ECLI:CZ:NS:2003:5.TDO.1437.2003.1
sp. zn. 5 Tdo 1437/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 17. prosince 2003 o dovolání obviněného S. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 3. 2003, sp. zn. 6 To 112/2003, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 4 T 238/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 7. 2. 2003, sp. zn. 4 T 238/2002, byl obviněný S. P. uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. a pokusem trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 tr. zák. k §247 odst. 1 písm. e), odst. 3 písm. b) tr. zák. a byl za tyto trestné činy odsouzen podle §247 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Trestné činy spáchal obviněný tím, že dne 23. 8. 2002 kolem 22.30 hod. vnikl do evakuovaného domu čp. 53 v obci H., okr. L., nacházejícího se v té době v zátopové oblasti střežené hlídkami Policie České republiky, dům prohledal, v domě a na dvoře si připravil k odcizení věci v hodnotě 2.615,- Kč ke škodě majitelky V. K. a čin spáchal přesto, že byl odsouzen Okresním soudem v Litoměřicích dne 4. 1. 2000 pod sp. zn. 6 T 125/99, mimo jiné také pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, který vykonal dne 7. 10. 2001, a rovněž rozsudkem téhož soudu ze dne 8. 3. 2002 pod sp. zn. 4 T 40/2002 pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák.
Proti rozsudku Okresního soud v Litoměřicích podal obviněný odvolání proti výrokům o vině i trestu. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 10. 3. 2003, sp. zn. 6 To 112/2003, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného S. P. uznal vinným trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. a pokusem trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 tr. zák. k §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. a odsoudil ho podle §238 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. obviněného zařadil pro výkon trestu do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. J. J. dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť dovolatel je přesvědčen, že soud nesprávně právně posoudil zjištěné skutečnosti. Obviněný podotkl, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu krádeže je třeba způsobit škodu. Podle něj však žádná škoda nevznikla a ani vzniknout nemohla, protože se jednalo o věci určené jejich majiteli k vyhození a údajně také jimi později byly vyhozeny. Z těchto důvodů se dovolatel domnívá, že se nedopustil jednání pro společnost nebezpečného, pokud si vzal bezcenné věci určené k vyhození a nemohl proto naplnit skutkovou podstatu trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 tr. zák. k §247 odst. 1 tr. zák., byť je osobou, která byla v minulosti za takový trestný čin odsouzena. Pokud jde o trestný čin porušování domovní svobody, mělo by se podle obviněného přihlédnout k tomu, že v dané době dům nesloužil k bydlení, protože jeho majitelé dům opustili. Dovolatel se proto domnívá, že vstupem do takového domu nemohl narušit ničí domovní svobodu a naplnit tak skutkovou podstatu trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák.
Dovolatel proto navrhl, aby Nevyšší soud České republiky zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 3. 2003, sp. zn. 6 To 112/2003, a přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl. Obviněný souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že jeho námitky směřující proti právní kvalifikaci skutku jako pokusu trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 k §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. jsou podle jejího názoru výlučně námitkami skutkovými, neboť obviněný zpochybňuje skutková zjištění soudu druhého stupně, na jejichž podkladě byl zformulován výrok o vině. Námitkami, které podle ní spadají pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jsou jen námitky týkající se správnosti právního posouzení skutku jako trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že ze skutkové věty výroku rozsudku soudu druhého stupně a z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že byly naplněny zákonné znaky trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. Podle ní soud druhého stupně správně zhodnotil, že ani okolnost, že dům byl v důsledku přírodní katastrofy volně přístupný, není způsobilá vyvinit obviněného z trestného činu porušování domovní svobody. Fakt, že se obviněný po domě volně pohyboval, byl podle jejího názoru jednoznačně prokázán a v nočních hodinách, kdy na domě neprobíhaly žádné záchranné akce, nebyl nikdo oprávněn do tohoto domu vstoupit. Dodala, že skutek obviněného byl podle ní správně právně kvalifikován nejen jako trestný čin krádeže podle §8 odst. 1 k §247 odst. 1 tr. zák., ale i jako trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) odmítl. Současně souhlasila s tím, aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (265c tr. řádu) především zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. řádu. Podle tohoto ustanovení trestního řádu lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Přitom zjistil, že dovolání jsou přípustná a byla podána u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, a v zákonné lhůtě podle §265e odst. 1 tr. řádu, byla podána proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu a dovolání má obligatorní obsahové náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Obviněný uplatnil v dovolání dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení. Tímto dovolacím důvodem lze namítat nesprávnost právní kvalifikace skutku zjištěného soudem jen tehdy, jestliže skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nešlo nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Hodnocení dovolacího soudu, zda byl skutek nesprávně právně posouzen nebo zda rozhodnutí je založeno na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, je závislé na tom, jak byl skutek popsán ve výroku o vině v tzv. skutkové větě rozsudku a zda popis skutku odpovídá použité právní kvalifikaci v tzv. právní větě rozsudku. S odkazem na tento dovolací důvod lze tedy vytýkat výhradně vady hmotně právní. Nelze namítat vady skutkové, například vadné hodnocení důkazů nebo neúplnost dokazování.
