ECLI:CZ:NS:2003:5.TDO.1365.2003.1
sp. zn. 5 Tdo 1365/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. prosince 2003 o dovolání, které podal obviněný P. F., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 14 To 128/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 7 T 312/2002, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušuje usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 14 To 128/2003.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Krajskému soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný P. F. byl rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 7 T 312/2002, uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 27. 3. 1997 uzavřel kupní smlouvu se společností M. J. V., s. r. o., se sídlem P. n. L., P. 107, IČO 49814…, a na základě této smlouvy odebral v období měsíců července až září 1999 v H., okr. P., při provozování podnikatelské činnosti pod názvem P. F. - H. t. se sídlem H., N. k. 152, IČO 10298…, dne 26. 7. 1999 na fakturu č. 1303032 mouku v hodnotě 55 545,- Kč, toto se zavázal uhradit ve lhůtě do 9. 8. 1999, a přestože tak učinil pouze zčásti dne 11. 8. 1999 částkou 53 000,- Kč, dále odebral dne 18. 8. 1999 mouku v hodnotě 67 158,- Kč na fakturu č. 1303440 se splatností do 27. 9. 1999 a dne 1. 9. 1999 mouku v hodnotě 51 240,- Kč na fakturu č. 1303674 se splatností do 11. 10. 1999, odebranou mouku sice spotřeboval k výrobě těstovin, žádné další platby však neprovedl a takto jednal v rozporu s čl. IV. bodem 3. kupní smlouvy ze dne 27. 3. 1997 a tímto jednáním způsobil poškozené společnosti M. J. V., s. r. o., škodu ve výši nejméně 120 943,- Kč.
Za to byl obviněný P. F. podle §248 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roky. Postupem podle §229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
Zmíněný rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově napadl obviněný P. F. odvoláním, které Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře usnesením ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 14 To 128/2003, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Opis tohoto usnesení byl obviněnému doručen dne 27. 6. 2003, jeho obhájci dne 20. 6. 2003 a příslušnému státnímu zastupitelství rovněž dne 20. 6. 2003.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře podal obviněný P. F. dne 20. 8. 2003 prostřednictvím svého obhájce dovolání, které dne 10. 11. 2003 doplnil. Dovolání je opřeno o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný považuje obě výše citovaná rozhodnutí za nesprávná, přičemž se především domnívá, že soudy činné dříve ve věci hodnotily důkazy v rozporu se zásadami trestního práva a dospěly tak k nesprávným právním závěrům. Podle jeho názoru je zřejmé, že skutečně odebral od poškozeného mouku a poslední dvě dodávky a nepatrnou část další dodávky nezaplatil. Má však za to, že takové jednání samo o sobě nenaplňuje zákonné znaky jakéhokoli trestného činu. Obviněný tvrdí, že mezi ním a poškozeným existovala ústní dohoda, podle které byly dodávky mouky placeny zpětně vždy při obdržení následující dodávky, od konce léta 1999 potom poškozený souhlasil s prodloužením splatnosti. Pokud jde o úvahy soudů činných ve věci týkající se skončení nájmu nebytového prostoru, v němž obviněný provozoval svou podnikatelskou činnost, obviněný je toho názoru, že podle nájemní smlouvy je měl k dispozici do 30. 6. 1999, ale s tím, že takto mu nájemní vztah končil každý rok a byl opakovaně prodlužován, což obviněný opět očekával. Vyklizení prostor pronajímatel začal požadovat až po uplynutí 6 nebo 7 týdnů od konce nájemního vztahu. Obviněný se dále domnívá, že na vzniklou situaci reagoval, neboť začal shánět nové prostory s úmyslem dále vyrábět.
Pokud jde o vztah mezi obviněným a poškozeným, obviněný P. F. tvrdí, že se jednalo o typický obchodní závazkový vztah, charakterizovaný kupní smlouvou, nikoli o svěření mouky do opatrování. Svěření mouky ani nebylo podle obviněného možné, neboť ji nikdy nemohl vrátit, protože poškozený by musel odebírat vyrobené těstoviny. V posuzovaném případě přitom obviněný muku zpracoval na těstoviny a podle svého tvrzení, než je stačil rozprodat a z peněz zaplatit poškozenému, byl mu pronajímateli znemožněn přístup do nebytových prostor.
Obviněný P. F. se dále domnívá, že odvolací soud jen pasivně přejal argumentaci soudu prvního stupně a žádným logickým způsobem neodůvodnil své stanovisko, přičemž ani hodnověrně neargumentoval, v jakých konkrétních skutečnostech je spatřováno naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry.
