ECLI:CZ:NS:2003:5.TDO.34.2003.1
sp. zn. 5 Tdo 34/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. ledna 2003 o dovolání, které podala obviněná Ing. D. D., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 5 To 72/02, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 25/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněná Ing. D. D. byla rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2002,
sp. zn. 5 To 72/02, uznána vinnou trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) tr. zák., trestným činem přijímání úplatku (v rozsudku nepřesně označeným jako „úplatkářství“) podle §160 odst. 1, 3 tr. zák. a pomocí k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §250 odst. 1, 4 tr. zák., kterých se dopustila tím, že jako správce daně F. ú. pro P., a tedy v postavení veřejného činitele, záměrně neprovedla dne
31. 7. 1997 řádnou kontrolu zásob zboží u společnosti C.– T., s. r. o., se sídlem
v P., N. P. 17, ve skladu v S.–Č. H., v rozporu se skutečností potvrdila do protokolu o kontrole oprávněnost uplatněného odpočtu daně z přidané hodnoty za měsíc červen 1997 ze zde uskladněného zboží, a to počítačů s příslušenstvím, který neodpovídal realitě, a za toto jednání přijala dne 7. 8. 1997 od J. T. osobní motorové vozidlo zn. Renault Clio 1,2 v hodnotě 293.800,- Kč, přičemž svým jednáním umožnila vyplacení částky 14.271.665,- Kč ke škodě České republiky ve prospěch společnosti C.–T., s. r. o.
Za to byla obviněná Ing. D. D. podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, k jehož výkonu byla podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Současně byl obviněné podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zaměstnání na finančním úřadu na dobu 6 let.
Citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze byl vydán z podnětu odvolání obviněné
Ing. D. D., kterým napadla rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2002,
sp. zn. 56 T 25/2001, jako soudu prvního stupně. Opis rozsudku odvolacího osudu byl obviněné doručen dne 21. 11. 2002, jejím obhájcům dne 19. a 20. 11. 2002 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 19. 11. 2002.
Proti zmíněnému rozsudku Vrchního soudu v Praze podala obviněná Ing. D. D. dne
12. 12. 2002 dovolání, které opřela o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu. Uvádí, že soudy činné dříve ve věci ji uznaly vinou ze spáchání tří trestných činů, přičemž se ve všech případech jedná o trestné činy, k jejichž spáchání je nutné úmyslné zavinění. Musí být proto prokázány všechny stanovené znaky skutkových podstat včetně subjektivní stránky. Obviněná je toho názoru, že se tak
v její trestní věci nestalo, neboť subjektivní stránka naplněna nebyla. Obviněná se domnívá, že na základě uvedené skutečnosti byla porušena příslušná hmotně právní ustanovení trestního zákona.
Závěrem svého dovolání obviněná Ing. D. D. navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a aby podle §265m odst. 1 tr. řádu sám rozhodl tak, že se obviněná podle §226 písm. b) tr. řádu zprošťuje obžaloby, eventuálně aby podle §265l odst. 1 tr. řádu vrátil věc Vrchnímu soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněné Ing. D. D. do dne vydání tohoto rozhodnutí nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští.
V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Vrchního soudu v Praze jako odvolacího soudu, jímž byla obviněná Ing. D. D. uznána vinnou a byl jí uložen trest [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podala obviněná prostřednictvím obhájce JUDr. V. Č., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu.
K podání dovolání došlo u Městského soudu v Praze dne 12. 12. 2002, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to
s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2
tr. řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. řádu). Obviněná poukazuje na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci konkretizace uplatněného dovolacího důvodu obviněná Ing. D. D. v dovolání uvedla, že podle jejího názoru nebyla naplněna subjektivní stránka žádného
z trestných činů, kterými byla uznána vinnou, tudíž že byla porušena příslušná hmotně právní ustanovení trestního zákona.
Nejvyšší soud k tomu připomíná, že závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4 a §5 tr. zák.), je závěrem právním. Tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování, stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Při zjišťování okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, nelze předem přikládat zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za nichž byl trestný čin spáchán, a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska, včetně doznání obviněného, pokud existuje. Se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. řádu) zákon nepřikládá apriori žádnému důkazu zvláštní význam. Proto jen ze skutečnosti, že obviněný skutek popřel, nelze vyvodit, že zjištění jeho úmyslu nepřichází v úvahu. Tento úmysl, stejně jako jiné formy zavinění, lze zjistit i na podkladě jiných důkazů, nejen z doznání obviněného (srov. k tomu rozhodnutí pod č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.).
Pokud jde o úmyslné zavinění obviněné Ing. D. D., podle názoru Nejvyššího soudu takové zavinění vyplývá ze skutkových zjištění učiněných v předmětné trestní věci dříve činnými soudy a vyjádřených především ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku Vrchního soudu v Praze, případně v odůvodnění tohoto rozhodnutí. Podle nich obviněná „… v postavení veřejného činitele záměrně neprovedla … řádnou kontrolu …“ a v návaznosti na uvedené zejména „… v rozporu se skutečností potvrdila do protokolu …“ a „… za toto jednání přijala …“. Jde o formulace, které spolu s ostatními okolnostmi popsanými ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně i odvolacího soudu dostatečně vyjadřují úmyslnou povahu jednání obviněné a nedovolují v něm spatřovat pouhou nedbalost, jak se toho obviněná v dovolání domáhá. Závěr o nedostatku úmyslného zavinění obviněné by pak bylo možno učinit jen na podkladě jiných skutkových zjištění, resp. po odhlédnutí od citovaných skutkových zjištění, tedy při jiném hodnocení důkazů a za odlišného skutkového stavu, než na jakém spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1
tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou
k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně.
K námitce obviněné směřující proti správnosti právního posouzení uvedených skutkových zjištění potom Nejvyšší soud uvádí, že shora citovaný popis skutku jednoznačně vede k závěru o tom, že jednání obviněné Ing. D. D. bylo jednáním úmyslným, jak ho charakterizovaly i soudy obou stupňů v původním řízení. Zmíněný záměr v konání obviněné spolu s dalšími navazujícími skutečnostmi totiž poskytuje dostatečný skutkový podklad pro zavinění ve formě alespoň úmyslu nepřímého podle
§4 písm. b) tr. zák., což je dostatečné pro naplnění subjektivní stránky trestných činů, jimiž byla obviněná Ing. D. D. uznána vinnou. Právní kvalifikace obsažená
v napadeném rozhodnutí Vrchního soudu v Praze tedy odpovídá zákonu a nedošlo tudíž
k porušení hmotně právního ustanovení trestního zákona, resp. k jeho chybnému použití, jak tvrdí obviněná. Uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nebyl v předmětné trestní věci naplněn a napadené rozhodnutí na něm proto nespočívá. Podané dovolání obviněné je tak zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud na podkladě těchto skutečností dospěl k závěru, že obviněná Ing. D. D. podala dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však předmětné dovolání bylo opřeno o námitku, která by za jiných okolností mohla být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tuto námitku Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnou, dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelky či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání
v neveřejném zasedání.
Zjevná neopodstatněnost podaného dovolání pak vedla i k závěru, že předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. řádu, tj.
k přerušení výkonu trestu odnětí svobody u obviněné Ing. D. D., jak se toho v dovolání domáhala. Navíc obviněná tento svůj návrh nijak blíže neodůvodnila a
v dovolání neuvedla žádné skutečnosti, které by u ní byly neslučitelné s dalším výkonem trestu odnětí svobody. Ostatně ani předseda senátu soudu prvního stupně neučinil v tomto směru návrh na přerušení výkonu trestu podle §265h odst. 3
tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 29. ledna 2003
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y