Obviněný vznesl námitky směřující proti právní kvalifikaci jednání jako pokusu trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. a námitky ohledně správnosti právního posouzení skutku jako trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. Pokud jde o správnost právní kvalifikace jednání obviněného jako pokusu trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., Nejvyšší soud zjistil, že touto námitkou se již zabýval a vypořádal se s ní soud druhého stupně v rámci řízení o odvolání obviněného. Stejně jako v odvolání obviněný také v rámci dovolacího řízení poukázal na to, že jeho jednáním nevznikla škoda, neboť se podle něj jednalo o věci bezcenné, určené majiteli věcí k vyhození, že se tedy nedopustil jednání pro společnost nebezpečného a nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu podle §8 odst. 1 k §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. U trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. není výše způsobené škody jeho zákonným znakem (srov. č. 25/1999-II. Sb. rozh. tr.). Při zjištění zanedbatelné hodnoty odcizené věci je nutné zkoumat další okolnosti zvyšující stupeň nebezpečnosti činu pro společnost pro vyslovení závěru, že byla splněna materiální podmínka trestnosti činu podle §3 odst. 2 tr. zák. Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud se těmito okolnostmi zabýval a rozhodnutí řádně odůvodnil. Je zřejmé, že nebezpečnost jednání obviněného je vysoká nejen významem chráněného zájmu, ale také tím, že se obviněný svého jednání dopustil v době živelné katastrofy, která již sama o sobě způsobila majetkové újmy poškozeným a vyvolala v nich určité psychické trauma, ale také samotnou osobou obviněného, který byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen a potrestán. Tuto námitku obviněného neshledal Nejvyšší soud za opodstatněnou.
Pokud se týká právní kvalifikace skutku jako trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. obviněný namítal, že nemohl narušit ničí domovní svobodu, když dům v dané době nesloužil k bydlení, neboť ho majitelé pro jeho devastaci opustili. Nejvyšší soud zjistil, že popis skutku ve výroku napadeného rozsudku plně odpovídá použité právní kvalifikaci. Soud druhého stupně nepochybil, když se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně ohledně kvalifikace skutku jako trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. Trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo neoprávněně vnikne do domu nebo bytu jiného, nebo tam neoprávněně setrvá. Objektem zájmu chráněného zákonem je domovní svoboda zaručená v čl. 12 Listiny základních práv a svobod. Judikatura sice poukazuje na to, že vniknutí do neobývaného bytu, např. v důsledku oprav, nebo do prázdné novostavby nezasahuje do ničí domovní svobody, a nezakládá proto trestný čin podle §238 tr. zák. (srov. č. 1/1980 Sb. rozh. tr.), avšak v tomto případě je nutné přihlédnout k okolnostem, za nichž poškození majitelé dům opustili. Skutečnost, že dům byl v důsledku přírodní katastrofy majiteli opuštěn a ti neměli možnost dostatečně svůj majetek chránit, není způsobilá zbavit obviněného trestní odpovědnosti ze spáchání trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák., když jednání obviněného za těchto okolností významně zvyšuje společenskou nebezpečnost činu.
Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami. Krajský soud v Ústí nad Labem v souladu se zákonem posoudil jednání obviněného jako trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. a pokus trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 k §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. a v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek