ECLI:CZ:NS:2003:5.TDO.18.2003.1
sp. zn. 5 Tdo 18/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. ledna 2003 o dovolání, které podal obviněný Ing. J. H., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 2. 2002, sp. zn. 11 To 31/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 5 T 66/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Ing. J. H. byl rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 9. 11. 2001, sp. zn. 5 T 66/2000, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 2. 2002, sp. zn. 11 To 31/2002, uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině pod bodem 1. citovaného rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové, tedy tím, že v průběhu roku 1994 až 1995 v blíže neurčené dny v prostorách obývacího pokoje v bytě v ulici Š. č. 426 v H. K., při sledování televizních pořadů, hladil a následně osahával na těle tehdy nezletilou M. H. v K., trvale bytem H. K., Š. č. 426, nejprve ji hladil na prsou a následně na vnitřní straně stehen a přirození, přičemž se poškozená tomuto jednání bránila, chování obviněného trvalo vždy 5 až 10 minut a opakovalo se v průběhu 14 dnů. Dále byl obviněný Ing. J. H. uznán vinným trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, tedy tím, že v průběhu roku 1994 až 1997 v přesně nezjištěné dny reagoval na běžné chování nezletilých dětí M. H. a jejího bratra J. H., oba bytem H. K., Š. č. 426, tak, že je opakovaně bezdůvodně trestal údery rukou do hlavy a obličeje, nezletilého J. údery kloubů do týla hlavy, údery vařečkou po celém těle a úmyslně jim neumožňoval vykonávat běžnou tělesnou hygienu a ranní potřeby před odchodem do školy.
Za to byl obviněný Ing. J. H. odsouzen podle §242 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 27 měsíců, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 2. 2002, sp. zn. 11 To 31/2002, jako soudu druhého stupně byl vydán z podnětu odvolání obviněného a státního zástupce, podaných proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové. Opis zmíněného rozsudku odvolacího soudu byl obviněnému doručen dne 5. 11. 2002, jeho obhájci dne 8. 3. 2002 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 7. 3. 2002.
Uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové napadl obviněný Ing. J. H. dne 15. 4. 2002 dovoláním, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Pokud jde o jednání právně hodnocené jako trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák., obviněný se domnívá, že především poškozená M. H. nevypovídala ve věci pravdu, objektivní důkazy vylučují, aby v jí udávaném čase mohlo dojít k popisovaným kontaktům, a poukazuje současně na znalecký posudek, který podle jeho názoru u něj vylučuje jakoukoli sexuální anomálii. Obviněný má dále za to, že za pohlavní zneužívání jiným způsobem než souloží je možné považovat intenzivnější zásahy do pohlavní sféry poškozených, nikoli necílený náhodný kontakt obviněného s poškozenou. V předmětné trestní věci přitom nelze podle obviněného spolehlivě dospět k závěru, že osahával nezletilou proto, aby dosáhl svého sexuálního vzrušení. Současně obviněný tvrdí, že se ve věci dříve činné soudy nevypořádaly s tím, že se poškozená ve věku 10 let nesvěřila matce.
K problematice týkající se druhého trestného činu, kterým je týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák., obviněný Ing. J. H. především uvádí, že oba ve věci činné soudy podle jeho názoru nesprávně hodnotily důkazy, neboť se ve vtahu k poškozeným nedopustil jednání, které by bylo možné takto posoudit. Tvrdí, že podle vžité judikatury je za týrání považováno takové zlé nakládání se svěřenou osobou, které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a které postižená osoba pociťuje jako těžké příkoří, ať již v oblasti fyzických nebo duševních útrap. Obviněný dále poukazuje na to, že předmětné jednání bylo časově ohraničeno roky 1994 a 1997, přičemž poškození s ním žili dále ve společné domácnosti a žádné útrapy podle jeho názoru nepociťovali. Má za to, že uvedené skutečnosti vzbuzují pochybnost o intenzitě jeho jednání, které bylo spíše výchovnou přísností. Navíc podle obviněného časové souvislosti s rozvodem jeho manželství vyvolávají domněnku o inscenaci popsaných útoků.
