ECLI:CZ:NS:2003:5.TDO.1438.2003.1
sp. zn. 5 Tdo 1438/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. prosince 2003 o dovolání, které podal obviněný I. Č., dříve K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2003, sp. zn. 7 To 49/03, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 7/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný I. Č., dříve K. (dále jen I. Č.), byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2003, sp. zn. 46 T 7/2000, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2003, sp. zn. 7 To 49/03, uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., kterého se dopustil tím, že společně s pravomocně odsouzeným Y. P., dne 21. 8. 1999 kolem 02.45 hod. v prostorách benzinové čerpací stanice provozované společností S. v P., H. ulici, ozbrojeni nelegálně drženými pistolemi těmito namířili na zaměstnance J. P. a M. G. v úmyslu vymoci si vydání peněz a věcí, když M. G. jako ostraha objektu vytáhl svoji legálně drženou střelnou zbraň, obviněný I. Č. vystřelil na poškozeného M. G., a to opakovaně, přičemž první střelou ho poranil na předloktí levé ruky, a když poškozený opětoval palbu, oba útočníci z místa činu utekli, přičemž poškozený utrpěl povrchní ránu na levém předloktí s lehkým zhmožděním přilehlých tkání s drobným krevním výronem.
Za to byl obviněný I. Č. podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 roků a 9 měsíců, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Současně byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 2. 2001, sp. zn. 37 T 126/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl vydán z podnětu odvolání obviněného podaného proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl obviněný uznán vinným výše uvedeným trestným činem a byl mu uložen trest. Odvolací soud potom napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl popsaným způsobem, přičemž doplnil skutkovou větu. Opis rozsudku odvolacího soudu byl obviněnému a jeho obhájkyni doručen dne 23. 7. 2003 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 22. 7. 2003.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný I. Č. dne 17. 9. 2003 prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný uvádí, že dokazování provedené ve věci vykazuje podle jeho názoru vážné nedostatky. Má za to, že soudy dříve činné ve věci nehodnotily důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, především náležitým způsobem neposoudily výpověď spoluobviněného Y. P. Zásadní vadu spatřuje obviněný I. Č. v hodnocení rekognice. Domnívá se, že její význam při provedení podle fotografií, zejména když není zcela podpořena dalšími údaji o popisu osoby, je oslaben. Přitom je přesvědčen o tom, že svědecké výpovědi svědků vykazují vážné rozpory a jejich výpovědi jsou nejednoznačné. Dále obviněný tvrdí, že nebyla prověřena jeho obhajoba, podle které se v době činu zdržoval mimo P., což považuje za závažné pochybení.
Závěrem svého dovolání obviněný I. Č. navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a (aniž by navrhoval zrušení i rozhodnutí soudu prvního stupně) a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Městskému soudu v Praze věc v znovu potřebném rozsahu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného I. Č. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství, která uvedla, že podle jejího názoru je třeba dovolání z obecných hledisek považovat za přípustné. Současně má však za to, že uváděný dovolací důvod nekoresponduje s obsahem jeho odůvodnění, neboť tvrzené argumenty se týkají výlučně hodnocení důkazů, navíc jsou zcela opakováním obhajoby z řádného opravného prostředku. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství se domnívá, že obviněný se domáhá druhé odvolací instance pouze s námitkou odlišeného hodnocení důkazů, a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda má dovolání obviněného I. Č. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Vrchního soudu v Praze jako odvolacího soudu, kterým byl obviněný I. Č. uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. B. B., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Městského soudu v Praze dne 17. 9. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný I. Č. poukazuje na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podstatou námitek obviněného je tvrzení, že soudy dříve činné ve věci nesprávně hodnotily provedené důkazy, přičemž dále uvádí, že se posuzovaného jednání nedopustil, neboť se v době činu zdržoval na jiném místě. Existenci dovolacího důvodu tak obviněný shledává primárně v hodnocení důkazů provedeném soudy obou stupňů, resp. v nesprávných skutkových zjištěních, z kterých vycházely. Předpoklady pro jinou právní kvalifikaci svého jednání dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ale z odlišných skutečností, než jaké soud vzal v úvahu.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný I. Č., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. tr. řádu. Jestliže tedy obviněný I. Č. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval jen z odlišné verze skutkového stavu, resp. z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, pak jim nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněný neuplatnil.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného I. Č. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsáno v rozsudku odvolacího soudu. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako pokusu trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák.
Shora zmíněnými námitkami obviněného I. Č. tedy ve skutečnosti není vytýkáno nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jím uváděný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán. Obviněný totiž v podstatě nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, a proti hodnocení důkazů. Samotná skutková zjištění ani hodnocení důkazů, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, jak bylo výše zdůrazněno.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný I. Č. i přes svůj odkaz na konkrétní zákonné ustanovení podal dovolání z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným. Proto dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž věcně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, dovolání obviněného odmítl a mohl tak rozhodnout podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 17. prosince 2003
Předseda senátu:
JUDr. František Púry