že spoluobviněný Z. D. ve své další výpovědi svou původní výpověď odvolal. Dovolatel se domnívá, že zmíněná druhá výpověď je správná a není možné pouze formálně uzavřít, že spoluobviněný změnil svou výpověď jen v důsledku skutečnosti, aby obviněný M. V. nebyl trestně stíhán, neboť má za to, že neexistuje žádný okolnost, která by takový závěr odůvodňovala. Dovolatel dále podává vlastní verzi průběhu celého děje, z něhož především vyplývá, že se posuzovaného trestného činu nedopustil.
Obviněný M. V. ve svém podání závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) stran jeho osoby zrušil podle §265k odst. 1 tr. řádu napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích i předcházející rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích a aby věc přikázal tomuto soudu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného M. V. do dne vydání tohoto usnesení nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda má dovolání obviněného M. V. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích jako odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného M. V. podané proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. M. V., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu ve Strakonicích dne 6. 8. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný M. V. poukazuje na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podstatou námitek obviněného je především tvrzení, že se nedopustil takového jednání, jaké je mu kladeno za vinu, přičemž v této souvislosti zpochybňuje hodnocení důkazů provedené soudy činnými dříve ve věci, zejména pokud jde o hodnocení výpovědi spoluobviněného. Uplatněný dovolací důvod tak obviněný shledává primárně v nesprávných skutkových zjištěních, z kterých vycházely soudy obou stupňů, resp. v jimi provedeném hodnocení důkazů. Předpoklady pro jinou právní kvalifikaci svého jednání tedy obviněný dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ale z odlišných skutečností, než jaké soud vzal v úvahu.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu a jak také obviněný M. V. na počátku odůvodnění svého podaného dovolání uvedl, jeho důvodem nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný M. V., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. tr. řádu. Jestliže tedy obviněný M. V. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval jen z odlišné verze skutkového stavu, resp. z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, pak jim nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněný neuplatnil.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného M. V. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsáno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., který spáchal obviněný jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Shora zmíněnými námitkami obviněného M. V. tedy ve skutečnosti není vytýkáno nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jím uváděný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán. Obviněný totiž v podstatě nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, a proti hodnocení důkazů. Samotná skutková zjištění ani hodnocení důkazů, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, jak bylo výše zdůrazněno.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný M. V. i přes svůj odkaz na konkrétní zákonné ustanovení podal dovolání z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným. Proto dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž věcně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, dovolání obviněného odmítl a mohl tak rozhodnout podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 22. října 2003
Předseda senátu:
JUDr. František Púry