ECLI:CZ:NS:2003:5.TDO.247.2003.1
sp. zn. 5 Tdo 247/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. března 2003 o dovolání, které podal obviněný J. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 8 To 125/02, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 48 T 2/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. S. byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 8 To 125/02, jako soudu odvolacího uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil tím, že dne 27. 1. 2001 kolem 3.00 hod. po rozbití skleněné výplně vchodových dveří vnikl do bytu poškozené Z. S. v R., okr. D., ul. P. č. 242/1, kde napadl poškozenou tak, že ji z předsíně zatáhl do jídelny, rdousil ji a vyhrožoval usmrcením, přivodil jí stav bezvědomí, po jejím nabytí vědomí si na ležící poškozenou sedl, rdousil ji a současně zakrýval ústa a nos do té doby, než znovu upadla do bezvědomí, poté, kdy došlo mezi ním a poškozenou k pohlavnímu styku, škrtil poškozenou tričkem opět do té doby, než upadla do bezvědomí, z něhož se po nezjištěné době probrala, a když chtěla vstát, srazil ji kopy nohou a údery pěstí na zem, odtáhl do ložnice, položil na postel a škrtil ji dětskou plenou a poté dětskými punčochovými kalhotami a pak ji znovu do bezvědomí stlačoval krk nohama a rukou ucpával ústa, přičemž v útoku ustal až kolem 9.35 hod., kdy byl vyrušen rodiči poškozené.
Současně byl obviněný týmž rozsudkem uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že v téže době a tamtéž jako v případě výše popsaného skutku, kdy v úmyslu usmrtit napadl poškozenou Z. S., změnil svůj úmysl a požadoval na poškozené pohlavní styk a přes její nesouhlas ji odtáhl do ložnice, kde využil své výrazné fyzické převahy, lehl si na ni a vykonal pohlavní styk, poté poškozenou odnesl do obývacího pokoje, kde na ní znovu nejprve ve stoje a poté vleže vykonal pohlavní styk, přestože poškozená svůj nesouhlas doprovázela odstrkáváním obviněného od sebe.
Za to byl obviněný J. S. odsouzen podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 let, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozené Z. S. na náhradu škody.
Zmíněný rozsudek Vrchního soudu v Praze byl vydán z podnětu odvolání obviněného J. S., které podal proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. 48 T 2/2002, přičemž odvolací soud prvostupňový rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu v celém rozsahu zrušil a sám znovu rozhodl. Opis rozsudku Vrchního soudu v Praze byl obviněnému i jeho obhájci doručen dne 16. 12. 2002 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 13. 9. 2002.
Uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl obviněný J. S. dne 17. 2. 2003 dovoláním, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovoláním napadá výrok o vině v té části, kterou byl uznán vinným ze spáchání pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1 tr. zák., a dále výrok o trestu, kterým byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 let. Obviněný ve svém široce pojatém podání poukazuje na některá vyjádření obsažená ve výpovědích vyslechnutých osob a ve znaleckých posudcích, případně na vývoj svého vztahu s poškozenou. K průběhu předmětného jednání potom obviněný uvádí, že pokud jeho útok započal ve 3.00 hod. a k dalším událostem došlo kolem 7.00 hod., soudy obou stupňů neobjasnily, co se dělo v průběhu čtyř hodin, které mezitím uplynuly. Obviněný je toho názoru, že jak on, tak poškozená normálně spali a že průběhu této doby mohl kdykoli dokonat čin, kterým poškozené hrozil, tedy ji zavraždit, což však neučinil. Současně má za to, že kdyby měla poškozená intenzivní pocit nebezpečí smrti, mohla něco učinit na záchranu svého života. O úmyslu obviněného zavraždit poškozenou existují podle jeho názoru zásadní pochybnosti a není odůvodněn závěr, podle něhož k dokonání trestného činu vraždy nedošlo proto, že byl vyrušen příbuznými poškozené. Jak dále obviněný tvrdí, v jeho jednání je třeba spatřovat demonstrativní a teatrální chování a silácké řeči. Obviněný poukazuje i na skutečnost, že odsuzující rozsudek odvolacího soudu byl v předmětné trestní věci vynesen téměř po dvou letech od okamžiku, kdy se měl jednání dopustit, takže pokud by chtěl poškozenou usmrtit, mohl tak kdykoli učinit, neboť byl na svobodě. Obviněný se domnívá, že jeho názor podporují i znalecké posudky, podle nichž u něj nebyly zjištěny stavy, které by svědčily o jeho schopnosti byť jen uvažovat o možné vraždě poškozené. Na základě uvedeného obviněný dovozuje, že soudy činné dříve ve věci pochybily při hodnocení důkazů, případně měly dokazování doplnit.
