ECLI:CZ:NS:2003:5.TDO.297.2003.1
sp. zn. 5 Tdo 297/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. března 2003 o dovolání, které podal obviněný J. Ch., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. 5 To 502/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 3 T 132/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. Ch. byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. 3 T 132/2001, uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že v přesně nezjištěný den v době od 22. 4. 2001 do 24. 4. 2001 v H. n. M., okr. P., prodal dosud nezjištěnému muži obraz malíře F. K., a to krajinomalbu s dominantním motivem posečeného pole, za částku 10 000,- Kč bez souhlasu a vědomí majitelky obrazu přesto, že uvedený obraz převzal dne 22. 4. 2001 od jeho majitelky Mgr. A. K. za účelem odborného posouzení jeho hodnoty, přičemž tímto jednáním způsobil poškozené Mgr. A. K. škodu ve výši 10 000,- Kč.
Za to byl obviněný J. Ch. podle §248 odst. 1 tr. zák. za použití §53 odst. 1, 3 a §54 odst. 1 tr. zák. odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 20 000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 měsíce. Současně bylo postupem podle §229 odst. 1 tr. řádu rozhodnuto o nároku poškozené Mgr. A. K. na náhradu škody.
Citovaný rozsudek Okresního soudu v Karviné napadl obviněný J. Ch. odvoláním, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. 5 To 502/2002, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Opis uvedeného usnesení Krajského soudu v Ostravě byl obviněnému doručen dne 9. 12. 2002, jeho obhájci dne 6. 12. 2002 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 5. 12. 2002.
Zmíněné usnesení Krajského soudu v Ostravě napadl obviněný J. Ch. dne 13. 1. 2003 dovoláním, které dne 14. 1. 2003 doplnil. Dovolání opírá o důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu obviněný uvádí, že soud druhého stupně jednal dne 11. 11. 2002 v řízení o odvolání bez jeho přítomnosti s tím, že jeho omluva byla opožděně doručena. Podle názoru obviněného však omluvu jeho obhájce zaslal soudu již dne 8. 11. 2002 prostřednictvím telefaxu. Skutečnost, že se nedostala do rukou příslušného odvolacího senátu, je nyní podle tvrzení obviněného předmětem šetření předsedy soudu. Obhájce obviněného také nebyl přítomen odvolacímu řízení, protože zastupoval obviněného v jiné věci u jiného soudu.
K naplnění druhého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný uvádí, že podle jeho názoru odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně zaujal nesprávný názor v otázce, zda byla poškozené jeho jednáním způsobena škoda, případně v jaké výši. Obviněný má za to, že jednal jako zprostředkovatel a obraz prodal jménem poškozené na její účet, přičemž kupní cenu ve výši 10 000,- Kč jí následně předal. Obviněný se domnívá, že se tak jedná o jinou situaci, než kdyby jednal vlastním jménem na vlastní účet a teprve následně vyplatil poškozené výnos z protiprávního jednání, protože zde by se jednalo pouze o náhradu škody. Navíc se podle jeho názoru majetek poškozené nezmenšil. K problematice výše škody dále obviněný uvádí, že ve smyslu §89 odst. 12 tr. zák (v dovolání chybně uvedeno tr. řádu) je nutno při jejím stanovení vycházet z ceny, za kterou se věc v době a místě činu obvykle prodává. Poukazuje na znalecký posudek vypracovaný ve věci, na výpovědi dvou znalců a starožitníka V. J. a dovozuje, že pokud by cena obrazu byla stanovena důsledně podle zmíněného §89 odst. 12 tr. zák., musely by ve věci činné soudy dospět k závěru, že tato cena byla nižší než 5 000,- Kč. V takovém případě by podle obviněného škoda nedosáhla nutného minima a měl by proto být podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby.