Závěrem svého dovolání obviněný P. F. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře a aby podle §265m tr. řádu obviněného zprostil obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného P. F. (před jeho výše zmíněným doplněním ze dne 10. 11. 2003) vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že posuzované podání neobsahuje výslovný údaj o tom, které rozhodnutí je napadáno, a současně ani to, o který z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. řádu se opírá. Státní zástupce se tudíž domnívá, že dovolání obviněného ani nesplňuje obsahové náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu, a navrhuje je podle §265i odst. 1 písm. d) tr. řádu odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda má dovolání obviněného P. F. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře jako odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného P. F. podané proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. P. Z., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu v Pelhřimově dne 20. 8. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e tr. řádu. Doplnění dovolání na výzvu soudu prvního stupně ve smyslu §265h odst. 1 tr. řádu potom bylo učiněno dne 10. 11. 2003, tedy zřejmě ve lhůtě 14 dnů stanovené touto výzvou. Posledním dnem této lhůty byl sice den 6. 11. 2003, přičemž doplnění bylo soudu doručeno dne 10. 11. 2003. Protože však není k dispozici obálka od poštovní zásilky, která obsahovala doplnění dovolání, a není tak patrné, kdy bylo doplnění dáno na poštu, nezbylo než předpokládat splnění podmínek ve smyslu ustanovení §265e odst. 1, 3, §265h odst. 1 a §60 odst. 3, 4 tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný P. F. poukazuje na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud se dále zaměřil na posouzení oprávněnosti tohoto uplatněného dovolacího důvodu. Pokud jde o námitky obviněného P. F., v jejichž rámci tvrdí, že není zřejmé, jakými konkrétními skutečnostmi byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, případně o námitku, že tyto znaky naplněny nebyly, může být taková vada úspěšně namítána prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože v této části dovolání obviněného P. F., která vychází z citovaných výhrad, Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů k odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 1 tr. řádu, přezkoumal podle §265i odst. 3 a 4 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, a to v rozsahu odpovídajícím uplatněným námitkám, jakož i řízení předcházející napadenému rozhodnutí. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v tomto rozsahu je podané dovolání důvodné.
V rámci svých námitek obviněný P. F. především uvádí, že podle jeho názoru soudy dříve činné ve věci nesprávně hodnotily provedené důkazy. Následně podává vlastní popis průběhu vztahu s poškozeným, zejména s ohledem na odběry mouky a provádění plateb, ukončení nájmu a dalších kroků. Nejvyšší soud konstatuje, že v rozsahu těchto námitek obviněný shledává existenci tvrzeného dovolacího důvodu primárně v nesprávných skutkových zjištěních, z kterých vycházely soudy dříve činné ve věci, a nesprávné právní posouzení svého jednání dovozuje především z odlišného hodnocení provedených důkazů, než jaké učinily soudy obou stupňů.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný P. F., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. tr. řádu. Jestliže tedy obviněný P. F. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval z odlišné verze skutkového stavu, resp. z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, pak jim nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněný neuplatnil.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného P. F. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož závěry se následně ztotožnil i soud odvolací. Zmíněné dovolací námitky obviněného, které se týkají správnosti učiněných skutkových zjištění, resp. správnosti hodnocení důkazů, jsou proto mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Nejvyšší soud se dále zaměřil na posouzení námitky obviněného, v jejímž rámci tvrdí, že soudy dříve činné ve věci se dostatečně nevypořádaly s otázkou, jakými konkrétními skutečnostmi byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, případně že tyto znaky naplněny nebyly. Obviněný P. F. tuto námitku nijak podrobně nerozvádí, tudíž Nejvyšší soud přezkoumal, zda posuzovaný skutek, resp. další skutkové okolnosti obsažené v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů poskytují dostatečný podklad k závěru o naplnění všech znaků trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Nejvyšší soud shledal, že tomu tak není.
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Pokud jde o objektivní stránku tohoto trestného činu, její podstatou je jednání pachatele, který má u sebe svěřenou cizí věc, přičemž tuto věc si přisvojí a v příčinné souvislosti s tímto jednáním způsobí na cizím majetku škodu v požadované výši, tj. ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. nejméně 25 000,- Kč. V posuzovaném případě obviněný P. F. podle skutkových závěrů popsaných zejména ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně koupil od poškozeného mouku za účelem jejího dalšího zpracování při výrobě těstovin. Součástí kupní smlouvy, a to konkrétně v ustanovení čl. IV. odst. 3., bylo ujednání o tzv. výhradě vlastnictví, tj. že kupující (obviněný) se stává vlastníkem mouky až v okamžiku jejího zaplacení. Mouku odebranou dne 26. 7. 1999 se sjednanou kupní cenou ve výši 55 545,- Kč se obviněný zavázal zaplatit do 9. 8. 1999, avšak úhradu provedl dne 11. 8. 1999, a to ve výši jen 53 000,- Kč, mouku odebranou dne 18. 8. 1999 a dne 1. 9. 1999 se sjednanou kupní cenou ve výši 67 158,- Kč, resp. 51 240,- Kč obviněný neuhradil vůbec. Jak přitom dále vyplývá z učiněných skutkových zjištění, mouku obviněný zpracoval na těstoviny a toto zboží prodal.