Závěrem podaného dovolání obviněný J. S. uvádí, že jeho jednání nemělo být v napadeném rozsahu hodnoceno jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1 tr. zák., ale jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., a navrhuje proto, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a případně i rozsudek soudu prvního stupně a aby přikázal některému z uvedených soudů věc znovu projednat a rozhodnout, případně aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci sám tak, že se obviněný uznává vinným trestnými činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. a že se obviněný odsuzuje podle §241 odst. 1 tr. zák. k přiměřenému trestu odnětí svobody.
Obviněný se dále domnívá, že by mohl být odsouzen k výchovnému podmíněnému trestu odnětí svobody a s ohledem na tuto okolnost současně navrhuje, aby mu předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o tr. řádu přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného J. S. do dne vydání tohoto rozhodnutí nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda jsou v podaném dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Vrchního soudu v Praze jako odvolacího soudu, jímž byl obviněný J. S. uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. J. H., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Krajského soudu v Ústí nad Labem dne 17. 2. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e tr. řádu, když zásilka s dovoláním byla podána na poštu dne 14. 2. 2003.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný odkazuje na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Uplatněný dovolací důvod obviněný J. S. konkretizoval tím, že jeho jednání posouzené jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1 tr. zák. mělo být správně hodnoceno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Současně obviněný tvrdí, že soudy činné dříve ve věci měly doplnit dokazování a že pochybily při hodnocení provedených důkazů.
Nejvyšší soud především považuje za nutné vyjádřit se k námitkám obviněného J. S., jež spočívají v jeho tvrzení o nedostatečném rozsahu provedeného dokazování soudy obou stupňů, případně v pochybnostech o provedeném hodnocení důkazů, tedy v námitkách ohledně správnosti zjištěného skutkového stavu věci. Jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu).
Dovolací soud je proto vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného J. S. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný spáchal posuzovaný skutek tak, jak je uvedeno v jeho popisu v rozsudku odvolacího soudu. Zmíněné námitky obviněného týkající se potřeby provedení dalších důkazů či pochybení v hodnocení již provedených důkazů tedy nelze opřít o žádný ze zákonem vymezených dovolacích důvodů. V tomto rozsahu tedy podal obviněný dovolání z jiných důvodů, než jaké ho činí přípustným, a Nejvyšší soud se proto nemohl zabývat skutkovými námitkami obviněného.
Nejvyšší soud se dále zaměřil na námitku obviněného, v rámci níž vyjádřil názor, že jeho jednání nemělo být právně posouzeno jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1 tr. zák., ale jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Zmíněná námitka směřuje proti správnosti právního posouzení skutku, tudíž ji lze opřít o uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Jak vyplývá z popisu skutku, který je uveden ve výroku o vině pod bodem 1. napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, případně ze skutkových zjištění zmíněných v odůvodnění jeho rozsudku, obviněný poté, co vnikl do bytu poškozené, ji opakovaně škrtil vlastníma rukama či nohama, později i nalezeným nástrojem, který byl právě na místě (tričkem, dětskou plenou, punčochovými kalhotami), přičemž jí současně zakrýval ústa a nos, až poškozená čtyřikrát upadla do bezvědomí. Stav bezvědomí byl přitom následkem popsaného jednání obviněného, které dosáhlo takové intenzity, že u poškozené došlo k nedostatku okysličené krve v mozku a tím i ohrožení na životě. Současně obviněný poškozenou napadl i kopy nohou a údery pěstí, to vše za opakovaného vyhrožování usmrcením. Svého počínání, které obviněný musel několikrát přerušit nikoli z vlastní vůle, definitivně zanechal až poté, co byl vyrušen příchodem příbuzných poškozené.
Pro posouzení, zda jsou dány podmínky pro použití ustanovení §8 odst. 1 tr. zák. ve vztahu k §219 odst. 1 tr. zák., je především nutné zhodnotit, jestli jednání obviněného J. S. (jistě společensky nebezpečné) bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu vraždy a zda se jej obviněný jako pachatel dopustil v úmyslu právě takový trestný čin spáchat.