Závěrem podaného dovolání obviněný J. Ch. navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karviné a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný současně žádá, aby Nejvyšší soud vyslovil závazný právní názor pro soudy nižších stupňů ohledně výše škody, resp. jejího zjištění.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného J. Ch. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten k námitkám obviněného opřeným o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uvedl, že obviněný zaměřil svou argumentaci výlučně do skutkových zjištění, tudíž v tomto rozsahu bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než jaký je uveden v §265b tr. řádu. K námitkám, v nichž obviněný shledává naplnění důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, potom státní zástupce uvádí, že jednání soudu bylo za daných podmínek řádné a odpovídající zákonu, tudíž v tomto rozsahu je dovolání zjevně neopodstatněné. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud podaný mimořádný opravný prostředek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda jsou v podaném dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Krajského soudu v Ostravě jako odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného J. Ch. podané proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. R. G., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu v Karviné dne 13. 1. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný odkazuje na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a dále na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, tedy na to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný J. Ch. konkretizoval v podstatě tím, že poškozené jednak nebyla způsobena škoda, neboť jednal jejím jménem, na její účet a neprodleně jí předal výtěžek z prodeje obrazu, a dále že výše škody nebyla stanovena v souladu s ustanovením §89 odst. 12 tr. zák.
Nejvyšší soud především považuje za nutné poukázat na ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, z něhož vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu).
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného J. Ch. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný spáchal skutek tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i soud odvolací. Takto popsanému skutkovému stavu přitom odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vzhledem k výše uvedenému nemohl přihlédnout k názoru obviněného, podle něhož prodej předmětného obrazu prováděl jménem poškozené Mgr. A. K. a na její účet, neboť v popisu skutku vyjádřeného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je jasně a jednoznačně uvedeno, že zmíněný prodej byl uskutečněn bez souhlasu a vědomí poškozené a navzdory tomu, že obviněný převzal obraz za účelem odborného posouzení jeho hodnoty, ale nikoli k jeho prodeji. Pokud obviněný následně po prodeji předal poškozené částku 10 000,- Kč, lze to považovat toliko za náhradu škody způsobené trestným činem, neboť v okamžiku neoprávněného prodeje obrazu, který mu byl svěřen k jinému účelu, již byl trestný čin zpronevěry dokonán. Z tohoto hlediska je nerozhodné, zda pachatel uskutečnil neoprávněný prodej cizí svěřené věci jménem a na účet poškozeného či vlastním jménem a na svůj účet.
Uvedený právní závěr odpovídá dosavadní soudní praxi (srov. rozhodnutí publikované pod č. 21/2002 Sb. rozh. tr.), podle níž jestliže pachatel v rozporu s účelem, pro který mu byla cizí věc svěřena, ji s vědomím, že tak činí proti vůli vlastníka, prodá, pak si takovou věc přisvojí ve smyslu ustanovení §248 tr. zák., neboť s ní tímto způsobem nakládá jako s věcí vlastní. Pokud je tímto jednáním pachatele způsobena škoda, pak při zjišťování její výše je třeba vycházet z hodnoty prodané věci (§89 odst. 12 tr. zák.), a to i tehdy, pokud pachatel výnos z tohoto prodeje převede na vlastníka věci. V takovém případě převod výnosu z neoprávněného prodeje je již jen náhradou škody způsobené trestným činem, která může být významná pouze z hlediska stanovení stupně nebezpečnosti takového činu pro společnost.