Ve vztahu k naplnění znaků požadovaných skutkovou podstatou je zřejmé, že obviněný měl u sebe svěřenou cizí věc. V této souvislosti nelze považovat za správnou argumentaci obviněného uplatněnou v dovolání, v níž tvrdí, že podle jeho názoru se jednalo mezi ním a poškozeným o typický obchodní závazkový vztah, charakterizovaný kupní smlouvou, nikoli o svěření mouky do opatrování, resp. že svěření mouky ani nebylo možné, neboť ji nikdy nemohl vrátit, protože by poškozený musel v takovém případě odebírat vyrobené těstoviny. Za svěřenou věc ve smyslu §248 odst. 1 tr. zák. je totiž třeba považovat i věc prodanou s výhradou vlastnictví podle §445 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a je nutné za ni pokládat i výtěžek (peníze), který byl za svěřenou věc získán. Takový výtěžek je ekvivalentem prodané svěřené věci a dokud nebyl předán osobě, která věc pachateli svěřila, řídí se stejným právním režimem jako svěřená věc a požívá stejné právní ochrany (srov. rozhodnutí pod č. 5/2002-II. Sb. rozh. tr. a rozsudek Nejvyššího soudu pod č. T 175. ve svazku 6 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, na který odkázal již odvolací soud). Aplikaci zmíněného závěru nebrání ani skutečnost, že obviněný P. F. svěřenou cizí věc zpracoval výrobním procesem na věc další (těstoviny). Výtěžek z prodeje této další věci se však potom stává ekvivalentem původní svěřené cizí věcí jen v tom rozsahu, v jakém se na něm podílí tato svěřená cizí věc.
Odebraná mouka a stejně tak v uvedeném rozsahu i výtěžek (peníze), který obviněný obdržel za prodej těstovin vyrobených z této mouky, tedy byly věci cizí, které měl obviněný P. F. svěřeny a které mohly být předmětem útoku jako jednoho ze znaků trestného činu zpronevěry ve smyslu §248 odst. 1 tr. zák. Nedostatkem napadeného usnesení odvolacího soudu i jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně však je, že z rozhodných skutkových závěrů obou soudů není patrné, zda trestný čin zpronevěry považovaly za spáchaný přisvojením si odebrané mouky nebo až výtěžku získaného jejím zpracováním na těstoviny, které pak obviněný P. F. prodal. Přitom Nejvyšší soud připomíná, že první z těchto alternativ by nepřicházela v úvahu, jestliže obviněný naložil s odebranou moukou v souladu s účelem, ke kterému mu byla poskytnuta podle uzavřené smlouvy, tj. k výrobě těstovin, třebaže podle sjednané výhrady vlastnického práva nebyl až do zaplacení kupní ceny vlastníkem mouky. Druhá alternativa by pak byla podmíněna závěrem, že obviněný dostal zaplaceno za prodej těstovin vyrobených z mouky, za kterou sám nezaplatil, takže zpronevěřil výtěžek (resp. jeho příslušnou část) z prodeje cizí svěřené věci ve výše uvedeném smyslu (srov. usnesení Nejvyššího soudu pod č. T 437. ve svazku 18 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Dalším znakem objektivní stránky trestného činu zpronevěry je přisvojení si cizí svěřené věci. Pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže s ní naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, případně jestliže vyloučí dosavadního vlastníka z držení, užívání a nakládání s věcí.
Obviněný P. F. mouku v době, kdy ji měl svěřenu do své dispozice, zpracoval v souladu se svou podnikatelskou činností na těstoviny, které dále prodal. Protože ujednání o výhradě vlastnictví ve výše citované smlouvě neobsahuje žádné omezení pro obviněného, jaké úkony nesmí s dodanou moukou uskutečnit, a žádná omezení nevyplývají ani z učiněných skutkových zjištění, je nutné uzavřít, že s touto moukou jako cizí věcí obviněný nenaložil v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do dispozice. Současně však lze konstatovat, že soudy dříve činné ve věci se uvedenou otázkou nezabývaly, resp. ve svých rozhodnutích k ní nic bližšího neuvádějí.