Bezprostřední směřování k dokonání trestného činu jako zákonný znak pokusu trestného činu ve smyslu §8 odst. 1 tr. zák. je nutno chápat zejména tak, že pachatel již bezprostředně ohrožuje předmět svého útoku (srov. rozhodnutí pod č. 20/1969 Sb. rozh. tr.), a to i tehdy, jestliže pachatel jen započal uskutečňovat jednání popsané v příslušné skutkové podstatě trestného činu, k jehož dokonání toto jednání směřovalo. U násilných trestných činů proti životu a zdraví může bezprostřední směřování k jejich dokonání (k ublížení na zdraví, ke způsobení smrti) spočívat v tom, že pachatel již použil násilí proti jiné osobě a případně jí způsobil i určitou újmu, byť nikoli takovou, jakou zamýšlel. V posuzovaném případě obviněný J. S. započal škrtit a rdousit poškozenou Z. S. a v tomto jednání nadále pokračoval, tudíž předmět jeho útoku byl již bezprostředně ohrožen. Opakované škrcení a rdoušení výše popsaného charakteru a intenzity přitom může být bezpochyby jednáním, jehož prostřednictvím lze dokonat trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., jak o tom svědčí zejména několikanásobné upadnutí poškozené do bezvědomí, k čemuž došlo i přes její intenzivní obranu.
Otázku, k jakému následku směřoval úmysl pachatele, lze vyhodnotit zejména z povahy a intenzity jeho útoku a z míst na těle poškozené, na která útok směřoval. Jak vyplývá z popisu reakce lidského organismu na dušení (č. l. 45 trestního spisu), je zřejmé, že se jedná o proces relativně krátký, trvající několik minut. V jeho průběhu na sebe postupně navazuje stadium dušnosti, následované stadiem bezvědomí, po němž již dochází k zástavě dechu, trvalé zástavě a smrti. V posuzované věci obviněný J. S. napadl poškozenou Z. S. a za použití velké síly ji rdousil (zmáčknutí hrdla rukou či nohou), škrtil (utahování škrtidla kolem krku) a dusil (uzavřením zevních cest dýchacích), tedy střídal či kombinoval použití několika mechanismů útoku, jehož intenzitu zvyšoval i náhodně nalezenými a k tomu způsobilými pomůckami (tričko, dětská plena, punčochové kalhoty), a to až do opakované ztráty vědomí poškozené. Poškozená tedy vlivem jednání obviněného dospěla již do druhého stadia reakce organismu na dušení, na něž bezprostředně navazují stadia provázené poškozením důležitých životních funkcí, resp. orgánů. Obviněný si přitom musel být vědom, že svým útokem popsaného charakteru a intenzity může takový následek způsobit. Vzhledem k tomu, že jej od jeho počínání neodradilo ani první bezvědomí poškozené a její intenzivní obrana, ale ve škrcení a rdoušení nadále pokračoval, při zohlednění i dalšího násilí (kopy, údery), kterého se dopustil, a posléze též s přihlédnutím k vlastnímu vyjádření obviněného, že poškozenou usmrtí, je nutné dojít k závěru, podle kterého byl i s takovým následkem srozuměn. Skutečnost, že smrtelný následek nenastal, lze potom přičítat spíše tomu, že obviněný zvolil časově delší a trýznivější způsob útoku (kombinace různých technik násilí, včetně opakovaného znásilnění), dále tomu, že byl několikrát vyrušen svým synem či telefonáty a v konečném důsledku příchodem příbuzných poškozené.
V posuzovaném případě vzhledem k déletrvajícímu kombinovanému násilí, kterému obviněný vystavil poškozenou, bylo dokonce možné uvažovat i o právní kvalifikaci předmětného útoku jako pokusu trestného činu směřujícího ke spáchání kvalifikované vraždy ve smyslu §219 odst. 2 písm. b) tr. zák., tedy jako pokusu vraždy spáchané zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem. S ohledem na zákaz reformationis in peius v řízení o dovolání (§265p odst. 1 tr. řádu), které podal toliko obviněný, však takový postup již není přípustný (a nebyl možný ani v řízení o odvolání, které podal rovněž jen obviněný).