V otázce výše způsobené škody soudy obou stupňů dospěly v posuzované věci na základě dokazování ke skutkovému zjištění, že výše škody činí 10 000,- Kč, což opět zřetelným způsobem vyjádřily ve shora citovaném výroku o vině. Uvedený závěr přitom není v rozporu s ustanovením §89 odst. 12 tr. zák., neboť za tuto cenu byla věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu skutečně prodána. Žádné další konkrétnější podmínky či pravidla, jak je orgán činný v trestním řízení povinen postupovat při zjištění prodejní ceny věci v době a v místě útoku, trestní zákon nestanoví, tudíž k pochybení při použití hmotně právních norem ani v tomto směru nedošlo. Názor obviněného, že z výpovědí soudních znalců (kteří však předmětný obraz neviděli) a z výpovědi svědka V. J. (který obraz sice zřejmě viděl, avšak nebyl schopen ho odborně posoudit) vyplývá cena nižší, tak směřuje do oblasti hodnocení důkazů, které však Nejvyšší soud není oprávněn přezkoumávat, jak již bylo výše uvedeno.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že skutek, pro nějž byl obviněný J. Ch. v této trestní věci stíhán, byl správně posouzen jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. a dovolání podané obviněným v tom rozsahu, v němž byly jeho námitky opřeny o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle §265b tr. řádu, protože se jím obviněný domáhal jiného hodnocení důkazů a odlišných skutkových zjištění, a dílem bylo dovolání shledáno zjevně neopodstatněným, protože zjištěný skutkový stav soudy obou stupňů posoudily v souladu se zákonem.
Dále se Nejvyšší soud zaměřil na námitky, které obviněný J. Ch. opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Uvedený dovolací důvod obsahuje dvě rozdílné alternativy, přičemž obviněný ve svém dovolání blíže neurčil, která z nich byla podle jeho názoru v odvolacím řízení naplněna. Vzhledem k charakteru konkrétních námitek (zejména z konstatování obviněného: „… primárně namítám, že ve věci soud jednal a rozhodl dne 11. 11. 2002 v mé nepřítomnosti …“) má však Nejvyšší soud za to, že za jedinou přiléhavou možnost lze považovat odkaz na dovolací důvod podle druhé alternativy uvedené v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve spojení s §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, tedy že v řízení, které předcházelo vydání napadeného usnesení, byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání konaném o odvolání u Krajského soudu v Ostravě. Obviněný ovšem nekonkretizoval, které ustanovení o jeho přítomnosti mělo být v tomto veřejném zasedání porušeno.
Jak je zřejmé z trestního spisu vedeného v předmětné věci, po podání odvolání nařídil Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací veřejné zasedání na den 11. 11. 2002 v 8.45 hod. Předvolání k tomuto veřejnému zasedání převzal obviněný dne 18. 10. 2002, tedy s dostatečným časovým předstihem několikanásobně převyšujícím minimální pětidenní lhůtu k přípravě ve smyslu §233 odst. 2 tr. řádu. Obdobně byl řádně a včas vyrozuměn i obhájce obviněného. Z protokolu o veřejném zasedání odvolacího soudu (č. l. 100 a 101 trestního spisu) vyplývá, že po zahájení veřejného zasedání dne 11. 11. 2002 předsedkyně odvolacího senátu zjistila, že se obviněný i přes řádné a včasné předvolání nedostavil, stejně jako jeho obhájce. Veřejné zasedání odvolacího soudu bylo následně konáno v jejich nepřítomnosti, přičemž po projednání podaného odvolání a po vyhlášení usnesení o jeho zamítnutí bylo v 9.10 hod. ukončeno. Teprve ve 13.15 hod. téhož dne byl Krajskému soudu v Ostravě doručen přípis obhájce obviněného označený jako žádost o přeložení veřejného zasedání (č. l. 106 trestního spisu). Jeho obsahem byla žádost obhájce o přeložení nařízeného veřejného zasedání z důvodu onemocnění obviněného, protože obviněný nesouhlasí s tím, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti. Přílohu přípisu tvořilo potvrzení o pracovní neschopnosti vystavené obviněnému dne 5. 11. 2002. V záhlaví zmíněného přípisu je jako datum jeho sepsání vyznačen den 6. 11. 2002, podle otisku razítka na obálce byl k poštovní přepravě přijat dne 8. 11. 2002.