Závěrem podaného dovolání obviněný Ing. J. H. navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 2. 2002, sp. zn. 11 To 31/2002, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 9. 11. 2001, sp. zn. 5 T 66/2000, a věc aby přikázal Okresnímu soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného Ing. J. H. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství, která uvedla, že námitky obviněného týkající se kvalifikace jednání obviněného jako trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, tr. zák. směřují proti skutkovým zjištěním, která jsou již v řízení o dovolání neovlivnitelná. Pokud jde o trestný čin týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák., státní zástupkyně má za to, že závěr ve věci dříve činných soudů byl správný a citovaná právní kvalifikace je nepochybně na místě. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda jsou v podaném dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové jako odvolacího soudu, jímž byl jednak obviněný Ing. J. H. uznán vinným a byl mu uložen trest a jednak jím bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. J. S., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu v Hradci Králové dne 15. 4. 2002, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný odkazuje na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Uplatněný dovolací důvod obviněný Ing. J. H. konkretizoval ve vztahu k trestnému činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák. tím, že se nedopustil jednání, které by mohlo být kvalifikováno prostřednictvím této skutkové podstaty, mohlo se jednat toliko o náhodný necílený kontakt, když navíc poukazuje především na výpověď poškozené, která je podle jeho názoru nepravdivá, a na závěry znaleckého posudku. Existenci zmíněného dovolacího důvodu tedy obviněný primárně spatřuje v nesprávných skutkových zjištěních a nesprávnost právního posouzení dovozuje především na základě jiných možných skutkových okolností, než jaké byly podkladem pro rozhodnutí soudů obou stupňů.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu).
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného Ing. J. H. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný spáchal skutek tak, jak je uvedeno v bodě 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se v této části rozhodnutí ztotožnil i soud odvolací.
Nejvyšší soud dále konstatuje, že takto popsanému skutkovému stavu odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák. Obviněný Ing. J. H. v podaném dovolání uvádí, že tato právní kvalifikace není správná, protože se jednalo o jeho náhodný necílený kontakt s poškozenou, jenž takto hodnocen být nemůže. Podle obviněného nelze spolehlivě dospět k závěru, že osahával poškozenou proto, aby dosáhl sexuálního vzrušení, tedy v podstatě tvrdí, že z jeho strany nedošlo k dosažení potřebného stupně intenzity. Judikatura v této souvislosti skutečně jednorázové a letmé dotyky pachatele přes oděv za jednání naplňující skutkovou podstatu trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. nepovažuje (srov. rozhodnutí pod č. 17/1982 Sb. rozh. tr.). V posuzovaném případě však s ohledem na výše citovaná skutková zjištění nelze dovodit existenci jen takového málo intenzivního kontaktu. Naopak, jednání obviněného, který v období dvou let opakovaně v průběhu 14 dnů vždy 5 až 10 minut hladil poškozenou shora popsaným způsobem, a to i na nahém těle, není možné považovat ani za náhodné, ani za necílené. Naplňuje tudíž potřený stupeň intenzity předpokládaný trestním zákonem, a proto spolu s dalšími skutečnostmi i skutkovou podstatu trestného činu podle §242 odst. 1, 2 tr. zák., přičemž podmínkou této právní kvalifikace není, aby u něj byla zjištěna jakákoli sexuální anomálie.
Rozhodnutí napadené dovoláním obviněného Ing. J. H. v části týkající se jednání právně kvalifikovaného jako trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák. tedy nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, proto v tomto rozsahu jím uváděný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán. Obviněný totiž z velké části nezpochybňuje právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady zaměřuje zejména proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, a proti způsobu hodnocení důkazů. Teprve z těchto tvrzených skutkových nedostatků dovozuje nesprávnost právního posouzení předmětného skutku. V tomto směru bylo dovolání obviněného podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle §265b odst. 1 tr. řádu. Ve zbylém rozsahu námitek, které již do jisté míry směřovaly k problematice právní kvalifikace podle §242 odst. 1, 2 tr. zák., bylo potom dovolání obviněného shledáno zjevně neopodstatněným.