Pokud jde o právní hodnocení skutku obsaženého pod bodem 1. výroku o vině v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze, pro který byl obviněný J. S. stíhán, Nejvyšší soud konstatuje, že soud prvního stupně i soud odvolací postupovaly správně, jestliže ho právně posoudily jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1 tr. zák. Z rozhodujících skutkových zjištění učiněných soudy v původním řízení je totiž zřejmé, že obviněný se posuzovaného jednání dopustil v nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák., který bezprostředně směřoval ke spáchání uvedeného trestného činu vraždy, avšak k jeho dokonání nedošlo. Přitom popis předmětného skutku, jak je uveden ve výroku o vině pod bodem 1. v napadeném rozsudku, obsahuje všechny nezbytné skutkové okolnosti, které zcela pokrývají citovanou právní kvalifikaci, včetně bezprostředního směřování obviněného k dokonání trestného činu vraždy a jeho úmyslu tento čin spáchat. Na tom nic nemění ani skutečnost, že slovní spojení „v úmyslu usmrtit“ použil odvolací soud až v popisu skutku pod bodem 2. výroku o vině svého rozsudku, v němž spatřoval trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. Zmíněná formulace totiž vyjadřuje již právní závěr soudu o formě zavinění obviněného a o tom, k jakému následku směřovalo, proto sama o sobě by stejně nestačila k tomu, aby byla skutkovým podkladem pro právní kvalifikaci v podobě pokusu vraždy, a navíc skutek popsaný pod bodem 1. výroku o vině napadeného rozsudku zahrnuje dostatek ostatních okolností, z nichž lze uvedený právní závěr spolehlivě učinit (zejména způsob útoku obviněného, jeho intenzitu, následky vyvolané u poškozené, výhrůžky obviněného usmrcením poškozené). Dovolání obviněného je proto v rozsahu, v kterém napadal správnost použité právní kvalifikace předmětného skutku, zjevně neopodstatněné.
Na zmíněném závěru nemůže nic změnit ani námitka obviněného J. S. obsažená v jeho dovolání, podle níž v případě, kdyby poškozenou chtěl skutečně usmrtit, mohl tak učinit, a to buď v průběhu svého útoku, nebo v období od útoku do vydání odsuzujícího rozsudku, kdy byl na svobodě. Nejvyšší soud k tomu uvádí, že v průběhu útoku nedošlo ke smrtelnému následku spíše jen shodou určitých okolností popsaných výše, případně obsažených v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze (zejména na č. l. 396 trestního spisu). V období do vydání tohoto rozhodnutí odvolacího soudu obviněný sice svůj čin dokonat mohl, avšak skutečnost, že tak neučinil, ho sama o sobě nemůže zprostit odpovědnosti za útok již provedený a ani z ní nelze bez dalšího dovodit, že v průběhu opakovaného násilného útoku proti poškozené neměl úmysl ji usmrtit. Nedostatek dokonání trestného činu vraždy, případně další chování obviněného bylo potom mimo jiné dostatečně zohledněno při ukládání trestu, který byl obviněnému vyměřen při dolní hranici trestní sazby, i volbou mírnějšího typu věznice, do níž byl obviněný zařazen.
Obviněný J. S. ve svém dovolání uplatnil námitku týkající se nesprávného právního posouzení skutku, avšak tuto námitku Nejvyšší soud, jak je zřejmé z popsaných závěrů, shledal zjevně neopodstatněnou. Obdobný názor obviněný vyslovil již v odvolání, o kterém rozhodoval soud druhého stupně, přičemž ten se s ním v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal. Nejvyšší soud se tedy v podstatě ztotožnil se závěry soudu prvního i druhého stupně a neshledal nic, co by mohlo jejich právní posouzení zpochybnit.
Jednalo se však o námitku, která by za jiných okolností mohla být dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak Nejvyšší soud ji z výše uvedených důvodů nepovažuje za opodstatněnou. Podané dovolání proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, aniž přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, přičemž nebylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud takto rozhodnout v neveřejném zasedání.
Zjevná neopodstatněnost podaného dovolání pak vedla i k závěru, že předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. řádu, tj. k přerušení výkonu trestu odnětí svobody u obviněného J. S., jak se toho v dovolání domáhal, neboť nenastaly žádné skutečnosti, které by u něj byly neslučitelné s dalším výkonem trestu odnětí svobody. Ostatně ani předseda senátu soudu prvního stupně neučinil v tomto směru návrh na přerušení výkonu trestu podle §265h odst. 3 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 5. března 2003
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y