Obviněný J. Ch. v dovolání uvedl, že přípis s omluvou jeho obhájce zaslal odvolacímu soud nejen poštou, ale též prostřednictvím telefaxu, a to dne 8. 11. 2002. Skutečnost, proč se telefaxová omluva nedostala do dispozice odvolacího senátu, je podle obviněného předmětem šetření předsedy soudu.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve spojení s ustanovením §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu je ve vztahu ke konkrétním námitkám uplatněným v dovolání naplněn jen v případě porušení příslušného zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Jak je z citované formulace je patrné, zmíněný dovolací důvod nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo u veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.
Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Podle §12 odst. 6 tr. řádu je obviněný stranou trestního řízení a lze konstatovat, že je jednou z nejdůležitějších osob, které mají postavení strany. Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Proto je logické, že trestní řád, který uvedené ústavní právo obviněného blíže rozvádí, upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení, resp. stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení, a odlišné podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Z uvedeného proto mimo jiné vyplývá, že zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně, případně je vůbec nelze konat (srov. §202 odst. 2 až 5 tr. řádu), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání tak rigorózně vymezeny nejsou.
To je zřejmé už z ustanovení §238 odst. 1 tr. řádu, podle něhož na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. Z citovaného ustanovení tedy nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení měla přiměřeně užít i na přítomnost při veřejném zasedání. Naopak, zákonná úprava veřejného zasedání včetně veřejného zasedání konaného o odvolání má zvláštní ustanovení o přítomnosti osob u veřejného zasedání.
Ustanovení zakotvující obecná pravidla pro konání veřejného zasedání jsou obsažena v §232 a násl. tr. řádu, zákonná úprava veřejného zasedání, v němž je rozhodováno o odvolání, je pak modifikována i ustanovením §263 tr. řádu. Otázku přítomnosti osob řeší zejména ustanovení §234 odst. 1, 2 tr. řádu, podle kterého se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele; nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Z ustanovení §263 odst. 4 tr. řádu potom vyplývá, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti na veřejném zasedání vzdává.
Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, který předpokládá porušení ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, by k jeho naplnění mohlo dojít především porušením zmíněného ustanovení §263 odst. 4 tr. řádu. Jde totiž prakticky o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, resp. z druhé strany vzato, jediné ustanovení, z kterého vyplývá, v jakých případech je podle zákona účast obviněného u veřejného zasedání nezbytná. Obviněný J. Ch. však nebyl v době konání veřejného zasedání Krajského soudu v Ostravě ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, a to jak v posuzované věci, tak ani v jiné věci, tudíž ustanovení §263 odst. 4 tr. řádu je v daném případě nepoužitelné, a nemohlo být proto ani porušeno.
Jak dále vyplynulo ze skutečností zjištěných v posuzované trestní věci, obviněný J. Ch. byl k veřejnému zasedání odvolacího soudu řádně a včas předvolán. Dne 5. 11. 2002 (úterý) mu praktický lékař vystavil potvrzení o pracovní neschopnosti. Ač obviněný a jeho obhájce již od 18. 10. 2002 věděli o konání veřejného zasedání odvolacího soudu nařízeného na den 11. 11. 2002 (pondělí) v ranních hodinách, omluva obviněného s jeho žádostí o přeložení tohoto veřejného zasedání byla podána na poštu až dne 8. 11. 2002 (pátek). Vzhledem k tomu, že se veřejné zasedání odvolacího soudu konalo již následující pracovní den po odeslání uvedené zásilky, a to od 8.45 hod., obviněnému i jeho obhájci muselo být zřejmé, že omluva a žádost obviněného ani nemůže být doručena odvolacímu soudu včas. Tento předpoklad ostatně odpovídá skutečnosti, protože k doručení zásilky došlo podle údajů podatelny odvolacího soudu dne 11. 11. 2002 až ve 13.15 hod., tedy již čtyři hodiny po ukončení veřejného zasedání odvolacího soudu. Lze tedy konstatovat, že omluva obviněného s jeho žádostí o přeložení veřejného zasedání nebyla vůči Krajskému soudu v Ostravě učiněna včas.