V souvislosti s jednáním právně hodnoceným jako trestný čin týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák., obviněný Ing. J. H. v rámci konkretizace uplatněného dovolacího důvodu především uvedl, že namítá nesprávné hodnocení důkazů, a dále potom s odkazem na judikaturu tvrdí, že jeho jednání nemělo být právně posouzeno jako týrání.
Pokud jde o problematiku týkající se nesprávného hodnocení důkazů, Nejvyšší soud se k námitce obdobného charakteru již dostatečně vyjádřil výše a lze tedy na tyto závěry toliko odkázat.
Obviněný dále tvrdí, že se vůči poškozeným nedopustil jednání, které by podle jeho názoru bylo možné kvalifikovat jako týrání, neboť nedosáhlo potřebné intenzity, což opírá též o citaci dosavadní judikatury. Podle jím uváděného rozhodnutí publikovaného pod č. 11/1984 Sb. rozh. tr. je skutečně nutné posuzovat trvalost jednání obviněného v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Současně ale také, jak vyplývá z téhož rozhodnutí a z dalšího judikátu publikovaného pod č. 20/1984-I. Sb. rozh. tr., není nutné, aby šlo o jednání soustavné, nemusí ani u poškozené osoby vzniknout následky na zdraví, avšak tato by je měla pociťovat jako těžké příkoří. Ke spáchání trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák. přitom může dojít i opomenutím povinné péče, k níž je pachatel povinen, jestliže svěřená osoba vzhledem ke svému věku nebyla schopna sama se o sebe postarat. Jde např. o zanedbávání osobní hygieny dítěte, neposkytování přiměřené stravy, neumožnění dostatečné přípravy do školy apod. Vzhledem ke skutkovým zjištěním, která byla učiněna soudy v posuzované trestní věci a vyjádřena především ve skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, případně i v jeho odůvodnění, a dále vzhledem k formulaci znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu a k citovaným výkladům, k nimž dospěla judikatura, je zřejmé, že se obviněný týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák. dopustil. Jeho bezdůvodné a opakované fyzické tresty spočívající v úderech rukou či nástrojem (vařečkou), a to mimo jiné i do hlavy a obličeje poškozených nezletilých dětí, podporované psychickými útrapami ve formě neumožňování výkonu ranní hygieny a dalších úkonů (např. nasnídání se), nelze považovat za pouhou výchovnou přísnost, jak uvádí obviněný ve svém dovolání. Popsané jednání je přitom bezpochyby způsobilé k tomu, aby bylo poškozenými vnímáno jako těžké příkoří požadované i judikaturou, na kterou obviněný poukazuje. Ostatně z výpovědí poškozených i ze závěrů psychologického znaleckého posudku je zřejmé, že poškození skutečně takto vnímali jednání obviněného.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že toto jednání obviněného Ing. J. H., které je obsaženo ve výroku o vině v napadeném rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, bylo správně posouzeno jako trestný čin týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák. a mimořádný opravný prostředek podaný obviněným v tom rozsahu, v němž zmíněnou právní kvalifikaci napadal jako chybnou, je zjevně neopodstatněný.
V této souvislosti se jednalo o námitku, která by – obdobně jako výše zmíněná část námitek týkajících se trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák. – za jiných okolností mohla být dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak Nejvyšší soud ji z již uvedených důvodů neshledal opodstatněnou. Podané dovolání proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, aniž přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, přičemž nebylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Navíc se s obdobnými námitkami obviněného, které vznesl proti právní kvalifikaci i v podaném odvolání, vypořádal již odvolací soud.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud takto rozhodnout v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 16. ledna 2003
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y