Obviněný P. F. tedy mohl vyloučit poškozeného dodavatele mouky z možnosti dispozice s věcí tím, že mohl těstoviny se zpracovanou moukou prodat a takto získané peněžní prostředky si přisvojit, tzn. nakládat s nimi jako s vlastními, ponechat si je, nezaplatit poškozenému a popřípadě je použít k jiným platbám.
Skutková zjištění, učiněná soudy dříve činnými ve věci, dostatečný podklad pro řešení naznačené otázky opět neposkytují. V tzv. skutkové větě uvedené ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se toliko uvádí, že obviněný P. F. mouku spotřeboval k výrobě těstovin, avšak další úkony s nimi již nepopisuje, přičemž stejně tak činí i odůvodnění tohoto rozhodnutí. V usnesení odvolacího soudu je potom zmíněno, že obviněný poškozenému mouku neuhradil ani z výtěžku, který za těstoviny utržil. Z tohoto přehledu je zřejmé, že ve skutkových závěrech není zahrnuto zjištění, zda obviněný prodal veškeré těstoviny vyrobené zpracováním odebrané mouky nebo jen některé a se zbylými naložil jiným způsobem, jaké platby za ně obdržel a kdy se tak stalo, a především jak s nimi naložil, tzn. zejména zda si přisvojil získané peněžní prostředky odpovídající ekvivalentu odebrané mouky jako cizí věci. Pro naplnění uvedeného znaku skutkové podstaty tudíž skutkové závěry soudů obou stupňů neposkytují dostatečný podklad, a pokud byl přesto ve shora popsaném skutku shledán trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., jde o nesprávné právní posouzení tohoto skutku.
Proto Nejvyšší soud konstatuje, že na základě doposud ustáleného skutkového stavu věci není možné určit, zda se obviněný P. F. skutkem stíhaným v této trestní věci dopustil trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., případně trestného činu jiného nebo žádného, neboť z napadeného rozhodnutí není zřejmé, jakým způsobem mělo dojít k přisvojení si cizí věci a co mělo být onou cizí věcí. Proto jsou důvodné pochybnosti o tom, zda v posuzovaném případě byly skutečně naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák.
Po zjištění, že dovolání obviněného P. F. je v uvedených směrech opodstatněné, Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře a podle §265k odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, tak v naznačeném rozsahu opětovně projedná odvolání obviněného P. F. a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Přitom především zjistí okolnosti týkající se prodeje těstovin vyrobených z mouky, za kterou obviněný nezaplatil. Zejména tak půjde o stanovení, zda, kdy a jaké částky obviněný tímto prodejem získal, a dále potom o zjištění, jak s nimi naložil, případně jak naložil s těstovinami, které neprodal. Poté odvolací soud opětovně posoudí, jestli jsou posuzovaným skutkem naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., či zda se obviněný dopustil jiného trestného činu nebo žádného a vysloví tomu odpovídající výrok. Podstatná skutková zjištění následně vyjádří ve skutkové větě, případně je rozvede v odůvodnění svého rozhodnutí tak, aby z něj byly zřejmé všechny okolnosti vyžadované ustanovením §125 odst. 1 tr. řádu.
Nad rámec podaného dovolání Nejvyšší soud doplňuje, že součástí skutkových závěrů není bližší popis postavení a oprávnění obviněného P. F. z ohledem na konkurz, který byl na jeho majetek prohlášen. Rozsudek soudu prvního stupně k tomu pouze uvádí, že k prohlášení konkurzu došlo dne 16. 9. 1994 rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 K 39/94 a že správcem konkurzní podstaty byl ustaven JUDr. P. T. V jaké fázi se konkurzní řízení nacházelo a zejména jaká oprávnění obviněnému ve vztahu k podnikání zůstala a které úkony mohl činit jen správce konkurzní podstaty, již v rozhodnutích zmíněno není a je citována toliko část svědecké výpovědi správce konkurzní podstaty k této otázce, avšak již bez následného hodnocení, zda se s ní soud ztotožňuje či nikoli. Ze skutkových zjištění přitom např. vyplývá, že smlouvu o koupi mouky uzavřel s poškozeným sám obviněný. Obviněný P. F. ve svém dovolání naznačenou neúplnost zjištění nenapadl, tudíž nemohla být v dovolacím řízení přezkoumána a Nejvyšší soud ji zmiňuje z důvodu, že se jedná o absenci jednoho z důležitých aspektů celého posuzovaného jednání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 17. prosince 2003
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y