Pokud jde o tvrzení obviněného, podle něhož jeho podání s omluvou a žádostí bylo odesláno dne 8. 11. 2002 i prostřednictvím telefaxu, Nejvyšší soud uvádí, že taková skutečnost nemá jak v trestním spise vedeném v předmětné trestní věci, tak ani v dovolání obviněného, na základě kterých je v řízení o podaném mimořádném prostředku rozhodováno, žádný podklad, jenž by mu poskytoval oporu. Není zde založen či přiložen např. ani doklad o provedení telefaxového přenosu, k němuž mělo podle tvrzení obviněného dojít dne 8. 11. 2002 z telefaxového přístroje příslušného čísla jeho obhájce na telefaxový přístroj odpovídající číslu odvolacího soudu. Přitom je běžné, že při skutečně provedeném telefaxovém spojení je takový doklad k dispozici (tzv. fax report). Pouhé tvrzení obviněného v jeho dovolání o telefaxovém podání však za dostatečný podklad považovat nelze.
Současně Nejvyšší soud konstatuje, že omluva obviněného J. Ch. kromě znaku včasného podání nesplňovala ani předpoklad řádného provedení. V textu omluvy sepsané obhájcem se totiž uvádí jen to, že obviněný onemocněl, což je odůvodňováno přiloženou kopií potvrzení pracovní neschopnosti. Potvrzení dočasné pracovní neschopnosti se ovšem vystavuje především pro účely sociálního zabezpečení a pro pracovně právní účely, jak vyplývá z ustanovení §4 odst. 3 vyhlášky č. 31/1993 Sb., o posuzování dočasné pracovní neschopnosti pro účely sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Potvrzení lékaře, že ve smyslu §2 této vyhlášky uznal obviněného práce neschopným, však samo o sobě neprokazuje, že obviněný současně není schopen dostavit se k veřejnému zasedání soudu. K tomu, aby bylo možné považovat omluvu za řádnou, musela by obsahovat dostatečný podklad pro závěr, že zdravotní důvody skutečně znemožňují obviněnému účast na nařízeném úkonu, tj. v posuzovaném případě účast u veřejného zasedání odvolacího soudu. Samotné předložení zmíněného potvrzení, jak již bylo uvedeno, dostatečným podkladem být nemůže, protože z něj není patrný charakter onemocnění obviněného J. Ch. a způsob jeho léčby, ani druh a rozsah omezení, která z onemocnění nebo z jeho léčby pro obviněného vyplývala.
Dovolací důvod uplatněný obviněným J. Ch. podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve spojení s ustanovením §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, jak je zřejmé z výše uvedeného, tedy naplněn nebyl, protože nedošlo k porušení žádného zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, které se konalo k projednání jím podaného odvolání. Současně Nejvyšší soud ze spisu zjistil, byť do jisté míry nad rámec zmíněného dovolacího důvodu, že obviněný byl o předmětném veřejném zasedání řádně a včas vyrozuměn, ovšem bez včasné a řádné omluvy se k němu nedostavil. Odvolací soud proto nepochybil, jestliže provedl veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, protože dospěl k závěru, že účast obviněného není nezbytná. Námitka obviněného založená na opačném názoru byla proto shledána zjevně neopodstatněnou. Obviněný ostatně ani sám neuvedl, které konkrétní ustanovení o přítomnosti u veřejného zasedání mělo být v jeho případě v odvolacím řízení porušeno.
Námitky obviněného J. Ch. obsažené v jeho dovolání by sice za jiných okolností mohly být částečně dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve spojení s ustanovením §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu a částečně dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak Nejvyšší soud je z výše uvedených důvodů neshledal opodstatněnými. Proto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, aniž přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání a nebylo k tomu třeba doplňovat řízení provedením důkazů ve smyslu §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud takto rozhodnout v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 19. března 2003
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y